28 Cdo 2851/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.
Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. T., zastoupené advokátkou, proti žalovaným
1) P. f. ČR, a, 2) T. K., 3) B. K., žalovaní 2) a 3) zastoupeni advokátem, o
určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C
184/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3.
listopadu 2005, č. j. 13 Co 228/2005-302, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
nákladů řízení před soudem prvoinstančním a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud nesouhlasil se závěrem
soudu prvního stupně, že žalobkyně má ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), na určení neplatnosti výše identifikované smlouvy naléhavý
právní zájem. Z důkazů v řízení provedených totiž vyplynulo, že podle dohody o
postoupení pohledávky již bylo plněno, neboť pozemky, které měly být žalobkyni
a její matce vydány jako náhradní, byly převedeny Pozemkovým fondem ČR přímo na
žalované 2) a 3). Po prohlášení konkursu na žalovaného 2) byly zapsány do
konkursní podstaty. Určovací žaloba pak má místo jen tam, kde jde o preventivní
ochranu práva, nikoliv tam, kde již bylo právo porušeno. Žalovaní 2) a 3) jsou
vedeni jako vlastníci v katastru nemovitostí a ani v případě, že by žalobkyně
byla úspěšná a jejímu návrhu by bylo vyhověno a určeno, že dohoda o postoupení
pohledávky je neplatná, na zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí by
se tím nic nezměnilo. Takové rozhodnutí by totiž nemohlo sloužit jako podklad
pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí a žalobkyně by se musela
domáhat určení svého vlastnického práva, respektive činit kroky odpovídající
situaci nastalé prohlášením konkursu proti žalovanému 2). Nelze proto uzavřít,
že by na straně žalobkyně byl naléhavý právní zájem na žalovaném určení.
Proti výrokům I. a II. tohoto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a konečně že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Před soudem I.
stupně bylo znaleckým posudkem prokázáno, že smlouva o postoupení pohledávky je
absolutně neplatná. Pokud na základě takové smlouvy bylo Pozemkovým fondem ČR
plněno ve prospěch žalovaných 2) a 3), pak i tento právní úkon je absolutně
neplatný. Za současné situace, kdy Ústavní soud ČR zrušil prekluzivní lhůtu pro
přímé restituenty a jejich dědice a jejich nárok na vydání náhradních pozemků
stále trvá, je naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy dán, neboť
je možné od státu za zděděný nárok obdržet náhradní pozemek za nevydané
zemědělské pozemky ve smyslu ust. § 11 a násl. zákona č. 229/1991 Sb.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se proto zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V souzeném sporu je tedy dovolání
přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným
rozsudkem - ve výroku I. - bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě nebyly dovolatelkou žádné
vady řízení namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Předmětem právního posouzení v rámci dovolacího řízení se tak stala pro daný
spor zásadní otázka, zda má žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. V tomto ohledu
odvolací soud dovodil, že naléhavý právní zájem není na straně žalobkyně dán,
protože i kdyby bylo žalobě vyhověno, na zápisu vlastnických práv v katastru
nemovitostí by se tím nic nezměnilo. S tímto právním závěrem se dovolací soud
ztotožňuje. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že je-li možné
žalovat přímo na určení existence práva či právního vztahu, pak není dán
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu, který se tohoto
právního vztahu či práva týká (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna
2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 68/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005,
sp. zn. 29 Odo 539/2003). V souzeném sporu mohla žalobkyně žalovat přímo na
určení vlastnického práva k pozemkům blíže identifikovaným v odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž případné vyhovění takovéto žalobě by
mohlo vést ke změně záznamu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Naopak k
takové změně by nedošlo v případě, že by bylo vyhověno žalobě na určení
neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uplatňované v souzeném sporu
žalobkyní a právní nejistota, jejíž odstranění je základním účelem žaloby na
určení, zda tu právo či právní vztah je či není, by trvala i nadále. Jak uvádí
výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2147/99, „nelze totiž
přehlédnout, že v době od uzavření smlouvy do podání žaloby mohlo dojít k
nabytí vlastnictví žalovaným (v našem případě žalovanými) na základě jiné
skutečnosti (např. vydržením), a rozhodnutí o neplatnosti smlouvy by nemělo
praktické důsledky.“ Z těchto důvodů dovolací soud konstatuje, že žalobkyni na
požadovaném určení skutečně nesvědčí naléhavý právní zájem a rozhodnutí
odvolacího soudu bylo tudíž správné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá i co
do výroku II, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, zabýval se
Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání proti tomuto výroku je přípustné.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost
dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, §
238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam
taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání se do výroku o nákladech řízení je
tedy nepřípustné.
Žalobkyni se nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu a dovolací soud
proto dovolání žalobkyně dle ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o.
s. ř. zamítl jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. František I š t v á n e k ,
v. r.
předseda senátu