28 Cdo 2883/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše
Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Hugem Hubeným, advokátem se sídlem v Brně,
Běhounská 4/20, proti žalované L. M., zastoupené Mgr. Josefem Bartončíkem,
advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení částky 158 486 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 232 C 27/2012, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, č.
j. 49 Co 121/2014-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, č. j. 49 Co 121/2014-115,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
58 486 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III). Žalovaná částka sestávala ze zálohy na kupní cenu za automobil ve
výši 100 000 Kč, a částky 58 486 Kč za opravu automobilu, vynaložené žalobcem
během zkušebního provozu automobilu. Mezi účastníky řízení nebyla uzavřena
kupní smlouva ohledně automobilu, pročež nemohlo dojít ani k odstoupení od ní.
Námitka započtení pohledávky z bezdůvodného obohacení za užívání automobilu
žalobcem vznesená žalovanou nebyla úspěšná, neboť úkon směřující k započtení
pohledávky, který žalovaná učinila, aniž předtím vyzvala žalobce k zaplacení,
nemohl mít žádné právní účinky. Částka 100 000 Kč byla tedy žalobcem zaplacena
z právního důvodu, který odpadl, a pokud ji žalovaná na výzvu žalobce
nevrátila, je povinna ji zaplatit. Žalobce naopak neprokázal, že žalovaná
souhlasila s opravami automobilu během zkušebního provozu, soud proto posuzoval
nárok na zaplacení částky 58 486 Kč podle ustanovení o jednatelství bez
příkazu; žalovaná se proto opravami neobohatila.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 49 Co 121/2014-115,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil jej ve
výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 58 486 Kč s
příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok III). Vyšel z toho, že soud prvního stupně vyzval žalovanou podle
§ 114b odst. 1 o. s. ř., aby se vyjádřila k žalobě, přičemž kvalifikovanou
výzvu učinil součástí platebního rozkazu. Tento byl žalované doručen do
vlastních rukou, podala proti němu včasný odpor, který nebyl odůvodněn, pročež
mohla zabránit fikci uznání nároku písemným vyjádřením, ve kterém by vedle
sdělení, že žalobou uplatněný nárok neuznává, alespoň v základních obrysech
vylíčila rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaná ovšem
požadavkům stanoveným v § 114b odst. 1 o. s. ř. nevyhověla, pročež došlo k
fikci uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., na základě které měl být
vydán rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), při jehož vydání nelze
přihlédnout ke skutečnostem, které žalovaná na svoji obranu uplatnila poté, co
fikce uznání nároku nastala.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť jej považuje za
nesprávný a vydaný v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2646/2005 [správně: 22 Cdo
2646/2005]). Soud namísto řádného projednání odvolání vydal ve věci rozsudek
pro uznání, čímž nahradil rozsudek soudu prvního stupně. Odůvodnění jejího včas
podaného odporu obsahovalo úplné neuznání nároku žalobce, přičemž žalovaná
explicitně k prokázání svých tvrzení a skutečností svědčících v její prospěch
navrhla výslech svědků. Odvolací soud posoudil věc nesprávně, pokud toto
odůvodnění označil za nedostatečné, a pokud dovodil, že tímto jejím právním
jednáním došlo k fikci uznání nároku. Podání učinila bez právního zastoupení a
nelze je posuzovat přílišně formalisticky, neboť takové posouzení by na ni
kladlo nepřiměřený požadavek právně odborné znalosti, kterou zákonodárce
ustanovením § 114b o. s. ř. zcela jistě neměl v úmyslu. Ustanovení zákona je
třeba vykládat v souladu s tím, jaký účel skutečně mají (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011).
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona
č. 293/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve
znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k
posouzení jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací
soud se při řešení dovolatelkou označené právní otázky výkladu § 114b o. s. ř.
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné
právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Dovolání je důvodné.
V posuzované věci odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že
v plném rozsahu vyhověl žalobci, aniž by se jakkoliv zabýval námitkami
uplatněnými v odvoláních obou účastníků řízení. Dospěl totiž k závěru, že
dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně nevyhověla požadavkům na
vyjádření ve smyslu kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř., pročež
měl soud prvního stupně vydat rozsudek pro uznání, při jehož vydání nelze
přihlédnout k obraně žalované uplatněné poté, co nastala fikce uznání nároku.
Takový postup je ovšem v rozporu se zásadami dovozovanými Ústavním soudem v
otázce splnění podmínek fikce uznání nároku a následného vydání rozsudku pro
uznání při aplikaci § 114b o. s. ř. ve spojení s § 153a o. s. ř.
Dovolací soud se v nyní projednávané věci přiklonil k zásadám, které Ústavní
soud podrobně rozvedl v nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a sice
že fikce uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro
uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj
nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení
sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu
soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky
sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že sám
neví, jaké jsou správné právní argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by
mohl být v řízení úspěšný. Naopak je tato právní úprava vyhrazena pro případy
lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu
žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě
předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno
přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v
případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být
interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá
aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a
vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na
spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva
na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Situaci nedostatečně
kvalifikovaného vyjádření žalovaného na výzvu dle § 114b odst. 1 o. s. ř.
(je-li zároveň zřejmá snaha žalovaného aktivně se účastnit řízení a včasného
projednání věci) je třeba řešit poučením žalovaného o tom, že jeho dosavadní
skutková tvrzení jsou neúplná a je nutné je doplnit. Toto poučení lze provést
jak při nařízeném jednání, tak písemně ještě před jeho nařízením.
Komentářová literatura ve shodě s ustálenou judikaturou uvádí, že žalovaný se
ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a
vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného podání vyplývá, že nárok,
který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v
základních obrysech vylíčí rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu.
Zákon v § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a
jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v
jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil (Bureš, J. § 114b [Usnesení o
výzvě k vyjádření]. In: Drápal, L. & kol., Občanský soudní řád I, II. 1.
vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 788).
Úprava zakotvená v § 114b odst. 5 o. s. ř. má za cíl projednání věci bez
zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a současně posiluje rovnosti
účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž není možnost
žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení. Nástup fikce uznání nároku
uplatněného žalobou, vedoucí k vydání rozsudku pro uznání v případě absence
včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. je
fakticky prohrou žalovaného, kterou je sankcionována jeho pasivita, tudíž
nedochází k omezení autonomie vůle (svobodné vůle) žalovaného (nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15, cit. výše, srov. též nález pléna Ústavního soudu
ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, jímž Ústavní soud zamítl návrh na
zrušení § 114b odst. 5 o. s. ř., publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016
Sb.). Z důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým byl § 114b zaveden do
občanského soudního řádu, vyplývá, že dotčená právní úprava má za cíl zabránit
možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení svým záměrným jednáním a
motivovat jej ke spolupráci při projednání věci, a tak vyrovnat postavení stran
sporu. Povinnost žalovaného vyjádřit se k žalobě, byla-li mu vůbec soudem
uložena, nebyla podle předchozí úpravy účinně vynutitelná; žalovaný, který
neměl zájem na urychleném projednání věci, mohl opožděným podáním vyjádření k
žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodal-li vyjádření vůbec,
znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K
odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného bylo ustanovením
§ 114b o. s. ř. poskytnuto předsedovi senátu oprávnění uložit žalovanému
usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil (důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000
Sb., sněmovní tisk č. 257/0, Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002).
Na druhé straně významné následky institutu rozsudku pro uznání, který
podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho
práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce, musí být vázán na řádné,
nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a o. s. ř.
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04,
publikovaný pod č. 75/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dikce §
114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje
rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná
pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny
musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost
stran soudního sporu, ale i přístup k soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne
1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, publikovaný pod č. 49/2014 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Jedná se o právní fikci, jejímž důsledkem je vydání
rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., ačkoliv žalovaný nárok
fakticky neuznal (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS
230/04, publikovaný pod č. 38/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Prostřednictvím fikce se považuje za existující situace, jež je zjevně v
rozporu s realitou, proto jde o nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení
právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách
právního státu. Aby přitom mohla právní fikce svůj takto vymezený účel splnit,
musí respektovat všechny právní náležitosti, které s ní zákon spojuje, jinak
soud není oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz nález Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 883/15 ze dne 1. 10. 2015).
Nutno současně připomenout povinnost obecných soudů volit při posuzování podání
účastníků řízení postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu,
respektive přístup k soudu. Pokud nepřistoupí k odstranění nejasností podání
zákonem předvídaným způsobem, pak je třeba, aby se při jeho posuzování
přiklonily k takové interpretaci jeho obsahu, která vyznívá ve prospěch práva
dotčeného jednotlivce na přístup k soudu (viz například nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 196/2014, či nález Ústavního soudu ze dne 19.
11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15). Obecné soudy musí tedy přihlížet k tomu, že
(zda) účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a
nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu
podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Uvedené pak
platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný
zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné
odepření meritorního přezkumu podání tohoto účastníka (nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014, publikovaný pod č. 129/2014 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 14). Shledání nedostatečné
kvalifikovanosti vyjádření žalovaného ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. totiž
znamená nezvratné odepření přezkumu námitek a tvrzení žalovaného, jakož i vůbec
odepření dalšího meritorního zkoumání sporu a vydání rozsudku pro uznání v
souladu s tvrzeními a požadavky žalobce. Takovýto vůči žalovanému vskutku
přísný postup lze proto akceptovat jen v případech vyjádření nevyvolávajících
žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, respektive o tom, že se žalovaný
nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou (viz
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15, cit. výše).
V nyní posuzovaném případě byl žalované dovolatelce doručen platební rozkaz
spojený s kvalifikovanou výzvou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a ta na něj ve
stanovené lhůtě reagovala odporem, v němž uvedla, že v plném rozsahu neuznává v
něm vznesený nárok žalobce. Poté ve třicetidenní lhůtě od podání odporu
doplnila odůvodnění podaného odporu v tom smyslu, že žalobcem uvedené
skutečnosti naprosto nekorespondují se skutečným stavem věci, že žalobce uvádí
smyšlené, nepravdivé a zavádějící skutečnosti, které opírá pouze o svá tvrzení
bez další důkazní opory. Tvrzení žalobce i jím vznesený nárok odmítla a
neuznala. Jako důkaz navrhla výslech účastníků řízení. Následně se osobně
účastnila jednání soudu dne 21. 5. 2013, a v návaznosti na poučení podle § 118b
odst. 1, udělené jí soudem na tomto jednání, navrhla doplnění důkazů a doplnila
svá tvrzení. Osobně se účastnila i jednání dne 27. 6. 2013, na němž byl
vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolatelka popsaným jednáním a podáními zřetelně a nepochybně projevila jak
svůj nesouhlas s nárokem uplatněným žalobcem (včetně důkazních návrhů), který
se, třebaže v poměrně obecné rovině, snažila odůvodnit, tak svou vůli aktivně
se účastnit projednání dané věci. Za této situace je vyloučené dovodit
existenci okolností odůvodňujících použití tak výjimečného nástroje, jakým je
vydání rozsudku pro uznání za dovození fikce uznání nároku dovolatelkou,
spojené s odejmutím možnosti meritorního projednání věci. Nástup fikce uznání
je totiž svým účelem vyhrazen případům, kdy by dovolatelka byla buď zcela
pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu by se nevyjádřila vůbec, anebo by byla
aktivní jen minimálně a projevila toliko pouhý nesouhlas se žalobou, bez
jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, z čehož by bylo zřejmé, že nemá
zájem aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu. Taková
pasivita však nebyla z jednání dovolatelky patrná a ani soud prvního stupně
neshledal v jejím vyjádření či jednání tak zásadní nedostatky, neboť přistoupil
k meritornímu projednání věci, přičemž na jednání dovolatelku poučil o tom, v
jakém směru shledává nedostatečnost jejích tvrzení, a ta na toto poučení
patřičně reagovala.
Dovolací soud považuje jednání dovolatelky (ve světle ustálené judikatury) za
dostatečně aktivní a jí učiněná podání za postačující, neboť na kvalifikovanou
výzvu dle § 114b odst. 1 o. s. ř., obsaženou v platebním rozkaze, reagovala
zřetelným vyjádřením svého postoje k nároku uplatněnému žalobcem, totiž že jej
neuznává a nesouhlasí s ním. Ani z jejího dalšího vystupování v řízení nelze
dovodit pasivitu či nečinnost, protože na svou obranu při nařízeném jednání
navrhovala důkazy a neprojevovala úmysl protahovat řízení. Navzdory stručnosti
jejího vyjádření nebylo v žádném případě možné konstatovat souhlas či uznání
nároku žalobce z její strany, a tudíž nebylo možné postupovat podle § 114b
odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a o. s. ř., a vydat rozsudek pro uznání na
základě fikce uznání nároku. Takový postup by totiž byl fakticky sankcí za
laickost projevu a nikoli za pasivitu a obstrukce, tedy šlo by o postup, který
není sledován účelem § 114b o. s. ř., a potažmo je zapovězen judikaturou
Ústavního soudu.
Ze všech vyložených důvodů je nutno postup odvolacího soudu, který dovodil
splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání před soudem prvního stupně (a
sám rozhodl na základě fikce uznání), označit za nespravedlivý a formalistický,
a proto musel Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst.
1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2, věty první o. s. ř.
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán
právními názory soudu dovolacího (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o.
s. ř.)
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť rozhodnutím
dovolacího soudu řízení ve věci nekončí. O nákladech dovolacího řízení bude
rozhodnuto až v rozhodnutí, kterým se řízení končí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017