U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: Městys Svatava, IČ: 00573141, se sídlem ve Svatavě, ČSA 277, zastoupen
JUDr. Václavem Krondlem, advokátem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti
žalovanému: Lesy České republiky, s. p., IČ: 42196451, se sídlem v Hradci
Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 277/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2011, č. j. 15 Co 97/2011-98,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 11. 2010, č. j. 12 C
277/2010-68, kterým byl návrh žalobce zamítnut. Ve výroku II. rozsudku
odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich
náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Předmětem řízení je žaloba, kterou se žalobce domáhá určení
vlastnického práva k pozemkům specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně. Předmětné pozemky jsou podle zápisu ve zjednodušené evidenci
vlastnictvím České republiky a žalovaný s tímto majetkem hospodaří. Žalobce
namítal, že na základě § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku ČR do vlastnictví obcí, se stal vlastníkem těchto pozemků.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že vlastníkem
pozemků je stát a žalovaný je oprávněn s nimi hospodařit Žalobce své právo k
nim uplatnil až s odstupem 19 let – tedy nikoliv v době přiměřené, a pokud by
žalovaný nehodlal s pozemky nakládat, žalobce by se o sporném vlastnictví
nedozvěděl. Žalovaný prokázal oprávněnou držbu pozemků po zákonem stanovenou
dobu deseti let (od 1. 1. 1992 do 1. 1. 2002), prokázal vůli s věcí nakládat
jako s vlastní (s pozemky hospodařil a staral se o ně v souladu se zákonem č.
289/1995 Sb.) i její faktické ovládání.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil.
Jako nespornou soud označil skutečnost, že obě strany dotčené pozemky
označovaly za tzv. historický majetek obce (majetek, který se ke dni 1. 1. 1950
stal vlastnictvím státu na základě zákona č. 179/1949 Sb., a který do 31. 12.
1949 náležel obci). Podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. tento majetek ke dni 24.
5. 1991 přecházel zpět do vlastnictví obce; obec se však svého vlastnického
práva nechopila, o svém vlastnictví nevěděla a to až do upozornění ze strany
žalovaného v roce 2010. Až do této doby žalobce nijak vlastnictví státu
nezpochybňoval, ač měl podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb. navrhnout zápis
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pokud tak neučinil po celou
vydržecí dobu podle § 134 odst. 1 obč. zák., stal se vlastníkem pozemků dnem
24. 5. 2001 oprávněný držitel. Dodal, že žalovaný nakládal s pozemky jako s
vlastními, a to v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem věci. Šlo tedy o
držbu oprávněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázky
zásadního významu označil otázky, 1) zda-li oprávněnost držby nemovitosti lze
vyvozovat ze skutečnosti, že držená nemovitost je zařazena do lesního
hospodářského plánu držitele nemovitosti, 2) zda při posuzování oprávněnosti
držby je možné na státu požadovat znalost obsahu evidencí nemovitostí vedených
jeho orgány (tj. přihlédnut i ke znalosti pozemkových knih) a 3) zda je
vydržení vlastnického práva k nemovitosti státem možné připustit i v případech
vlastníka nemovitostí, který vznikl několik měsíců před nabytím vlastnictví ex
lege a státem mu nebyly vytvořeny podmínky pro aktivní ochranu jeho práva. Na
závěr dovolání žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Ztotožnil se v něm se zněním
napadeného rozsudku a nadále setrval na uplatněné námitce vydržení dotčených
pozemků. Na závěr navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka
posouzena jinak.
Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně v odůvodnění odkazují na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005.
Nejvyšší soud v něm řešil též otázku vydržení obecního majetku státem (či
státním podnikem) v situaci, kdy bylo ex lege obnoveno obecní vlastnictví.
Dovolací soud učinil závěr o tom, že ani zákon č. 172/1991 Sb. ani jiný právní
předpis neosahují ustanovení o nepřípustnosti vydržení obecního majetku státem.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3360/2008 pak
soud řešil situaci, kdy nebyla dodržena doba deseti let trvající nepřerušené
držby v dobré víře; i zde se tedy implicite předpokládá možnost vydržení
nemovitosti státem. K otázce dobré víry státu (resp. v nyní projednávané věci
žalovaného) srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 28
Cdo 2404/2006.
Žalobce v dovolání jako otázku zásadního významu uvádí, zda-li
oprávněnost držby nemovitosti lze vyvozovat ze skutečnosti, že držená
nemovitost je zařazena do lesního hospodářského plánu držitele nemovitosti.
Dovolací soud k tomuto dodává, že v případě, kdy žalovaný s pozemky nakládal
jako s vlastními, zejména s nimi hospodařil a staral se o ně v souladu s
příslušným právním předpisem, není tato námitka žalobce relevantní. Skutečnost,
že žalovaný s pozemky hospodařil, je navíc významná především z důvodu
posouzení případných zákonem stanovených povinností, nikoliv v otázce vydržení
jako takového.
Nejvyšší soud též konstatuje, že stát v projednávané věci vystupuje
jako každý jiný subjekt občanskoprávních vztahů, nikoliv jako subjekt s
určitými specifickými povinnostmi či závazky. Sám žalovaný navíc žalobce
upozornil na předmět vlastnictví v roce 2010. Je možné, že bez této informace
by žalobce o pozemky nejevil zájem i nadále. Žalobce v dovolání namítá, že
žalovaný mu nevytvořil podmínky pro aktivní ochranu jeho práva. Žalobce však ve
věci nevykonal žádný úkon, na základě kterého by žalovaný byl povinen žalobci
umožnit výkon jeho práva v období, kdy pozemky držel. Jak již uvedl odvolací
soud, § 8 zákona č. 172/1991 Sb. ukládal právě obcím (žalobci) povinnost do
jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem (tj. od 24. 5. 1991) učinit
návrh katastru nemovitostí na jejich zápis.
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako
správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proto jej jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle § 243b odst. 5 a
návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření za žalovaného však bylo
podáno pověřeným zaměstnancem právního oddělení žalovaného. Žalovanému tedy
nevznikly takové náklady řízení, které by měly být k tíži strany žalující
přiznány.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu