28 Cdo 751/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně
Obce Ošelín, se sídlem v Ošelíně, IČ 00573612, zastoupené Mgr. Martinem
Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému Lesy České
republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp.
zn. 4 C 93/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 19. 11. 2013, č. j. 14 Co 286/2013-134, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2013, č. j. 14 Co
286/2013-134, jakož i rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 3. 2013, č.
j. 4 C 93/2011-100.
Věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, č.
j. 4 C 93/2011-100, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí
nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
19. 11. 2013, č. j. 14 Co 286/2013-134, shora uvedený rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Současně ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
předmětné pozemky jsou zapsány v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro
Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov na LV č. 6 pro k. ú. D. Vzal za
prokázané, že vlastnické právo k těmto nemovitostem je zapsáno České republice
a žalovanému přísluší právo hospodařit s majetkem státu. Dále zjistil, že
veškeré pozemky, jež jsou předmětem řízení, jsou tzv. přídělovým majetkem.
Podle odvolacího soudu předmětem sporu je skutečnost, zda žalovaný předmětné
pozemky poté, co se stala žalobkyně jejich vlastnicí, opětovně vydržel pro stát
ve smyslu § 134 o. z. Podle odvolacího soudu pro posouzení sporu je třeba
předmětné pozemky rozdělit do 2 skupin.
Pozemky, které byly žalobkyni přiděleny přídělem č. 10, přešly do vlastnictví
žalobkyně podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. již ke dni 24. 5. 1991, tj.
ke dni účinnosti tohoto zákona. Od tohoto data předmětné pozemky užíval
žalovaný a byl jejich oprávněným držitelem, neboť byl v dobré víře o tom, že mu
pozemky patří se zřetelem ke všem okolnostem podle § 130 o. z. Předmětné
pozemky byly vydány přímo obci Dolní Plezom dne 10. 12. 1947 a k zápisu
vlastnictví těchto pozemků ve prospěch obce došlo dne 17. 12. 1947, přičemž
obec Dolní Plezom byla právním předchůdcem obce Ošelín.
Odvolací soud zaujal názor, že dobrá víra nemohla být zpochybněna samotným
vydáním zákona č. 172/1991 Sb. Dospěl k závěru, že žalovaný vlastnické právo k
předmětným pozemkům po uplynutí deseti let od 24. 5. 1991, t. j. 24. 5. 2001
vydržel pro stát ve smyslu § 134 odst. 1 o. z.
Podle odvolacího soudu pozemky, které byly žalobkyni přiděleny přídělem č. 11,
přešly do vlastnictví žalobkyně podle § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ke
dni 1. 7. 2000. Od tohoto data počala běžet vydržecí doba a pokud žalobkyně
neprokázala, že by svá práva uplatnila před 1. 7. 2010 nebo, že by oprávněná
držba na straně žalovaného byla prolomena před tímto datem, nebylo možné žalobě
na určení vlastnického práva vyhovět.
Odvolací soud poukázal též na ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění
účinném do 28. 6. 2012 s tím, že žalobkyně tuto svoji povinnost nesplnila, když
nárok na vydání pozemků poprvé prokazatelně uplatnila až v roce 2011. Po
uplynutí deseti let od 1. 7. 2000 tak došlo k vydržení vlastnického práva pro
stát ke všem pozemkům uvedeným v přídělu č. 11. Odvolací soud dále zaujal
názor, že v důsledku přijetí novely (zákon č. 173/2012 Sb.), jmenovitě
ustanovení § 8 odst. 1, bylo povinností žalobkyně (jako obce) nejpozději do 31.
3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu o určení
vlastnického práva u soudu, pokud toto právo nebylo zapsáno v katastru
nemovitostí. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. 4. 2013 za
den přechodu vlastnického práva na stát. Z toho dovodil, že stát nemohl přijít
o vlastnické právo k nemovitostem, které již vydržel. V této souvislosti
poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1966/2012.
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. Tvrdila
existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, t. j. zda je
v souvislosti s přijetím ustanovení § 8 zákona č. 173/2012 Sb., při nesplnění
povinnosti obce možno bez dalšího konstatovat, že za den přechodu vlastnického
práva na stát se považuje 1. 4. 2013 nebo den, kdy uplynula vydržecí doba 10
let pro originární nabytí vlastnického práva pro stát. Další otázkou hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena je otázka,
zda subjekt, který se domáhá vydržení vlastnického práva pro stát, byl v dobré
víře, že je skutečným vlastníkem nemovitostí za situace, kdy nebyl po dobu
plynutí pořádkové lhůty podle § 8 zákona č. 172/2012 Sb., ze strany obce podán
návrh podán návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých
věcí do evidence nemovitostí, přestože k nabytí vlastnictví obce k nemovitostem
došlo přímo ze zákona č. 172/1991 Sb. Poukazovala na judikaturu Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2005, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012 a sp. zn. 28 Cdo
3360/2008 s tím, že dovolací soud by měl otázku řešenou soudy obou stupňů
posoudit jinak. Podle dovolatelky po vydání rozhodnutí odvolacího soudu byl
publikován nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2876/12, jehož závěry jsou
stěžejní i pro posouzení právní věci žalobkyně. Namítala, že přípustnost je
dána též z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak. Touto otázkou je počátek běhu vydržecí lhůty, resp. počátek vzniku
oprávněné držby, pokud by dovolací soud dovodil, že žalovaný obecně mohl
vlastnické právo pro stát vydržet. Podle dovolatelky nemohla počít běžet
vydržecí doba, potažmo žalovaný se nemohl stát oprávněným držitelem pozemků
přidělených přídělem č. 11 před uplynutím jednoroční pořádkové lhůty podle § 8
zákona č. 172/1991 Sb., t. j. před datem 1. 7. 2001. Dovolatelka považovala za
nesprávné závěry odvolacího soudu týkající se vydržení uvedených pozemků ve
vlastnictví žalobkyně. Podle dovolatelky žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo
k předmětným pozemkům vydržením. V opačném případě by nebyl v dobré víře, že mu
předmětné pozemky vlastnicky náleží a oprávněná držba mohla počít až dnem 1. 7. 2001. Namítala, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS
2876/12 zákonodárce výslovně vyloučil možnost vydržení vlastnického práva
státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty.
Podle dovolatelky k
vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům vůbec reálně nemohlo dojít s
tím, že ve shora uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že je nepřiměřeně
přísné trestat obec za její pasivitu pozbytím práva ve prospěch státu, který
již jednou obci vlastnictví svémocně odňal a je vyloučeno, aby stát vlastnické
právo k nemovitostem vydržel v důsledku nedodržení pořádkové lhůty pro podání
návrhu na zápis do katastru nemovitostí ze strany obcí. Podle dovolatelky
žalovaný nemohl vlastnické právo k pozemkům, které jsou předmětem žaloby, nikdy
vydržet. Dovozovala, že dovolací soud by k otázce pozbytí vlastnického práva
obcemi, které toto vlastnické právo získaly ex lege zákonem č. 172/1991 Sb. z
důvodu údajného vydržení vlastnického práva státem (resp. státním podnikem) měl
s ohledem na shora uvedený nález Ústavního soudu zaujmout nové stanovisko a v
tomto směru by měla být změněna i judikatura Nejvyššího soudu ČR. Namítala, že
žalovaný tedy před vydáním zákona č. 172/1991 Sb. nebyl a ani jako vlastník,
resp. státní podnik, být nemohl oprávněným držitelem pozemků, tím se mohl stát
výhradně na základě tohoto zákona, avšak za současného splnění všech zákonných
podmínek, vyplývajících ze zákona č. 172/1991 Sb. a dále obecně z občanského
zákoníku, m.j. tedy až po uplynutí zákonné jednoroční pořádkové lhůty. Konstatovala, že žalovaný ztratil oprávněnou držbu nejpozději dnem 26. 1. 2011
a pokud by počala jeho oprávněná držba dnem 1. 7. 2001, pak není dodržena
zákonná desetiletá lhůta pro nabytí vlastnictví. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud ve věci rozhodl měnícím rozsudkem,
jímž bude rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se mění rozsudek odvolacího
soudu prvního stupně a určuje se, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí ve
výroku uvedených a zavázal současně žalovaného k úhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů, včetně nákladů dovolacího řízení. In eventum navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu
ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud předně při posuzování přípustnosti dovolání v této věci bral do
úvahy důsledky plynoucí z vázanosti obecných soudů nálezy Ústavního soudu, jak
plynou již z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95
(uveřejněném pod č.
9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/)
bylo vyloženo: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2
Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je
Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem
Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu“. Aplikováno na posuzovanou věc, nutno dospět k závěru předně o přípustnosti
podaného dovolání. Je tomu tak proto, že právní závěry odvolacího soudu
vycházejí z rozhodovací praxe dovolacího soudu, mimo jiné právě rozsudku ve
věci sp. zn. 28 Cdo 3962/2011. Toto rozhodnutí ovšem bylo shora citovaným
nálezem Ústavního soudu zrušeno. Při vázanosti obecných soudů (a tento závěr
dopadá i na rozhodování dovolacího soudu) nezbývá než dovodit, že pod pojem
odlišného právního posouzení spadá rovněž případ posouzení věci odvolacím
soudem v rozporu s později vydaným nálezem Ústavního soudu. Podmínky
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. jsou tak splněny. Dovolacímu soudu, který k citovanému nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, musí přihlédnout, tedy nezbývá než konstatovat,
že odvolací soud tu vycházel při aplikaci jím zmíněných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novel a z ustanovení § 134 o. z. z jiného řešení právní
otázky uváděných hmotněprávních ustanovení, než které vyplývá nyní z nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12. Dovolání je z toho důvodu třeba považovat rovněž za opodstatněné. Rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalující obec pozbyla svého
vlastnictví k přídělovému majetku v důsledku vydržení žalovaným, který rovněž
vystupuje jako stát. Tento závěr ovšem neodpovídá shora citovanému výkladu
Ústavního soudu. V podrobnostech se na odkazuje na podrobné a instruktivní
odůvodnění shora zmíněného nálezu Ústavního soudu. Jsou proto dány podmínky pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka navrhovala za této situace nahrazení rozhodnutí odvolacího soudu
měnícím výrokem rozsudku dovolacího soudu. Dovolací soud však dospívá k závěru,
že úvaha o takovém změně musí odpovídat okolnostem konkrétního případu. Předně
je třeba připomenout, že z dikce ustanovení § 243d písm. b) /na rozdíl od
postupu daného kogentním ustanovením § 243d písm. a) o.s.ř./ neplyne povinnost
dovolacího soudu k vydání měnícího rozhodnutí za podmínek v tomto ustanovení
uvedených, nýbrž jde o možnost, která závisí na posouzení dovolacího soudu. V
této věci – po vyřešení základní právní otázky rozhodné pro tento spor –
zůstává stále podle názoru dovolacího zachován prostor pro mimosoudní vyřízení
věci, když účastníci nepochybně budou nuceni vycházet ze závěrů shora uvedeného
odůvodnění nálezu Ústavního soudu.
Vydání rozhodnutí ve věci samé není
samoúčelné, tím spíše, je-li zachována možnost, i bez samotného soudního
meritorního rozhodnutí, k odstranění právu neodpovídajícího vztahu, který nyní
(po vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu) může být napraven úkony
účastníků tohoto sporu. Ingerence soudu do právních poměrů účastníků v
občanském soudním řízení nastupuje ostatně už podle základních ustanovení
občanského soudního řádu pouze za podmínek uvedených v §§ 1 a 2 o. s. ř., která
akcentují podpůrnost soudní ochrany práv, která mohou být splněna dobrovolně. Tento přístup dovolacího soudu se nepříčí ústavněprávně zakotvené zásadě soudní
ochrany práv účastníků (§ 3 o. s. ř.), naopak dovolací soud tímto způsobem plní
obecnou poučovací povinnost vůči nim (§ 5 o. s. ř.). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §
243e odst. 1 o. s. ř. Protože důvody, pro které došlo ke zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí (§ 243g
odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k
ý
předseda senátu