U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně HEIM Trade SE, IČ: 26970805, se sídlem v Brně, Vídeňská
264/120b, zastoupené JUDr. Milanem Kružíkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně,
Příkop 2a, za účasti 1) M. Č., 2) J. B., 3) V. K., 4) L. Š., účastníci 1), 3) a
4) zastoupeni JUDr. Kárimem Titzem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, 5)
České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ: 45797072, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, za vedlejšího účastenství na straně žalobkyně 1) M. L.,
2) M. L., 3) J. L., o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 55 C 311/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. dubna 2012, č. j. 18 Co 216/2010-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a vedlejší účastníci vystupující na její straně jsou povinni
společně a nerozdílně nahradit účastníkům řízení 1), 2), 3) a 4), každému
rovným dílem, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího
řízení ve výši 9.583,20 Kč, a to účastníkům 1), 3) a 4) k rukám JUDr. Kárima
Titze, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní, vedlejšími účastníky vystupujícími na její
straně a 5) účastníkem řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 6. 1. 2010, č.j. 55 C 311/2004-138, jímž byla zamítnuta žaloba,
kterou se žalobkyně v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále
jen – „o. s. ř.“) domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství,
Pozemkového úřadu Brno ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 1226/92/4-RBD, určením, že
M. Č., J. B. (do jejíchž práv a povinností v průběhu řízení vstoupil pozůstalý
syn J. B.), V. K. a L. Š. nejsou podílovými spoluvlastníky ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně specifikovaných pozemků (dále jen – „předmětné pozemky“).
Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že výše označeným pravomocným rozhodnutím
příslušného pozemkového úřadu byly předmětné pozemky vydány účastníkům řízení
jakožto osobám oprávněným ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen – „zák. o půdě“). Dotčený správní orgán vycházel z
pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1996, sp. zn. 18 C
269/93, jímž bylo určeno, že účastníci řízení jsou ve smyslu ustanovení § 4
odst. 2 písm. c) zák. o půdě osobami oprávněnými domáhat se vydání předmětných
pozemků, jež z rukou jejich právních předchůdců přešly na stát z důvodů
uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zák. o půdě. V době odnětí přídělu
zemědělské usedlosti právním předchůdcům účastníků řízení (na základě
rozhodnutí Odboru zemědělství rady Městského národního výboru v Brně ze dne 7.
9. 1959, sp. zn. Zem-680/1959) přitom předmětné pozemky sloužily zemědělské
výrobě (byly užívány Jednotným zemědělským družstvem Komárov). Byť z rozhodnutí
Krajského národního výboru v Brně vydaných před odnětím dotčených pozemků
vyplýval záměr vybudovat v předmětné oblasti průmyslovou zónu, ke změně
charakteru původně zemědělských pozemků došlo až po jejich převzetí státem.
Železniční vlečka vybudovaná na části sporných pozemků, stejně tak jako jejich
zpevnění za účelem vytvoření provozní a manipulační plochy, pak nepředstavuje
stavbu tvořící překážku vydání předmětných pozemků, zvláště bylo-li příslušným
drážním úřadem rozhodnuto o odstranění železniční vlečky ve lhůtě do 30. 11.
2010. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud shledal
rozhodnutí pozemkového úřadu správným, když dovodil, že účastníci řízení mají
ve vztahu k předmětným pozemkům postavení oprávněných osob ve smyslu ustanovení
zákona o půdě, na pozemky se vztahuje působnost uvedeného zákona, neboť
sloužily účelům zemědělské výroby v době přechodu na stát (§ 30 zák. o půdě), a
nejsou dány překážky bránící jejich vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zák. o půdě. Odvolací soud proto žalobě směřující proti dotčenému
rozhodnutí pozemkového úřadu nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do důvodů měla za
to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že změna charakteru
předmětných pozemků z pozemků zemědělských na pozemky zastavěné průmyslovou
zónou nastala dříve, než došlo k jejich odnětí státem. Upozorňovala přitom na
rozhodnutí Krajského národního výboru v Brně ze dne 12. 7. 1957 a 20. 8. 1958 a
na stavební povolení stran železniční vlečky ze dne 4. 11. 1959. Zpochybňovala
rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že pozemky nejsou zastavěny stavbou
železniční vlečky, poukazujíc na okolnost, že tato stavba v době rozhodování
soudu dosud nebyla odstraněna. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů
nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastníci 1), 2), 3) a 4) se ztotožnili se závěry soudů nižšího stupně a
navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov.
článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zpochybňuje-li ovšem dovolatelka závěr odvolacího soudu, že předmětné pozemky v
době odnětí přídělu zemědělské usedlosti právním předchůdcům účastníků řízení
(k 7. 9. 1959) sloužily zemědělské výrobě (byly užívány Jednotným zemědělským
družstvem Komárov), pročež se na ně ve smyslu ustanovení § 30, § 1 odst. 1
písm. a) zák. o půdě vztahuje působnost tohoto zákona (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009), brojí tím
proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jakožto výsledku hodnocení
provedeného dokazování. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování),
jehož prostřednictvím ale na zásadní právní významnost napadeného rozsudku
odvolacího soudu usuzovat nelze (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Okolnost, že výstavba železniční vlečky vedoucí přes předmětné pozemky byla
povolena teprve po odnětí pozemků právním předchůdcům účastníků řízení, ostatně
potvrzuje závěr odvolacího soudu, že pozemky v době odnětí zastavěny nebyly a
složily k provozování zemědělské výroby.
Rovněž námitky dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu o tom, že
předmětné pozemky nejsou zastavěny stavbami bránícími jejich vydání oprávněným
osobám ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zák. o půdě, směřují proti
skutkovým závěrům odvolacího soudu. Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že
odvolací soud svůj závěr, že v posuzovaném případě vydání pozemků nebrání
překážka jejich zastavěnosti, nezaložil pouze na zjištění, že vybudovaná
železniční vlečka má být v dohledné době odstraněna, ale též na zjištění, že
pozemky nejsou zastavěny takovou trvalou a hlavní stavbou, která by způsobovala
trvalou změnu využití pozemku (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 25. 2. 1993, sp. zn. 15 Ca 46/93, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 70, roč. 1994, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 1999). Závěr odvolacího soudu, že v daném
případě nejsou dány překážky vydání předmětných pozemků restituentům respektuje
též judikaturu Ústavního soudu, dle níž je pojem zastavěnosti pozemku třeba
vykládat spíše zužujícím způsobem a v každém konkrétním případě je třeba volit
takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce
a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na
vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu (srov. např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či ze dne 23.
10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01).
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelka nepředestřela žádnou právní otázku,
jež by zakládala zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu
(§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto její dovolání,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné
odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. mají účastníci 1), 2), 3) a 4) vůči
žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za zastupování účastníků
advokátem počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu
protiústavnosti zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp.
zn. Pl.ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 25.000,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/ vyhl. č.
177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“),
tj. ve výši 2.100,- Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), dále snížené o 20 % za
každou zastupovanou osobu (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Při zastupování
čtyř osob tak odměna advokáta činí 6.720,- Kč (4 x 1.680,- Kč) a paušální
náhrada hotových výdajů advokáta dosahuje 1.200,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního
tarifu). Součástí nákladů je též 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobkyni a vedlejším účastníkům vystupujícím na
její straně uložil, aby účastníkům 1), 2), 3) a 4) nahradili náklady dovolacího
řízení ve výši 9.583,20 Kč.
Ve vztahu mezi žalobkyní, vedlejšími účastníky vystupujícími na její straně a
5. účastníkem řízení nebylo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno
žádnému z účastníků, neboť žalobkyně a vedlejší účastníci nemají na náhradu
nákladů řízení právo a 5. účastníkovi v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu