28 Cdo 2895/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka, v právní věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
M. s. N. – J., zastoupenému advokátkou, o zrušení rozhodnutí členské schůze
žalovaného z 27.9.2003, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C
190/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 14.7.2004, č.j. 29 Co 333/2004-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.7.2004, č.j. 29 Co 333/2004-75 jako
soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami jako soudu
prvního stupně ze dne 11.2.2004, č.j. 16 C 190/2003-55. Uvedeným rozhodnutím
soudu prvního stupně bylo zrušeno rozhodnutí členské schůze žalovaného M. s. N.
– J. ze dne 27.9.2003, kterým byl žalobce vyloučen z řad členů žalovaného.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno
hrubé porušení článku 6 odst. 2 e), f) stanov žalovaného. Stejně tak odvolací
soud vyslovil, že v dané věci nebyly naplněny důvody pro vyloučení žalobce z
řad členů žalovaného tak, jak jsou specifikovány ve stanovách žalovaného,
přičemž důsledkem porušení členských povinností může být uložení těchto
opatření: výtka, dočasné omezení lovu zvěře v honitbě a snížení podílu na
výsledcích hospodaření (čl. 8 odst. 1, 2 stanov). Podle odvolacího soudu
vyloučit člena lze pouze tehdy, pokud porušil předpisy o myslivosti, zbraních,
ochraně přírody nebo tehdy pokud již členovi bylo uloženo jedno z výše
uvedených opatření a on se do jednoho roku od uložení dopustí porušení
členských povinností (čl. 8 odst. 3 stanov). Kromě toho připomněl, že
rozhodnutí orgánu občanského sdružení o vyloučení člena družstva ze sdružení
není rozhodnutím správního orgánu ani rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné
správy a žalobu je nutno projednat podle části první až čtvrté občanského
soudního řádu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
spočívající v otázce hrubého porušení členských povinností žalobcem. Vytýkal
odvolacímu soudu, že přehlédl možnost vyloučení pro hrubé porušení členských
povinností (čl. 8 odst. 3 stanov), mezi které patří i povinnost dodržovat ve
sdružení zásady občanského soužití ve smyslu článku 6 odst. 2 písm. e) stanov.
Dále namítal, že článek 8 odst. 3 stanov neupravuje, o jakou intenzitu porušení
členských povinností musí jít, aby bylo možno označit je za hrubé. Podle
dovolatele je nutné jednání žalobce kvalifikovat jako hrubé porušení zásad
občanského soužití, a to s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V této
souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2002, sp.
zn. 20 Cdo 1810/2000. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
(dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost
dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé
rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek
potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí
soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti
tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 3 téhož zákona. O
takový případ v dané věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 3 o.s.ř. souvisí předpoklady
uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího
přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky
právního posouzení. Námitky směřující k neúplnosti skutkových zjištění tedy
nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
K problematice řešené odvolacím soudem se Nejvyšší soud České republiky
vyjádřil rozsudkem ze dne 29.8.2002, sp. zn. 20 Cdo 1810/2000, v němž zaujal
názor, že pro posouzení, zda je možno členovi sdružení uložit nejpřísnější
opatření, jímž je vyloučení, je rozhodující intenzita (závažnost) porušení
povinnosti člena družstva. To znamená, že musí jít o takové porušení
povinnosti, které by bylo možno kvalifikovat jako hrubé. Pokud tedy odvolací
soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly dány důvody pro vyloučení
žalobce z řad členů žalovaného sdružení, je nutno jeho rozhodnutí považovat za
správné.
Pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní
soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že by přípustnost
dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního
významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání
odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm
uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr.
Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu