28 Cdo 2923/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobců a/ N. S., b/ R. S., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 208/2005, o dovolání žalobců proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2006, č. j. 25 Co
140/2006-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na
uložení povinnosti žalovanému vyklidit nemovitosti uvedené ve výroku tohoto
rozhodnutí. Řízení o vyklizení nemovitosti předpokládá vyřešení předběžné
otázky vlastnického práva ke sporným nemovitostem, přičemž tato již byla v
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 209/96, postavena
najisto, neboť žaloba žalobců na určení spoluvlastnického práva ke sporným
nemovitostem byla pravomocně zamítnuta. Za této situace tak žalobci nemají
aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu. Pokud navíc žalobci sami přiznávají,
že mají německé státní občanství a nejsou tedy osobami oprávněnými k uplatnění
restitučních nároků ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 87/1991
Sb.“), pak podání žaloby na vyklizení nemovitostí směřuje toliko k obcházení
účelu restitučního zákonodárství.
Žalobci namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Sporné
nemovitosti přešly na stát v důsledku odsouzení žalobců pro trestný čin
opuštění republiky a vyslovení trestu propadnutí majetku, přičemž oba žalobci
byli následně pravomocně rehabilitováni. Vzhledem k tomu, že německé státní
občanství bylo podmínkou možnosti osvojení nezletilého dítěte ve S. r. N.,
nemohli žalobci zažádat o vydání nemovitosti na základě zákona č. 87/1991 Sb.,
přičemž tento považují z tohoto důvodu za diskriminační. Jestliže došlo cestou
soudní rehabilitace ke zrušení trestního rozsudku vyslovující propadnutí jejich
majetku, odpadl tím také důvod, na základě kterého se žalovaný stal vlastníkem
vyklizovaných nemovitostí. Za dané situace tak svědčí vlastnické právo k
předmětným nemovitostem žalobcům samým. Navrhli proto, aby dovolací soud
rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází
v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Hodnocení námitek, jež dovolatelé v dovolání vznesli, k závěru, že v daném
případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nepřípadným - a to nejen pro výslovný rozpor se zněním § 3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. - je nezbytné shledat argument dovolatelů namítající
„diskriminační“ povahu podmínky tohoto restitučního zákona u tzv. oprávněných
osob, spočívající v požadavku státního občanství České republiky. Je to
důsledkem skutečnosti, že zákon č. 87/1991 Sb., vychází z konstrukce, podle
které je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle tohoto
restitučního zákona je oprávněnou osobou jen tehdy, splňuje-li podmínku
státního občanství České republiky. V této souvislosti odkazuje dovolací soud
na závěry dovozené v Nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 4. června 1997, sp.
zn. Pl. ÚS 33/96, podle kterých cílem restitučního zákonodárství bylo nejen
zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem, nýbrž i
chápání restitucí jako jedné z forem privatizace. V podmínce státního občanství
se proto promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, když je dána
přítomnost restituenta a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o
restituovaný majetek. Čl. II zákona č. 88/1990 Sb. umožňoval přitom v době od
29. března 1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělením
svého zájmu o československé (resp. ode dne 1. ledna 1993 o české) občanství
získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátním právem vytvořen
dostatečný prostor pro uplatnění restitučních nároků podle zákona o
mimosoudních rehabilitacích i pro osoby, které nesplňovaly podmínku státního
občanství. Uvedené závěry jsou důsledkem skutečnosti, že předmětem reglementace
provedené zákonem č. 87/1991 Sb. je zmírnění následků toliko některých
majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, tedy
zmírnit nikoli všechny křivdy co do jejich obsahu a rozsahu, nýbrž - a to pouze
v tomto směru - jen křivdy nejzávažnější (srov. Nález pléna Ústavního soudu ČR
ze dne 12. července 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94).
Nesplňuje-li tedy osoba, jejíž vlastnické právo jí bylo odňato či jakkoliv
omezeno způsobem předpokládaným § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy i
vyslovením trestu propadnutí majetku, jenž byl posléze cestou soudní
rehabilitace zrušen), požadavky kladoucí na tzv. oprávněnou osobu určené § 3
zákona č. 87/1991 Sb., nelze se nápravy domáhat cestou obecných právních
předpisů (v daném případě žalobou na vyklizení); přijetí opačného závěru by
ostatně naznačovalo nadbytečnost restitučního zákonodárství jako celku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2343/2000,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2003, sp. zn. 28 Cdo 35/2003 nebo
usnesení Nejvyššího soudu 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 135/2005).
Není případnou ani námitka dovolatelů poukazující na nedostatečné zkoumání
existence či neexistence jejich vlastnického práva k vyklizovaným nemovitostem
odvolacím soudem. Ve smyslu ustanovení § 126 obč. zák. je k podání žaloby na
vyklizení nemovitosti aktivně věcně legitimován její vlastník, a v případě
držby (§ 129 obč. zák.), popř. detence i tento držitel či detentor (nájemce,
uživatel). Pokud i sami dovolatelé již ve svém žalobním podání a stejně tak i v
dovolání ohlašují důvod svého postupu, spočívající v nenaplnění podmínky dané
restitučním zákonodárstvím (české státní občanství) pro navrácení jejich
vlastnického práva k vyklizovaným nemovitostem, které jim nyní nesvědčí, a ani
netvrdí, že jsou jejich držiteli či detentory, pak odvolací soud nepochybil,
pokud - vedle dalšího - dovodil také nedostatek aktivní věcné legitimace
žalobců k podání žaloby na vyklizení sporných nemovitostí.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní
praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu
vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu
po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Dovolání žalobců bylo odmítnuto, žalovanému, který by jinak měl právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu)
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224
odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu