28 Cdo 2770/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce Statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské
nám. 1, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou v Brně, Chládkova 3, proti
žalovaným 1) JUDr. J. K., a 2) České republice – Domácím potřebám Brno, s. p. v
likvidaci, se sídlem v Brně, adresa pro doručování: AK Štros & Kusák, Praha 1,
Národní 32, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem v Praze 1, Národní
32, pro určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 55 C 144/2000, o dovolání žalovaného ad 2) proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 4. 2. 2010, č. j. 13 Co 223/2009-211, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. ve
vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad 2) změněn rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 4. 3. 2009, č. j. 55 C 144/2000-198, a to tak, že bylo určeno, že
žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 849/1 (ostatní plocha o výměře 1868 m2),
parc. č. 849/4 (ostatní plocha o výměře 57 m2), parc. č. 849/5 (ostatní plocha
o výměře 818 m2) a parc. č. 849/6 (zastavěná plocha o výměře 91 m2), zapsaných
na LV č. 140 v katastru nemovitostí pro obec Brno-město, kat. úz. Trnitá. Ve
vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad 1) byl rozsudek soudu prvního stupně
odvolací instancí potvrzen a žádnému z těchto účastníků nebylo přiznáno právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a žalovaným ad 2),
které byly (v částce 10.000,- Kč) uloženy k platbě žalovanému ad 2) ve prospěch
žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky Jitky
Stanoevové (výrok II.). Ve věci se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke shora
specifikovaným nemovitostem ve smyslu § 2 a posléze § 2a zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Poukazoval na rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o odevzdání
konfiskovaného majetku obci č. U III 121/49 ze dne 6. 12. 1949, které bylo
podle jeho názoru rozhodnutím přídělovým, svědčícím v minulosti pro nabytí
vlastnictví k uvedeným pozemkům ve prospěch žalující obce. Tímto rozhodnutím
byly podle § 1 vyhlášky č. 1587/1946 Ú. l., kterou se vyhlašuje rámcový plán
pro způsob naložení s určitou částí konfiskovaného majetku ve prospěch
veřejných úkolů nebo pro hospodářskou výstavbu státu, z přídělového řízení
vyňaty nemovitosti, uvedené v připojeném seznamu tvořícím nedílnou součást
rozhodnutí. Držba, užívání a správa nemovitostí pak na obec měla přejít dnem
31. 12. 1949. Naléhavý právní zájem dovozoval žalobce ze skutečnosti, že jsou
označené nemovitosti v současné době zapsány v katastru nemovitostí na Českou
republiku, s právem hospodaření státního podniku Domácí potřeby Brno – v
likvidaci (žalovaný ad 2/). Soud prvního stupně žalobcův návrh zamítl. Uzavřel, že v daném případě
nebyly splněny podmínky předpokládané zákonem č. 172/1991 Sb. V první řadě
shledal, že výše uvedené rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy
nelze považovat za platné vzhledem k dřívějšímu začlenění sporných pozemků,
konfiskovaných E. T. podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., do
majetkové podstaty národního podniku Kovomat, s účinností od 4. 11. 1948 (na
základě vyhlášky č. 2618/1948 Ú. l.; upřesněno výměrem Ministerstva vnitřního
obchodu ze dne 2. 3. 1951). Konstatoval rovněž, že předmětné rozhodnutí mohlo
nabýt relevantních účinků až po rozhodném datu 31. 12. 1949 (viz § 2 zákona č. 172/1991 Sb.), neboť při aplikaci vládního nařízení č. 8/1928 Sb. bylo pro
náležité vydání takového aktu vyžadováno doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolával-li se žalobce ustanovení § 2a citovaného zákonného předpisu, k tomuto
jeho návrhu se první instance vyslovila tak, že rozhodnutí o odevzdání
konfiskovaného majetku nelze považovat za rozhodnutí přídělové, jež by ve
smyslu tohoto ustanovení zakládalo jeho vlastnický nárok. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru o důvodnosti podané
žaloby, poněvadž předně usoudil, že žalobce má ve vztahu k žalovanému ad 2)
naléhavý právní zájem na požadovaném určení právního vztahu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Dále ve věci konstatoval naplnění požadavků stanovených zákonem č. 172/1991 Sb., a to též ve smyslu ustanovení § 2a: 1) vlastnictví k pozemkům
svědčící ke dni 1. 7. 2000 ve prospěch České republiky, 2) charakter
nemovitostí, vymezený v § 2 odst. 1 písm.
a/ až d/ zákona, 3) prokazatelné
rozhodnutí státního orgánu o přídělu podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Podle citovaného ustanovení přecházely za naplnění příslušných
podmínek uvedené nemovitosti na obce ex lege dnem 1. 7. 2000, s tím, že zde
nebylo vyžadováno, aby je obce v době minulé vlastnily k datu 31. 12. 1949. Odvolací instancí bylo shledáno jako nepochybné, že rozhodnutí o odevzdání
konfiskovaného majetku, na jehož základě měla obec v minulosti vlastnické právo
nabýt, bylo rozhodnutím přídělovým, majícím veřejnoprávní povahu a
nevyžadujícím k nabytí účinnosti vklad do pozemkové knihy ani hmotné odevzdání
nemovitostí. Kromě toho odvolací soud rovněž na rozdíl od soudu prvostupňového
považoval za prokázané doručení tohoto přídělového rozhodnutí jeho předáním v
listinné podobě oprávněnému zástupci města Brna na 4. řádné schůzi jeho
Ústředního národního výboru, konané dne 15. 12. 1949.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ad 2) dovolání, v němž vytkl
tomuto soudu nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí
odvolací instance vychází podle jeho názoru ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Setrval na
svém předchozím tvrzení, že předmětné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu
národní obnovy ze dne 6. 12. 1949 nelze považovat za platné s ohledem na
zahrnutí sporných pozemků do majetkové podstaty národního podniku Kovomat již s
účinností od 4. 11. 1948. Zdůraznil, že toto rozhodnutí navíc mohlo být
považováno za vydané až jeho doručením, s tím, že tento okamžik podle názoru
dovolatele nastal až po rozhodném datu 31. 12. 1949 (poukázáno na prezenční
razítko ÚNV města Brna, datované dnem 3. 1. 1950). Dovolatel nepřipouštěl
aplikaci § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.), neboť
odmítal názor o povaze rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku jako
rozhodnutí přídělového. Upozornil rovněž na nedodrženou podmínku zápisu
vlastnického práva do pozemkové knihy, relevantní pro nabytí účinnosti přechodu
vlastnictví. Žádal proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolací instance zrušil a
věc jí vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalovaný ad 1), který se plně ztotožnil s
argumentací soudu prvního stupně, s uplatněnými dovolacími námitkami a též s
dovolacím návrhem žalovaného ad 2). Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný ad 2), zastoupený advokátem, podal
dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
žalovaného ad 2) byla dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy pro
diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť dovolatel tvrdil, že napadený rozsudek spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, a taktéž podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
protože podle jeho mínění vychází napadené rozhodnutí ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolání není důvodné. Nejvyšší soud v první řadě shledává, že podmínka naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) je v
posuzované věci naplněna. Podle konstantní judikatury platí, že naléhavý právní
zájem je dán, jestliže má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem
zapsaným v katastru nemovitostí, a pokud by bez tohoto určení bylo postavení
účastníka nejisté. S ohledem na dosavadní průběh projednávané věci a na
zjištěný skutkový stav je možno nepochybně uzavřít, že žalobce naléhavý právní
zájem na podání určovací žaloby měl. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. umožnilo ke dni účinnosti
tohoto předpisu (24. 5. 1991) přechod vlastnického práva – k nezastavěným
pozemkům (písm. a/), pozemkům zastavěným stavbami ve vlastnictví fyzických osob
(písm. b/), stavbám s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek (písm. c/), pozemkům zastavěným stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle
odstavců 4 a 5 (písm. d/) – ex lege na obce, pokud tento majetek vlastnily ke
dni 31. 12.
1949, a jsou-li uvedené nemovitosti ve vlastnictví České republiky
a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1. Podle ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění
zákona č. 114/2000 Sb., přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 i
nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které byly obcím
přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu,
vydaným například podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o
konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy – pokud jsou ve
vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo §
2 citovaného předpisu. Jelikož se ke dni 1. 7. 2000 (jakož i k datu 24. 5. 1991) předmětné pozemky, jež jsou zařaditelné do shora vymezené kategorie
nemovitostí, ve vlastnictví státu nacházely, je třeba posoudit dále též splnění
podmínky existence vlastnického práva obce k tomuto majetku v době minulé,
resp. předpokladu existence přídělového rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945
Sb. Předně je třeba poznamenat, že ustanovení § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. výslovně připouští, že nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí
do vlastnictví obcí bez ohledu na to, zda příslušná rozhodnutí o přídělu nebo
přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. Existenci přídělu obce prokáží zejména vydanou přídělovou listinou svědčící
obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce (odst. 3). Nelze-li příděl takto doložit, považuje se za doklad o přídělu i listina
vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového
rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (viz odst. 4). V daném
případě tedy bylo vydání předmětného přídělového rozhodnutí řádně prokázáno –
přídělovou listinou ze dne 6. 12. 1949. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97
(publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 127/1998), se
podává závěr, že nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je veřejnoprávní
povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího
úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Jako takové lze
tedy posoudit i rozhodnutí příslušných orgánů o odevzdání konfiskovaného
majetku ve smyslu dekretu č. 108/1945 Sb., vydané v posuzované věci. Pro nabytí
vlastnického práva zde nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do
pozemkových knih (tzn. intabulace práva vlastnického neboli provedení
knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitostí. K přechodu vlastnictví
proto docházelo již na základě vydání úředního rozhodnutí. Právní účinky
přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku přidělenému
podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu
a Fondu národní obnovy (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 3070/2010). Skutečnost, že v úředním rozhodnutí se k rozhodnému
dni (31. 12.
1949) vztahoval výslovně přechod držby, užívání a správy, nikoliv
vlastnictví, není sama o sobě podstatná, neboť toto ustanovení jen vyjádřilo,
že obec je oprávněna odevzdaný majetek fakticky převzít a vykonávat všechna
jmenovaná oprávnění. K datu 31. 12. 1949 tedy obci (městu Brnu) svědčilo na
základě rozhodnutí o přídělu vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Odepsání
předmětného majetku ze seznamu ke dni 23. 7. 1951 nemá pro účely aplikace
zákona č. 172/1991 Sb. relevanci z hlediska již nastalých účinků předchozího
přídělu nemovitostí ze dne 6. 12. 1949 (v roce 1951 se jednalo o vlastnictví
státu a tento úkon nemohl být proveden příslušnými orgány, jimiž bylo přídělové
rozhodnutí vydáno, neboť tyto byly v této době již zrušeny). Nerozhodná je pak
okolnost, kdy bylo výše uvedené rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní
obnovy žalobci doručeno, poněvadž toto rozhodnutí bylo vydáváno jako konečné a
určujícím byl den vydání rozhodnutí v souladu s původním ustanovením § 5 odst. 1 bodu 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a ustanoveními týkajícími
se rozhodnutí o odevzdání. Je namístě též zdůraznit, že podle § 15 citovaného
dekretu pro řízení před Fondy platilo vládní nařízení č. 8/1928 Sb. jen
přiměřeně a že konfiskace podle tohoto dekretu předpokládala vydání
konfiskačního výměru s účinky ex tunc, tj. ke dni 30. 10. 1945, kdy nabyl
dekret účinnosti, přičemž konfiskační výměr měl jen povahu deklaratorního
rozhodnutí. Obcím, v daném případě žalobci, byl tedy odevzdáván majetek
československého státu, který byl ve vlastnictví tohoto státu ex lege (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 2 Odon 113/97). Kromě toho je nutno podotknout, že datum doručení předmětného
přídělového rozhodnutí není rozhodující i z důvodu možné aplikace ustanovení §
2a zákona č. 172/1991 Sb., které pro přechod vlastnického práva na obce
výslovně nevyžadovalo, aby tyto byly vlastníky nemovitostí ke dni 31. 12. 1949. Přesto je vzhledem k výše uvedeným závěrům třeba shledat, že tomu tak po právní
stránce bylo (viz přídělové rozhodnutí ze dne 6. 12. 1949). Nelze ani dovodit neplatnost rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku,
neboť skutečnost, že před jeho vydáním došlo na základě vyhlášky č. 2618/1948
Ú. l. k zahrnutí pozemků (konfiskovaných E. T. podle dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb.) do majetkové podstaty národního podniku Kovomat, s
účinností od 4. 11. 1948, není relevantní. Stále se jednalo o majetek ve
vlastnictví státu, který jej nabyl již na základě konfiskačního dekretu č. 108/1945 Sb., a to ex lege s účinností od jeho vyhlášení, tj. ke dni 30. 10. 1945. Ze všech výše uvedených skutečností proto plyne, že veškeré podmínky vyžadované
zákonem pro přechod vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. byly naplněny. K procesní námitce dovolatele, týkající se neúčinnosti doručení
napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k jeho osobě, Nejvyšší soud
uvádí následující. Přestože dovolatel má od 1. 11.
2009 zřízenu datovou
schránku, jejímž prostřednictvím má být doručováno přednostně (nebyla-li
písemnost doručena již při jednání), nelze v tomto případě dovozovat, že vůči
žalovanému ad 2) dosud nepočala běžet lhůta pro podání dovolání. Neúčinnost
doručení by bylo možno namítat, pokud se účastník nemohl z omluvitelného důvodu
s obsahem rozhodnutí seznámit. V posuzované věci však k seznámení se s obsahem
rozhodnutí evidentně došlo, bylo-li na tomto základě posléze žalovaným ad 2)
podáno řádné a včasné dovolání, osvědčující dovolatelovu znalost napadeného
rozsudku. Z předkládací zprávy soudu prvního stupně plyne, že rozhodnutí
odvolací instance bylo dovolateli doručeno dne 11. 6. 2010 (z obsahu spisu se
navíc podává, že prostřednictvím veřejné datové sítě), dovolání však bylo
podáno již dne 23. 4. 2010, tedy dokonce předčasně, což ovšem není v rozporu s
právní úpravou. Skutečnost, že předmětné rozhodnutí bylo dovolateli
prostřednictvím datové schránky doručeno později, mu proto nezpůsobilo žádnou
procesní újmu na právech. Všechny popsané skutečnosti a právní názory vedly Nejvyšší soud k
zamítnutí dovolání žalovaného ad 2/ (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), neboť jím uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného ad 2) bylo
zamítnuto, přičemž ostatním účastníkům podle obsahu spisu žádné prokazatelné
náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.