28 Cdo 2766/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v
právní věci žalobců a) E. J., a b) Z. T., zastoupených advokátem, proti
žalovanému P. a. pro a. a p. s. spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o
zaplacení částky 236.250,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 18/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. května 2008, č. j. 35 Co 172/2008-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení
částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 25 C 18/2005- 132, zamítl Obvodní soud pro
Prahu 8 žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby soud uložil žalovanému zaplatit
žalobcům částku 236.250,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně od 1. 7. 2004
do zaplacení (výrok I.). Dále soud rozhodl o povinnosti žalobců uhradit státu
společně a nerozdílně náklady řízení (výrok II.) a uhradit společně a
nerozdílně i náklady řízení žalovanému (výrok III.).
Soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou ideálními spoluvlastníky (každý ve výši
jedné ideální poloviny) domu č. p. 135 na parcele č. 821 v k.ú. Ž., obec P. Dne
8. 1. 2002 žalobkyně uzavřela se zástupcem žalovaného, Ing. Š., smlouvu o dílo
(vypracování projektové dokumentace k rekonstrukci domu žalobců) podle § 536 a
násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, která byla později doplněna
smluvními dodatky ze dnů 2. 4. 2003 a 14. 5. 2003. V těchto listinách byla
jako objednatel označena „rodina J.“, v dodatcích pak bylo uvedeno, že rodina
J. je zastoupena E. J. Na tuto osobu byly rovněž vystaveny žalovaným faktury za
provedené práce, žalobkyně uhradila celkem částku 236.250,-Kč. Žalobci však
později začali projevovat nespokojenost s vypracovávaným projektem a dopisem ze
dne 3. 6. 2004 požadovali odstranění vad - nedodělků do pěti dnů v souladu se
smluvním ustanovením. Žalovaný reagoval na tento dopis písemnou výzvou
žalobcům, aby vymezili rozpory mezi zněním smlouvy a stavbou definovanou
projektem pro stavební povolení. Žalobci však dopisem ze dne 22. 6. 2004 od
smlouvy odstoupili s odkazem na příslušné ustanovení smlouvy a požadovali od
žalovaného zaplacení částky 236.250,-Kč do pěti dnů od doručení tohoto dopisu. Soud dále zjistil, že žalovaný průběžně (po ukončení jednotlivých etap
zpracování dokumentace) odevzdával žalobcům části splněného díla zároveň s
fakturou k úhradě této části. Na základě učiněných zjištění dospěl soud prvního
stupně k závěru, že uzavřená smlouva je stižena absolutní neplatností ve smyslu
§ 37 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), vzhledem k
neurčitému označení objednatele jako „rodina J.,“ přičemž ani výkladem není
možno dovodit, zda jde o smluvní vztah mezi oběma žalobci a žalovaným nebo
mezi žalobkyní a žalovaným. Nároky mezi stranami vzešlé z této smlouvy pak
posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451, § 456, § 457 § 458
obč. zák.). Vypracovanou projektovou dokumentaci soud považoval za individuální
plnění, nepoužitelné pro jiné účely, za něž náleží žalovanému v souladu s
ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. peněžitá náhrada. Pro její určení vyšel z
obecné ceny určené znalcem odpovídající honorářovému řádu České komory
architektů. Z tohoto ocenění vyplynulo, že ceny uvedené ve smlouvě byly značně
podhodnocené, práce vykonaná žalovaným měla větší cenu, než jaká mu byla
žalobci uhrazena. Soud prvního stupně tedy dovodil, že není třeba zkoumat
přesnou hodnotu provedené práce, neboť ta v každém případě přesahuje částku
žalobci uhrazenou a v žalobě požadovanou, v důsledku čehož nárok žalobců
nemůže být důvodný. Soud rovněž odmítl námitky žalobců, že byli podvedeni při
stanovení ceny rekonstrukce, neboť z řízení vyplynulo, že byli průběžně
informováni o náležitostech projektu a mohli si zjistit cenu u stavebních
firem. Za nedůvodné považoval i výtky žalobců směřující k nezohlednění
vytýkaných vad při zpracování projektu žalovaným, vytýkané vady nikdy nebyly
žalobci dostatečně specifikovány a pohybují se pouze v obecné rovině.
Odstoupení od smlouvy pak soud považoval za ryze účelový krok ze strany žalobců
snažících se o to, aby jim byla vrácena uhrazená částka. Na základě uvedených
skutečností soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně Městský
soud v Praze a rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, č. j. 35 Co 172/2008-161,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil ve výrocích o věci samé a o
nákladech řízení státu, zatímco částečně pozměnil výrok o nákladech řízení mezi
účastníky před soudem I. stupně (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I.
stupně, že smlouvu o dílo je třeba považovat za neplatnou vzhledem k neurčitě
označenému objednateli a že nároky žalobců je třeba posoudit podle ustanovení
o bezdůvodném obohacení. Uvedl dále, že vrácení plnění z neplatné smlouvy je
synallagmatickým závazkem a strany jsou povinny si vrátit vše, co podle smlouvy
nabyly. Nároku žalobců na vrácení částky 236.250,-Kč odpovídá nárok žalovaného
na náhradu hodnoty vytvořeného díla, jež se podle znaleckého posudku pohybuje v
rozmezí 1,286.400,-Kč až 1,455.600,-Kč a která by mohla být snížena v
souvislosti s případnou vadností poskytnutého plnění. Je tak nepochybné, že
výše nároku, jež by mohl požadovat podle § 457 obč. zák. žalovaný, je vyšší než
výše nároku žalobců vůči němu z téhož titulu, žalobcům tak nevzniklo právo na
úhradu žalované částky. Zamítnutí žaloby soudem I. stupně bylo tudíž zcela v
souladu se zjištěnými skutečnostmi a ustanoveními občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřují v nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudy měly pochybit
již tím, že konstatovaly neplatnost písemně uzavřené smlouvy o dílo a
nezjišťovaly znění smlouvy ústně uzavřené, přestože podle tvrzení dovolatelů
bylo znění písemně i ústně uzavřené smlouvy stejné. Za chybný považují rovněž
postup soudů při určování rozsahu plnění, jež jsou si smluvní strany na základě
neplatné smlouvy povinny vrátit. Soudy totiž vyšly z hodnoty projektu určené
znaleckým posudkem podle ceny výsledné realizace zamýšlené rekonstrukce, která
se značně odlišovala od ceny, za níž měli dovolatelé v úmyslu stavbu
zrealizovat v době uzavření smlouvy, a zcela pominuly částku, kterou
dovolatelé na základě důvěry v odbornost žalovaného považovali za skutečnou
cenu realizace stavby. Dovolatelům navíc nebylo známo, že by výsledná cena
provedení plánovaného projektu měla být rozhodující pro stanovení odměny za
jeho vypracování. Z uvedených skutečností dovolatelé vyvozují následující
otázky k posouzení dovolacím soudem. Předně, zda je možné za situace, kdy soud
nemá k dispozici jiné důkazy, vyjít při posouzení skutkového stavu z ustanovení
neplatné smlouvy týkajících se dojednaného režimu plnění. Dále, zda je možné,
aby soud své závěry o rozsahu povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení opřel o
ustanovení neplatné smlouvy nebo zda je třeba rozsah určit podle ohodnocení
díla učiněného na základě znaleckého posudku. Na základě uvedených skutečností
dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v
Praze ze dne 22. 5. 2008, č. j. 35 Co 172/2008 - 161, a vrátil věc tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatelé nevymezili žádnou
otázku zásadního právního významu, jejich zpochybnění způsobu určení výše
bezdůvodného obohacení smluvních stran pak směřuje ke zjištění skutkového
stavu, nikoli k právnímu posouzení věci. Žalovaný tedy navrhl, aby dovolání
bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k
závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé - písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - písm. b), jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam - písm. c).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolatelé napadají rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí
první rozhodnutí ve věci samé soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby;
přípustnost dovolání je tedy nutno posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř.
Námitky dovolatelů směřují ke způsobu určení výše bezdůvodného obohacení mezi
stranami neplatné smlouvy o dílo. Soudy obou stupňů přitom vycházely z
ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. upravujících vzájemnou restituční povinnost
stran. V souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu dovodily, že tato
ustanovení je v případě neplatné smlouvy o dílo třeba vykládat tak, že rozsah
obohacení na straně objednatele spočívá ve výkonech provedených zhotovitelem, a
něž mu je povinen objednatel poskytnout peněžní náhradu (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Odo 697/99). Výše této peněžité
náhrady se pak neodvíjí od předpokládané ceny poskytovaného plnění, neboť tato
cena obvykle neodpovídá výši majetkového prospěchu získaného objednatelem. Při
určení výše náhrady je třeba přihlédnout k nákladům, které by bylo třeba
vynaložit na získání stejného plnění v daném místě a čase, přihlédnout k
eventuálním nedostatkům plnění apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.
9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, publikované v časopise Obchodní právo, svazek
10/2000, str. 23). Znalecký posudek pak představuje způsob, jímž lze tyto
okolnosti odborně vyhodnotit, aby soud mohl učinit uvážlivé rozhodnutí o výši
odpovídající náhrady, popřípadě může být způsobilým podkladem pro rozhodnutí
podle § 136 o. s. ř. Soudy tedy zvolily pro určení obohacení smluvních stran
způsob plně odpovídající hmotnému právu i dosavadní rozhodovací praxi
dovolacího soudu, a není tak důvodu pro závěr o zásadním právním významu
rozhodnutí odvolacího soudu založeném na žalobci formulovaných otázkách.
V rozsahu, v jakém dovolací námitky směřují proti způsobu stanovení konkrétní
výše obohacení stran neplatné smlouvy na základě znaleckého posudku bez
zohlednění všech okolností týkajících se zhotovení a případné vadnosti
projektové dokumentace, je těmito námitkami zpochybňována správnost zjištění
skutkového stavu a zhodnocení provedených důkazů, a nikoliv právní názor
odvolacího soudu. Dovolatelé tak uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. vyloučeno.
Ke zpochybnění skutkových zjištění ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. směřuje i
tvrzení dovolatelů, že soudy pominuly okolnost, že písemně uzavřená smlouva
odpovídala platně uzavřené ústní smlouvě. Soudy obou stupňů přitom na základě
provedeného dokazování dospěly k závěru, že právní vztahy mezi účastníky měla
upravovat pouze písemně uzavřená smlouva o dílo. Domáhají-li se dovolatelé
přezkumu této otázky, přehlížejí opět skutečnost, že tato otázka může být
předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, je-li přípustnost dovolání dána
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., ale sama o sobě nemůže být
dostatečným důvodem pro založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o .s .ř.
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by dovolání směřovalo proti rozhodnutí
odvolacího soudu majícímu po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalobců
odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5. věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že
žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podáním
vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování
advokátem z částky napadené dovoláním (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, §14, § 15
vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Po zohlednění limitu za tento úkon stanoveného v §
14 odst. 1 činí odměna 20 000,- Kč, krácená ve smyslu § 18 odst. 1 citované
vyhlášky na 10,000,- Kč, plus 300,- Kč režijního paušálu daného § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále 19 % DPH, tj. 12.257,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu