28 Cdo 2919/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobců a) A. D. a b) J. D., zastoupených advokátem, proti žalované
Mgr. K. N., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti umožnit přístup k
pozemkům, vedené Okresním soudem v Písku pod sp. zn. 7 C 139/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1.
2007, č. j. 6 Co 2742/2006-89, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2007, č. j. 6 Co
2742/2006-89, se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 1.
2007, č.j. 6 Co 2742/2006-89, změnil rozsudek Okresního soudu v Písku (soud
prvního stupně) ze dne 30. 5. 2006, č.j. 7 C 139/2005-46, tak, že žalované
uložil povinnost umožnit žalobcům přístup na pozemky v jejich vlastnictví blíže
specifikované v rozhodnutí přes pozemek ve vlastnictví žalované, a to v rozsahu
vymezeném geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozhodnutí; současně
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že dne 8. 10. 1999 byla mezi žalobci a právními předchůdci (rodiči)
žalované uzavřena „Dohoda o užívání části pozemku“, jež žalobce opravňovala k
bezplatnému přístupu na vlastní pozemky přes pozemek právních předchůdců
žalované (v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 1991-526/95 ze dne 18. 4.
1995), a to do okamžiku, než bude zřízena nová přístupová komunikace k pozemkům
ve vlastnictví žalobců; tato dohoda byla dne 23. 6. 2004 pro neplnění závazků
ze strany žalobců zástupcem právních předchůdců žalované vypovězena. Odvolací
soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a postupem podle §
213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zopakoval důkaz
„Dohodou o užívání části pozemku“ ze dne 8. 10. 1999 (dále též jen „dohoda“).
Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně potud, že tato dohoda má
povahu inominátní smlouvy ve smyslu § 51 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“), zdůraznil, že nepojmenované smlouvy se řídí těmi ustanoveními
občanského zákoníku, která upravují vztahy jim obsahem a účelem nejbližší (§
853 obč. zák.) a dovodil, že dohoda vykazuje veškeré podstatné náležitosti
nájemní smlouvy na dobu určitou s výjimkou ujednání o úplatě za užívání
pozemku; z tohoto důvodu nezavazuje pouze právní předchůdce žalované, neboť
nabytím vlastnictví k předmětnému pozemku žalovaná vstoupila podle § 680 odst.
2 obč. zák. do právního postavení pronajímatele. Ze skutečnosti, že mezi
účastníky dohody nebyla sjednána možnost výpovědi, vyvodil, že za této situace
„nelze nájemní poměr ukončit výpovědí“; výpověď ze dne 23. 6. 2004 proto nelze
považovat za platnou. Jelikož nebylo tvrzeno, že realizace nové přístupové
komunikace k pozemkům žalobců již proběhla, „nájemní poměr“ mezi účastníky
nadále trvá; podle odvolacího soudu neobstojí ani námitka žalované, že žalobci
mají přístup ke svým pozemkům zajištěn jiným způsobem, neboť žalovanou nebyl
tvrzen právní důvod, ze kterého by takové „právo průchodu“ vyplývalo.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v měnícím výroku ve věci
samé dovoláním; jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. a co do dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a), b) a odst. 3 o.s.ř. Předně dovolatelka považuje za nesprávný závěr
odvolacího soudu, že dohoda je svým obsahem a účelem nejblíže smlouvě nájemní,
jíž jsou vázáni i právní nástupci jejích účastníků. Zdůrazňuje, že výše
nájemného je „obligatorní součástí“ nájemní smlouvy; v případě bezplatného
užívání se proto nemůže jednat o nájemní smlouvu, nýbrž o smlouvu o výpůjčce,
jejíž všechny podstatné náležitosti uzavřená dohoda splňuje. Z takové smlouvy
vyplývá „obligační závazek“ zavazující výlučně její účastníky, nikoli již
žalovanou jako nového vlastníka předmětného pozemku. Má za to, že analogickou
aplikací ustanovení o nájemní smlouvě odvolací soud neoprávněně zasáhl do
vlastnického práva žalované, čímž porušil čl. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. Soud prvního stupně i odvolací soud zcela pominuly
její tvrzení (resp. tvrzení jejích právních předchůdců), že byla uzavřena v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a nezabýval se tak otázkou platnosti
dohody; žalovaná (resp. její právní předchůdci) navíc nebyla poučena podle §
118a odst. 3 o.s.ř. o nutnosti navrhnout důkazy k prokázání tohoto tvrzení.
Odvolacímu soudu vytýká, že za situace, kdy dospěl závěru, že žalovaná má
povinnost umožnit žalobcům přístup přes část jejího pozemku (tedy právnímu
závěru, který je odlišný od závěru soudu prvního stupně), měla být odvolacím
soudem poučena o tom, že „tvrzení a důkazy, které dosud k prokázání neexistence
takové povinnosti byly navrženy a jež byly provedeny, neexistenci takové
povinnosti neprokazují a o tom, aby nabídla k tvrzené skutečnosti důkazy
další“ (vztahující se zejména k namítané absolutní neplatnosti dohody), a na
podporu svých námitek odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11.
2003, sp. zn. 29 Odo 213/2003. S poukazem na to, žev geometrickém plánu, který
je nedílnou součástí napadeného rozsudku, není vyznačena parcela č. 1522/20,
která je uvedena ve výroku rozsudku, namítá neurčitost a materiální
nevykonatelnost rozsudku. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek prvostupňový zrušil, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení; současně žádá o odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání
též sepsáno.
Návrh žalované na odklad vykonatelnosti podle § 243 o.s.ř. dovolací soud
neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval
samostatným usnesením; za účelnější považoval rozhodnout o dovolání v co možná
nejkratším termínu po předložení spisu.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
přípustné, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady),
popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Nejvyšší soud tedy nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska právního
závěru (který byl dovoláním zpochybněn a na němž napadené rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá), že dohoda se řídí ustanoveními občanského zákoníku o nájemní
smlouvě, a z tohoto důvodu nezavazuje pouze její účastníky, ale i jejich právní
nástupce.
Podle § 491 obč. zák. 1) Závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem
výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených
(§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. 2) Na závazky
vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona,
která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.
Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po
dohodnutou dobu bezplatně užívat.
Podle § 663 obč. zák. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu
nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
„Dohoda o užívání části pozemku“ ze dne 8. 10. 1999 obsahuje (podle
nezpochybněného zjištění soudů obou stupňů) bezplatné zřízení práva žalobců
užívat pro přístup k jejich pozemkům označenou část pozemku právních předchůdců
žalované do doby vybudování nové přístupové komunikace k pozemkům žalobců.
Pojmovým znakem nájemní smlouvy je naproti tomu úplatné přenechání věci.
Dovolací soud proto nepovažuje za správnou právní kvalifikaci dohody odvolacím
soudem jako inominátní smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák., jež se řídí
ustanoveními o smlouvě nájemní (§ 663 a násl. obč. zák.) jakožto ustanoveními
upravujícími vztahy obsahem a účelem nejbližšími. Z tohoto důvodu neobstojí ani
závěr, že žalovaná vstoupila v důsledku převodu pozemků svých právních
předchůdců dle § 680 odst. 2 obč. zák. do jejich právního postavení a k zániku
„nájemního vztahu“ tak nedošlo. Ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. je
prolomením zásady, že právy a povinnostmi ze závazkového (obligačního) vztahu
jsou vázány pouze smluvní strany, jak správně dovodil soud prvního stupně,
který též přiléhavě poukázal na to, že v tom spočívá zásadní odlišnost
smluvních závazků od věcných břemen. Jako každou výjimku je třeba ustanovení §
680 odst. 2 obč. zák. vykládat restriktivně a nikoli ji extenzivní interpretací
rozšiřovat na vztahy, které se od nájemních vztahů v podstatných rysech
odlišují.
Je tedy zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Za této
situace považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se ostatními uplatněnými
dovolacími důvody, jejichž posouzení by na výsledku dovolacího řízení již
nemohlo nic změnit a jež byly uplatněny jen podpůrně, pro případ, že by právní
názor odvolacího soudu, na němž spočívá dovoláním napadený rozsudek, byl
shledán správným. Jen pro úplnost lze poznamenat, že je vskutku nežádoucí z
hlediska materiální vykonatelnosti rozhodnutí, aby v jeho výroku odkazujícím na
geometrický plán bylo uvedeno číslo parcely, která v geometrickém plánu
zachycena není.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
věty za středníkem a § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud i soud prvního
stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o.s.ř.); v novém
rozhodnutí ve věci samé soud znovu rozhodne o nákladech řízení včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu