NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 213/2003-62
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu Ing. A. H., zast.
Mgr. P. J., advokátem, o neplatnost usnesení valné hromady Č. i. F., a.s. v
likvidaci, zast. Mgr. J. H., advokátem, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 37 Cm 455/99, o neplatnost usnesení valné hromady,
o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
listopadu 2002, č.j. 14 Cmo 189/2002-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 27.5.2002, č.j. 37 Cm 455/99-20, kterým tento soud zamítl
návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady
Českomoravského investičního fondu, a.s. (dále jen „společnost“) konané dne
10.12.1999.
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, kterou
navrhovatel na počátku jednání vznesl vůči členovi odvolacího
senátu JUDr. T. Uvedl, že pro důvody jeho předchozího rozhodnutí
proti tomuto soudci podal trestní oznámení, které bylo řešeno i na Vrchním
soudu v Praze a z toho usuzuje, že uvedený soudce může být z toho důvodu
podjatý.
Ohledně této námitky odvolací soud dospěl k závěru, že i v řízení zahájeném
před 1.1.2001, jak je tomu v projednávané věci, se o návrhu na vyloučení soudce
rozhoduje podle občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) ve znění
účinném od 1.1.2001. Proto v souladu s ustanovením § 15b odst. 2
o.s.ř. nepředložil věc k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu,
neboť námitka byla uplatněna v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a
odvolací soud má za to, že není důvodná. Okolnosti, které spočívají v postupu
soudce nebo v rozhodování v jiných věcech, nejsou důvodem k jeho vyloučení (§
14 odst. 4 o.s.ř.), a podle odvolacího soudu jím není ani skutečnost, že pro
toto rozhodování podal účastník proti soudci podnět k zahájení trestního
stíhání.
Dále odvolací soud uzavřel, že postup při svolání napadané valné
hromady a rozhodování na ní se posuzuje podle obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“) v tehdy platném znění, tj. ve znění před 1.1.2001.
V řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady pak odvolací soud podle
ustanovení čl. VIII., bodu 17., zákona č. 370/2000 pokračuje podle obchodního
zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001.
Navrhovatel v odvolání napadal závěry soudu prvního stupně
týkající se vhodnosti způsobu uveřejnění oznámení o konání
valné hromady v Obchodním věstníku a dále závěry týkající se tvrzeného omezení
práva akcionářů spočívající v tom, že jim na valné hromadě nebylo podáno
vysvětlení k projednávaným záležitostem.
Podle § 184 odst. 4 obch. zák. v tehdy platném znění, bylo představenstvo
povinno uveřejnit oznámení o konání valné hromady vhodným způsobem určeným
stanovami, jinak nejméně ve dvou celostátně distribuovaných denících. Za vhodný
způsob oznámení lze považovat jakýkoli informační zdroj, obecně
dostupný pro každého akcionáře. Podle judikatury Nejvyššího
soudu uveřejnění oznámení o svolání valné hromady v Obchodním
věstníku obecně vhodným způsobem oznámení není. Může jím být pouze za
předpokladu, že složení akcionářů konkrétní společnosti je
takové, že Obchodní věstník je pro všechny běžně dostupným periodikem (usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 88/2001 a sp. zn. 29 Odo 131/2002).
Lze přisvědčit soudu prvního stupně v tom, že z hlediska vynaložených nákladů
bylo pro akcionáře výhodnější sledovat Obchodní věstník (o němž věděli, že je
podle stanov zvolen k uveřejnění oznámení o konání valné hromady), než všechny
periodicky distribuované celostátní tiskoviny. Navíc lze dodat, že k
dostupnosti Obchodního věstníku přispívá i to, že jeho dodávání lze objednat na
jakoukoli adresu v České republice, kam doručuje pošta, lze je objednat i do
ciziny a je přístupný i na internetu, což je pro vyhledávání konkrétních zpráv
ještě jednodušší způsob, než jeho čtení. V daném případě, kdy společnost vydala
akcie na majitele, lze jen stěží zjišťovat skladbu akcionářů společnosti a
posuzovat, zda je Obchodní věstník pro všechny dostupným periodikem.
Dále pak odvolací soud uzavřel, že i pokud by s ohledem na stávající judikaturu
Nejvyššího soudu nebylo v projednávané věci uveřejnění oznámení o konání valné
hromady v Obchodním věstníku vhodným způsobem uveřejnění ve smyslu
ustanovení § 184 odst. 4 obch. zák., shledává překážku pro vyslovení
neplatnosti usnesení napadané valné hromady podle ustanovení § 131 odst. 3
písm. a) obch. zák.
Z prezenční listiny, která tvoří součást zápisu z napadané valné hromady,
odvolací soud zjistil, že se jí zúčastnilo 7 akcionářů, (resp. jejich
zástupců), držících celkem 119.197 akcií, což představuje 43,64 % z celkového
počtu vydaných akcií. Ze skladby přítomných akcionářů je zřejmé, že
se zúčastnili jak velcí akcionáři, tak i minoritní akcionáři.
Jednací řád byl schválen 100 % hlasů (navrhovatel se dostavil až po
jeho schválení), konečná zpráva o likvidaci společnosti spolu s její účetní
závěrkou byla schválena 105 725 hlasy a určení způsobu rozdělení likvidačního
zůstatku mezi akcionáře bylo schváleno 119.187 hlasy. Valné hromady se
zúčastnil i navrhovatel s deseti akciemi a ze spisu nevyplynulo nic, co by
mohlo podporovat závěr, že k akcionářům, kteří se valné
hromady nezúčastnili, se informace o jejím konání nedostala. Za této situace
dospěl odvolací soud k závěru, že jsou dány podmínky pro aplikaci
ustanovení § 131 odst. 3 písm. a) obch. zák.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal důvod pro vyslovení
neplatnosti ani pro tvrzené porušení práva akcionáře podle ustanovení § 180
odst. 1 obch. zák. Možnost požadovat na valné hromadě informace je věcně
omezena pouze na informace potřebné k posouzení předmětu jednání valné hromady.
Akcionář má právo požadovat odpovědi pouze na takové dotazy, které je
společnost povinna znát (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Odo 71/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod
číslem 138).
V projednávané věci byla na programu valné hromady mimo jiné zpráva likvidátora
společnosti o průběhu valné likvidace (bod 4.), projednání zajištění domnělé
pohledávky (bod 5.) a předložení konečné zprávy o likvidaci společnosti (bod 6.
pořadu jednání).
Odvolací soud zjistil ze zápisu z valné hromady, že akcionář vlastnící 10
akcií, což nemohl být nikdo jiný než navrhovatel, se dostavil po projednání
bodu 4. Při projednání bodu 5. podal předseda valné hromady
rozbor vzniklé sporné pohledávky navrhovatele. V rámci projednání tohoto bodu
programu se navrhovatel dožadoval vysvětlení týkající se sporné částky
300.000,- Kč. Toto vysvětlení mu poskytla přítomná účetní společnosti Ing. D. V
rámci projednávání bodu 6. se dožadoval vysvětlení pan B a jednání bylo
přerušeno, aby mohl být dotaz zodpovězen, což se následně stalo. Poté
požadoval vysvětlení navrhovatel, toho se mu od předsedy valné hromady dostalo
s tím, „že další týkající se veřejné soutěže na prodej majetku bude zodpovězeno
písemně do 30 dnů“. Rovněž další dotaz pana B. byl zodpovězen.
Ze zápisu z valné hromady je zřejmé, že akcionáři nebyli omezeni ve svém právu
dostat na valné hromadě vysvětlení.Toto omezení nelze spatřovat ani v tom, že
předseda valné hromady si vyhradil na další dotaz navrhovatele (jenž se týká
sporu navrhovatele, který má základ v jeho nesouhlasu s výsledkem veřejné
soutěže, v níž nebyla jeho nabídka přijata) písemně odpovědět do 30 dnů.
A konečně odvolací soud uvedl, že na rozdíl od soudu prvního stupně nechápe
podmínky ustanovení § 131 odst. 3 obch. zák. pro zamítnutí návrhu na vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady jako nedostatek aktivní legitimace
navrhovatele. Aktivní legitimace k podání návrhu je dána, patří-li navrhovatel
do okruhu osob vymezených v ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák., není třeba
prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ten vyplývá ze zákona.
Jinou otázkou pak je, shledá-li soud jako důvod pro vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady, že byl porušen zákon či stanovy a v kladném případě
pak, zda jsou naplněny podmínky § 131 odst. 1 obch. zák., pro něž nelze
neplatnost vyslovit. Na věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně však
tento závěr ničeho nemění.
Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl. První dvě z
otázek, ohledně kterých navrhovatel požadoval připuštění dovolání, již jsou v
judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. V otázce aktivní legitimace
akcionáře lze dovolateli přisvědčit, na meritorní výsledek
řízení to však nemá vliv.
Z uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 219 o.s.ř. napadené
usnesení potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., jako důvodu se
dovolává ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř.
Za otázky zásadního právního významu označil „otázku vhodného způsobu
uveřejnění oznámení o konání valné hromady“ a „otázku závažnosti nepodání
vysvětlení na valné hromadě“.
K otázce způsobu svolání valné hromady sice odvolací soud připustil, že svolání
oznámením v Obchodním věstníku obecně vhodné není a zabýval se konkrétními
okolnostmi průběhu valné hromady; na základě svých skutkových zjištění však
vyvodil nesprávné právní závěry. V okolnostech konkrétní valné hromady však je
skryt klíč k posouzení, zda svolání valné hromady v Obchodním věstníku je pro
tu či onu společnost vhodné či nikoli. Dále pak dovolatel rozebírá konkrétní
podmínky akcionářské struktury ve společnosti. V tom směru pak odkazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001 a dovozuje,
že vzhledem ke konkrétním podmínkám společnosti valná
hromada řádně svolána nebyla a odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu.
Dále dovolatel namítá, že předseda valné hromady v souladu s jednacím řádem
neodpověděl na valné hromadě na jeho konkrétní otázku týkající se veřejné
soutěže na prodej majetku společnosti, který byl předmětem jednání
valné hromady, neboť se projednávala jednak zpráva o likvidaci
společnosti, jednak zajištění tehdy sporné pohledávky navrhovatele za
společností, která vyplývala právě z této veřejné soutěže. V tom směru pak
odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.11.1997, sp. zn. 1
Odon 74/96 a opět dovozuje, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu.
Dovolatel namítá též nesprávnost postupu odvolacího soudu při řešení otázky
podjatosti JUDr. V. T. Podle jeho názoru řeší ustanovení části dvanácté, hlavy
první, bodu 5. zákona č. 30/2000 Sb. (přechodná ustanovení) pouze
případy, kdy byl návrh na vyloučení soudce podán před nabytím
účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. v řízeních, která by se jinak řídila obecným
režimem podle bodu 1. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb. Z bodu
15. přechodných ustanovení podle názoru dovolatele vyplývá, že námitku
podjatosti měl soud posuzovat podle dosavadních právních předpisů.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací
soud odvolání projednal a rozhodl o něm ve shodě s bodem 15. hlavy první, části
dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. 1. 2001.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony, pro řízení ve
věcech obchodního rejstříku a pro řízení o některých
otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na
návrh, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy.
Tak je tomu i v projednávané věci neboť návrh na zahájení řízení byl podán před
1. 1. 2001.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání přípustné není. Otázku
bodu 5. přechodných ustanovení zákona č. 370/2000 Sb., stejně jako otázku
podjatosti JUDr. V. T. ve vztahu k trestnímu oznámení, které na něj
podal navrhovatel, již Nejvyšší soud vyřešil v usnesení ze dne 20.5.2003, sp.
zn. 29 Odo 714/2002, které je dovolateli známo, neboť byl
účastníkem řízení, a to tak že závěry odvolacího soudu ohledně
přechodných ustanovení zákona č. 370/2000 Sb. jsou správné a JUDr. T. nelze
považovat za podjatého proto, že proti němu navrhovatel, nespokojený s jeho
rozhodováním, podal podnět k zahájení trestního stíhání.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená
právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku významnou nejen pro rozhodnutí v projednávané věci.
Přitom musí jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího
soudu, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, anebo o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v
rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí ( srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl
v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
V řešení otázek, ohledně kterých se navrhovatel domáhá vyslovení přípustnosti
dovolání, dovolací soud zásadní právní význam neshledal. Jak uvádí odvolací
soud i sám navrhovatel, tyto otázky již dovolací soud vyřešil ve svém
dřívějším rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 88/2001 a nemá důvodu se od přijatých
závěrů odchylovat.
Od těchto závěrů se neodchýlil ani odvolací soud, který z nich vycházel a
aplikoval je tak, jak uzavřel dovolací soud ve vpředu citovaném rozhodnutí, na
konkrétní podmínky projednávané věci.
Závěr, zda svolání valné hromady oznámením v Obchodním věstníku
je, se zřetelem ke skladbě akcionářské struktury společnosti,
vhodným způsobem svolání a zda v posuzovaném případě došlo postupem
předsedy valné hromady při odpovídání dotazu akcionáře k porušení práv
akcionáře, je pak věcí konkrétního posouzení podmínek ve společnosti a
zodpovězení takových otázek již postrádá příslušný judikatorní přesah (je
významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není přípustné ani
podle § 239 odst. 2 o. s. ř.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle
ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O nákladech řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (analogicky), neboť dovolatel
procesně zavinil, že dovolací soud musel dovolání odmítnout a společnosti
nevznikly náklady řízení, o kterých by musel dovolací soud
rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. srpna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu