28 Cdo 2893/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce D. Z., bytem B. 161, zastoupeného JUDr. Miloslavem Noskem,
advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení
částky 76.043,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 6 C 115/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 6. června 2012, č. j. 58 Co 224/2012-57, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním
pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, č. j. 58 Co
224/2012-57, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6
C 115/2011-35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu
řízení.
řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o
vrácení soudního poplatku (výrok III.). Žalobce v tomto řízení požadoval
vrácení částky 76.043,- Kč, kterou žalovaná (respektive její právní předchůdce,
dále též jen „žalovaná“) přijala na základě absolutní neplatností stižené kupní
smlouvy uzavřené účastníky dne 12. 3. 2004, jíž mělo dojít k prodeji pozemků ve
vlastnictví žalované žalobci. Žalovaná se v řízení vedeném u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 20 C 180/2008 domáhala po D. Z. jako žalovaném (v tomto
řízení žalobci) vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy žalobou na určení
vlastnictví a vyklizení předmětných pozemků oproti zaplacení částky 49.719,- Kč
(kupní ceny), která se za každý započatý měsíc od listopadu 2009 do předání
pozemků snižuje o 392,89 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že řízení vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 180/2008 představuje v souladu s §
104 odst. 1 o. s. ř. a § 83 o. s. ř. překážku, jež brání věcnému rozhodnutí v
tomto sporu. Žalobce se v nynějším řízení domáhá plnění – vrácení kupní ceny, o
němž je rozhodováno již v řízení výše uvedeném. Požadované plnění se odvíjí od
totožného skutkového základu, nehledě na odlišné procesní postavení účastníků v
uvedeném sporu je tudíž zřejmé, že řízení vedené u Okresního soudu v Děčíně pod
sp. zn. 28 C 180/2008 představuje překážku věci zahájené vůči projednávanému
sporu, pročež soud rozhodl o zastavení tohoto řízení.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené usnesení Městský soud v Praze, jenž je
usnesením ze dne 6. 6. 2012, č. j. 58 Co 224/2012-57, ve výrocích I. a III.
potvrdil, změnil je v nákladovém výroku II. (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěrům soudu
prvního stupně. Zdůraznil, že o tentýž nárok jde tehdy, vyplývá-li ze stejných
skutkových tvrzení. Ve zmíněné věci bylo v roce 2008 zahájeno řízení, v němž se
žalobkyně (zde žalovaná) proti žalovanému (zde žalobci) domáhá určení
vlastnictví a vyklizení pozemků oproti zaplacení částky 49.719,- Kč, přičemž
určovací žalobě bylo již pravomocně vyhověno. Předmětem dříve zahájeného řízení
je i po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem
synallagmatický závazek z neplatné kupní smlouvy, jehož vypořádáním se má soud
prvního stupně dle pokynů odvolacího soudu zabývat, a řešit otázku vyklizení
nemovitosti oproti vrácení kupní ceny, tedy i plnění požadovaného z téhož
titulu v tomto řízení. S ohledem na uvedené tedy Městský soud v Praze
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zpochybnil
správnost závěru soudů nižších stupňů, dle nichž obapolné žalobní žádání
uplatněné žalovanou coby žalobkyní v právní věci vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 20 C 180/2008 představuje řízení o totožném předmětu. Dovolatel uvedl, že požadavek na vyklizení pozemku oproti vrácení kupní ceny z
neplatné smlouvy je dle judikatury i literatury stále jen žalobní žádání té
procesní strany, která je u soudu uplatní, a že vykonatelnou částí rozhodnutí
je pouze výrok o vyklizení, a nikoliv výrok o zaplacení, představující toliko
podmínku výkonu rozhodnutí či exekuce. Zdůraznil dále, že ve zmíněném řízení
nepodal protinávrh či vzájemný návrh, ale navrhuje pouze zamítnutí žaloby jako
nedůvodné. Odvolací soud dle dovolatele dále pochybil, nezabýval-li se právním
názorem Nejvyššího soudu, dle nějž synallagmatický závazek z neplatné kupní
smlouvy tvoří na jedné straně převod vlastnictví a na druhé straně zaplacení
kupní ceny. Jelikož o vlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto, má dovolatel za
to, že svou povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy již splnil, a může se
domáhat vrácení zaplacené kupní ceny bez obapolné vazby. I v případě, že by
žalovaná v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně neupravila tam
projednávanou žalobu způsobem odpovídajícím výše předestřenému právnímu názoru
tak, že se bude domáhat pouze vyklizení pozemků bez vazby na vrácení kupní
ceny, nedojde k žádnému hmotněprávnímu či procesnímu spojení těchto dvou věcí. Dovolatel závěrem podotknul, že Obvodní soud pro Prahu 3 z totožných důvodů
zastavil řízení mezi týmiž účastníky ve věci sp. zn. 6 C 214/2009, ovšem k
odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí Městským soudem v Praze jako soudem
odvolacím změněno a bylo rozhodnuto tak, že se řízení nezastavuje. Tyto
argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond
České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23), do
jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních
řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto
práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový
úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou -
Státním pozemkovým úřadem. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
přípustné dle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou
k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval
důvodností dovolání.
Úvaha odvolacího soudu, dle níž věcnému rozhodnutí projednávaného sporu brání
překážka věci zahájené, přitom nemůže obstát jako správná. Ustanovení § 83 o. s. ř. zakazuje, aby o stejné věci současně probíhala dvě nebo více soudních
řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence)
brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. O stejnou
věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž
již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se shodného předmětu řízení a týchž
osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních
rozdílné procesní postavení. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže
tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových
tvrzení, jimiž byl uplatněn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 68/2011). Vymezení předmětu řízení je tedy dáno nejen právně
relevantními skutkovými okolnostmi, ale i žalobním petitem určujícím povinnost
či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1646/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
1103, svazek 15/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005). V daném případě nelze ztrácet ze zřetele, že v dříve zahájeném řízení je na
základě žalobního návrhu rozhodováno předně o povinnosti vyklidit nemovitosti,
jež měly být na žalobce převedeny na základě neplatné kupní smlouvy. Povinnost
vrátit kupní cenu zaplacenou za tyto pozemky žalobcem žalované je v dříve
zahájeném řízení pojímána pouze jako podmínka, na níž je primární povinnost na
základě žalobního návrhu žalující strany vázána. Je o ní tudíž rozhodováno
pouze v intencích návrhu žalobkyně (zde žalované) na vyklizení předmětných
nemovitostí. Bylo-li by v daném řízení žalobě vyhověno a povinnost vyklidit
nemovitosti by byla podmíněna zaplacením kupní ceny, pak by takovéto rozhodnutí
umožňovalo žalobkyni (v tomto řízení žalované) podat návrh na exekuci, jímž by
se v souladu s § 262 o. s. ř. mohla domáhat vyklizení nemovitostí, pokud by
prokázala splnění (či připravenost ke splnění) povinnosti zaplatit příslušnou
částku povinné osobě, neumožňovalo by však žalovanému (v tomto řízení žalobci)
domáhat se návrhem na exekuci zaplacení dané částky, neboť s ohledem na možnost
vymáhat pouze povinnost uloženou exekučním titulem (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3730/2009), nepřicházelo by
v úvahu daný výrok rozhodnutí v podstatě volně přeformulovat a vykládat jej nad
rámec jeho dikce i jako exekuční titul prospívající druhé straně. Povinnost
zaplatit částku vymezovanou jako kupní cenu se sice v obou případech bude
odvíjet od shodných skutkových okolností, není však týmž žalobním žádáním,
neboť v každém ze řízení směřuje k odlišnému stanovení práv a povinností
výrokem soudního rozhodnutí.
Skutkové prolnutí těchto sporů by zde našlo svůj
odraz především až v řízení exekučním, eventuální zaplacení kupní ceny oproti
vyklizení nemovitostí by bránilo v daném rozsahu domožení se téže částky na
základě případného vyhovujícího rozsudku vyneseného v tomto řízení, neboť
vrácení kupní ceny by představovalo splnění téže povinnosti (byť částečné), k
níž směřuje i žalobní návrh projednávaný v přezkoumávaném řízení. S ohledem na
naznačenou odlišnost způsobu, jak má být o dané povinnosti v tomto řízení a v
řízení tvořícím dle závěru odvolacího soudu překážku litispendence rozhodováno,
lze uzavřít, že závěr o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení nelze
pokládat za správný, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243b odst. 2,
části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího
soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému uvedeným
pochybením v právním posouzení, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu