28 Cdo 2774/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce P. f. ČR, proti žalované Ing. E. M., zastoupené advokátem,
o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Plzeň – sever pod sp. zn.
3 C 149/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
25.5.2006, č. j. 13 Co 196/2006-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – sever jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
29.11.2005, č.j. 3 C 149/2002-144, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po
žalované vyklizení bytu č. 1 v obytné části usedlosti a stáj pro koně I., vše
nacházející se na pozemku parcely č. 1, zapsaném u Katastrálního úřadu pro P.
k., katastrální pracoviště P. – sever na LV č. 10002 pro Obec Ú., katastrální
území L. u Ú. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě nájemní
smlouvy ze dne 7.10.1992 žalobce jako vlastník předmětných nemovitostí
přenechal žalované do užívání budovy a stavby bývalého hospodářského dvora L. –
P. se zemědělskými pozemky v katastrálním území L., H. a M. za účelem šlechtění
a chovu jezdeckých koní a provozování agroturistiky, přičemž nájemní poměr
žalované byl sjednán na dobu neurčitou a skončil výpovědí ze strany
pronajímatele v jednoroční výpovědní lhůtě, tedy ke dni 30.9.2002. Vzal za
prokázané, že žalovaná provedla nákladnou rekonstrukci objektu, na kterou
vynaložila téměř 24.000.000,- Kč, a to se souhlasem žalobce a s jeho finanční
spoluúčastí. Rovněž zjistil, že žalovaná nebyla schopna své finanční závazky
plnit a v souvislosti se skončením nájmu vyplatil žalobce žalované 9.609.000,-
Kč a doplacení částky 14.182.414,- Kč se žalovaná domáhá v samostatném soudním
řízení. Dále vzal za prokázané, že žalovaná nemá možnost užívat nemovitosti, o
jejichž rekonstrukci se zasloužila a do níž vložila veškeré finanční
prostředky, ani je získat zpět a pořídit si za ně jiné bydlení. Dospěl k
závěru, že účastníci mezi sebou platně uzavřeli nájemní smlouvu podle § 663 a
násl. o.z. a nájemní poměr skončil podle § 677 odst. 1, 2 o.z. Věc posoudil ve
smyslu § 3 o.z. s tím, že žaloba na vyklizení představuje výkon práva, který je
v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
25.5.2006, č. j. 13 Co 196/2006-164, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobě vyhověl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že
žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, žalované svědčil právní důvod k
jejich užívání podle nájemní smlouvy ze dne 7.10.1992 a nájemní poměr žalované
skončil ke dni 30.9.2002. Dovodil, že žalovaná předmětné nemovitosti užívá po
30.9.2002 již bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil,
že v dané věci je na místě aplikace § 3 odst. 1 o.z. v případě žalované pouze
při rozhodování o lhůtě k vyklizení a stanovil povinnost žalované k vyklizení
ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku. Poukazoval na rozhodnutí
Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 389/01 s tím, že při aplikaci § 3 odst. 1
o.z. je nutno hodnotit i to, že zamítnutím žaloby žalobce na vyklizení žalované
by byl de facto legalizován bezprávní stav bez možnosti ochrany vlastníka v
budoucnu. Zaujal názor, že takovým postupem by žalobci bylo uloženo nadále
trpět, fakticky po neomezenou dobu, zásadní omezení svého vlastnického práva v
užívání předmětných nemovitostí žalovanou. Uzavřel, že postupem soudu prvního
stupně by se žalované dostalo maximální ochrany a neodůvodněného zvýhodnění
oproti vlastníku nemovitosti. Podle odvolacího soudu okolnosti, že žalovaná do
rekonstrukce investovala cca 24.000.000,- Kč a žalobcem jí však po skončení
nájemního vztahu celá částka vyplacena nebyla a o rozdíl (více než 14.000.000,-
Kč) probíhá soudní řízení, jakož i to, že žalovaná nemá jinou možnost bydlení
než ve stávající nemovitosti, nemohou být důvodem pro úplné odepření ochrany
vlastnického práva žalobce
a vyloučení ho z dispozice s tímto majetkem i do budoucna.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále dovozovala
existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o.s.ř.,
neboť řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítala, že předmětné
nemovitosti užívala se svou rodinou na základě smlouvy o dočasném nájmu
státního majetku ze dne 7.10.1992. Dále tvrdila, že převzaté neobyvatelné
nemovitosti rekonstruovala a na tuto rekonstrukci vynaložila částku ve výši
23.792.003,- Kč. Poukazovala na skutečnost, že na základě výše uvedené smlouvy
jí bylo přislíbeno odprodání nemovitosti nebo vrácení veškerých finančních
nákladů vynaložených na předmětnou rekonstrukci s tím, že za účelem získání
finančních prostředků na rekonstrukci čerpala půjčky a dotace. Podle
dovolatelky jí nebyly uhrazeny prokazatelně investované prostředky ve výši
23.792.003,- Kč a v důsledku tohoto jednání se dostala do velkých finančních
nesnází. Konstatovala, že proti ní opakovaně byly vedeny exekuce, byl jí
zabaven veškerý majetek a vydražen v exekuci. V současné době stále dluží
finančnímu úřadu značné finanční částky, které není schopna uhradit a není tedy
schopna si zajistit jinou možnost bydlení a ustájení koní. Podle dovolatelky
součástí nemovitosti je i bytová jednotka, která byla řádně zkolaudována,
nebylo tedy možné ukončit nájemní vztah k této bytové jednotce výpovědí bez
uvedení důvodu, nýbrž k platnosti výpovědi bylo nutné přivolení soudu
a nájem bytu bylo možno vypovědět pouze ve smyslu § 711 odst. 1 o.z. Namítala,
že tento postup však ve vztahu k bytu dodržen nebyl, proto její nájemní vztah k
této části nemovitosti nezanikl a je oprávněna užívat bytovou jednotku, přičemž
nelze přehlédnout ani skutečnost, že užívala předmětný byt zkolaudovaný jako
bytová jednotka na základě nájemní smlouvy ze dne 7.10.1992. Též namítala, že
za účelem zamezení dalších rozporů jí nebyla učiněna nabídka vhodných objektů
k přestěhování. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je
postačující použít aplikaci § 3 odst. 1 o.z. pouze ve vztahu k delší lhůtě pro
vyklizení, přičemž soud by měl zkoumat, zda nemělo být vyklizení vázáno na
povinnost poskytnout jí přiměřené bydlení. Poukazovala též na to, že žaloba
žalobce je neurčitá, předmětné nemovitosti jsou označeny nedostatečným
způsobem, tedy v souladu se zákonem č. 344/1992 Sb., nebylo označeno číslo
popisné usedlosti, ve které se byt nachází a předmětný pozemek nebyl označen
jako stavební parcela a navíc pozemek p.č. 1 neexistuje. Stejně tak ani stáj
není určena dostatečným a nezaměnitelným způsobem tak, aby petit rozhodnutí byl
vykonatelný. Navrhla proto odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však dovolání není
přípustné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných
vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je dán v případě
pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové
zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí
jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce
právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná,
jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu
v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má
odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci
práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce
s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V projednávané věci byl předmět řízení podle obsahu spisu vymezen tvrzeními
žalobce o jeho vlastnickém právu k předmětu vyklizení z titulu vypovězení
nájemní smlouvy, na jejímž základě žalovaná nemovitosti užívala. Tomu odpovídal
návrh rozsudečného výroku znějícího na vyklizení předmětných nemovitostí.
Odvolací soud aplikoval ustanovení § 126 odst. 1 o.z., o ochraně vlastnického
práva vlastníka nemovitostí, přičemž rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst.
1 o.z. spatřoval pouze při rozhodování o lhůtě k vyklizení.
S přihlédnutím k vylíčenému průběhu řízení, vymezení předmětu sporu podle
tvrzení obou stran a shora uvedeným předpisům vztahujícím se k uplatněným
dovolacím důvodům dovolací soud konstatuje, že ustálená judikatura k aplikaci
ustanovení § 3 odst. 1 o.z. zdůrazňuje, že závěr o použití tohoto ustanovení
spadá do okruhu zákonem povolené úvahy soudu, která však musí být v každém
konkrétním případě podložena důkladnými konkrétními zjištěními, z nichž
přesvědčivě plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěrů, dnes již konstantní, rozhodovací
praxe dovolacího soudu, potažmo závěrů Ústavního soudu. Dovolací soud v této
souvislosti považuje za vhodné připomenout rovněž platnost závěrů nálezu
Ústavního soudu publikovaného ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení pod č. 14.
Podle nich „Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a
uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami
tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti
rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska
konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném
jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným
soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů
jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a
svobod“. Stejně tak je namístě uvést závěry rozsudku dovolacího soudu
publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitu č. 20 – C 2084:
„Paragraf 3 odst. 1 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato
zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy
skutečně v rozporu“. Obdobně v rozhodnutí dovolacího soudu zveřejněného v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sešit č. 27 – C 2112 byl uveden závěr,
podle kterého „Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací,
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými
morálními zásadami demokratické společnosti, mají převážně funkci
interpretační“.
Dovolací soud k tomu připomíná závěry své novější rozhodovací praxe. Tak v
usnesení ze dne 30.11.2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, dospěl senát dovolacího
soudu (posuzující i danou věc) k formulaci právní věty, podle níž „Oprávnění
aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 o.z. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet převažující
měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit
předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od shora
naznačených závěrů, podle nichž otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s
přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěry o naplněnosti či
nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze
zobecnit (nelze totiž učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace).
Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování
soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci“.
Závěry rozsudku odvolacího soudu, které dovolací soud považuje za dostatečně
srozumitelné a přesvědčivé, tak odpovídají jednak shora zmíněným výkladovým
pravidlům pokud jde o ustanovení § 3 odst. 1 o.z., respektují jeho a smyslu,
jednak představují výklad použitých předpisů v konkrétní věci. Tím se vymykají
pojmu otázky zásadního významu, jak bylo shora uvedeno. Pro úplnost se dodává,
že obsahu dovolání a obsahu spisu se nepodává závěr o existenci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud proto přistoupil k odmítnutí podaného dovolání ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5, věty první o.s.ř. za použití § 218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu