28 Cdo 35/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. o dovolání
L. K., zastoupené advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. září 2002, sp. zn. 19 Co 213/2002 (v právní věci žalobkyně
L. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. J., 2) E. J., 3) A. M., 4)
Zemědělsko-obchodnímu družstvu Z., všem zastoupeným advokátem, 5) O., a. s.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí
nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 306/97), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobkyně se domáhala současně zrušení kupních a darovacích smluv,
jimiž byly mezi účastníky převáděny nemovitosti v k. ú. D. a Ch., a dále
vyklizení převedených pozemků těmi účastníky, kteří jsou v současnosti jejich
vlastníky podle zápisu v katastru nemovitostí. Tvrdila, že na počátku postupně
jí napadnutých převodů byla kupní a darovací smlouva, uzavřená dne 24. 3. 1965
jí samotnou jako převodkyní a V. a A. J. jako nabyvateli (právními předchůdci
prvních dvou žalovaných). Předmětem smlouvy byla zemědělská usedlost č. p. 6 ve
D. (budova a zastavěná plocha prodány za 18.000,- Kč) a pozemky již v užívání
socialistické zemědělské organizace, darované v důsledku Směrnic o postupu při
registraci smluv státními notářstvími ze dne 19. 5. 1964, vydaných ministerstvy
spravedlnosti a zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Smlouvu
registrovalo Státní notářství v Ú. n. O. dne 8. 9. 1965 pod sp. zn. RI 369/65.
Smlouva byla podle žalobkyně uzavřena z donucení, pod tlakem vykonávaným na ni
a její rodinu s cílem znemožnit jim užívání nemovitostí, což se zejména
protiprávními akty tehdejšího Místního národního výboru ve D. zdařilo. Je-li
smlouva z 24. 3. 1965 neplatná, pak žalobkyně nepozbyla vlastnictví k pozemkům
(budova již neexistuje) a všechny další smlouvy, kterými byly pozemky převáděny
(nabyvateli na první dva žalované a jimi poté na ostatní žalované), jsou
neplatné. Současně žalobkyně navrhovala, aby všichni žalovaní byli povinni
zmíněné pozemky vyklidit.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žalob s tím, že žalobkyně nejednala při
uzavírání smlouvy dne 24. 3. 1965 v tísni či pod tlakem bezprávné výhrůžky. V
té době již bydlela mimo D. a měla zájem nemovitosti prodat.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 9. 1998, č. j.
11 C 306/97-41, bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Soud
prvního stupně dovodil, že nároky žalobkyně podléhaly režimu ustanovení § 8
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Podle tohoto ustanovení lze
zrušit mj. smlouvu o darování pozemků uzavřenou v tísni. Žalobkyně však podala
žalobu po zákonné prekluzivní lhůtě v délce šesti měsíců, i s ohledem na její
prodloužení zákonem č. 30/1996 Sb. V důsledku toho nemohla být důvodná žaloba
na zrušení smlouvy ze dne 24. 3. 1965 ani proti prvním dvěma žalovaným, u
nichž se mohl nárok opírat o jejich postavení osob blízkých vůči nabyvatelům z
darovací smlouvy. Tím spíše pak nebylo možno vyhovět ostatním žalobám na
zrušení následujících smluv proti dalším žalovaným a též žalobám na vyklizení
pozemků vůči všem žalovaným, neboť úspěšnost žalob závisela na závěru o
neplatnosti výchozí kupní a darovací smlouvy, jenž byl pro prekluzi nároku
vyloučen.
Po odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
8. 2. 2000, č. j. 19 Co 642/98-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavých výrocích o zrušení všech smluv, když ve shodě s tímto soudem dospěl
k závěru o prekluzi nároků žalobkyně. Ve výrocích o zamítnutí žalob na
vyklizení pozemků však odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení. Dovodil, že vzhledem k tvrzením žalobkyně je třeba se zabývat
možností aplikace ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“) o ochraně vlastnického práva proti neoprávněným zásahům. Vlastnické právo
je nepromlčitelné; tvrdí-li žalobkyně, že zůstala vlastnicí pozemků a domáhá se
jejich vyklizení žalovanými, pak jí možnou ochranu vlastnictví podle obecného
ustanovení nelze odepřít.
Nejvyšší soud České republiky poté odmítl dovolání žalobkyně, podané
proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žalob na
zrušení smluv. V usnesení ze dne 13. 12. 2000, č. j. 24 Cdo 2538/2000-166,
shledal nepřípustnost dovolání pro nedostatek zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí. Právní názor soudů nižších stupňů o prekluzi nároků
žalobkyně považoval dovolací soud za správný, odpovídající konstantní
judikatuře.
V nynější zbylé části řízení o žalobách na vyklizení pozemků proti
všem žalovaným rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 15. 3.
2002, č. j. 11 C 306/97-215, ve výroku I. o zamítnutí žaloby, aby první
žalovaný a druhá žalovaná byli povinni do tří dnů od právní moci rozsudku
společně vyklidit a vyklizené žalobkyni předat pozemky parc. č. 87, 88, 99, 100
a 137, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví (LV) č. 3 pro k. ú.
D., obec Ch., okres Ú. n. O. a též pozemky parc. č. 1398/2, 1534, 1535/7,
1536/5, 1610/1, 1610/2, 1460 a 1400, vše na LV č. 91 pro k. ú. Ch., s bližším
určením, jak též ve výroku uvedeno.
V dalších výrocích II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto o zamítnutí žalob na vyklizení dalších pozemků proti třetímu,
čtvrtému a pátému žalovanému. Šlo o pozemky parc. č. st. 65/2, 86/13 na LV č.
131 pro k. ú. D. (II.), parc. č. 86/12 na LV č. 102 pro k. ú. D. (III.) a parc.
č. 1626/14 a část 1610/2 dle podrobnějšího označení, obojí v k. ú. Ch.
Žalobkyni a prvnímu až čtvrtému žalovanému nebylo navzájem přiznáno
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo nahradit tyto náklady
pátému žalovanému ve výši 9.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalobkyně byla také zavázána k náhradě nákladů státu v částce 835,- Kč, opět do
tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně nepochybně
dostala do stavu tísně. Svědčí o tom zjištěné zabírání usedlosti v padesátých
letech pro komunální účely Místním národním výborem ve D. za pomoci
protiprávních správních aktů. Otec žalobkyně zemřel a ostatní rodinní
příslušníci nemovitost opustili – matka žalované k tomu byla okolnostmi
donucena, žalobkyni bylo vyhrožováno, po emigraci sestry byla vyslýchána
bezpečnostními orgány a též z nemovitosti odešla. Prvostupňový soud však
dovodil, že jednání MNV ve D. nebylo v příčinné souvislosti s darováním pozemků
smlouvou z 24. 3. 1965. Usoudil tak ze zjištění, že smlouva byla podepsána
žalobkyní v kanceláři státního notáře bez přítomnosti zástupců národního výboru
a tedy bez nátlaku. Intenzita tísně žalobkyně nebyla taková, aby to znamenalo
splnění podmínky bezprávné výhrůžky s následkem neplatnosti právního úkonu
podle ustanovení § 37 o. z. v tehdy platném znění.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
19. 9. 2002, č. j. 19 Co 213/2002-269, napadený rozsudek soudu prvního stupně
ve všech výrocích potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně a s jejich kvalifikací jako stavu tísně na straně žalobkyně. Existence
tísně ani případných nápadně nevýhodných podmínek však nečinila podle
tehdejšího znění o. z. smlouvu neplatnou, ale umožňovala odstoupit od ní podle
ustanovení § 49 o. z. Tíseň tedy nebyla bezprostředně spojována s neplatností
právního úkonu. Ta nastala z hlediska svobody vůle pouze v případě nátlaku buď
fyzického (nebyl tvrzen), nebo psychického prostřednictvím bezprávné výhrůžky.
Žádná konkrétní výhrůžka však v řízení nebyla prokázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Považovala
napadené rozhodnutí za takové, které má zásadní právní význam. Dovolací důvody
podle ní spočívají ve skutkových zjištěních nemajících v podstatné části oporu
v provedeném dokazování a ve vadném právním posouzení věci soudy obou stupňů;
dovolatelka v této souvislosti odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu v
restitučních věcech. Pokud jde o nesprávnost skutkových zjištění odvolacího
soudu, žalobkyně tvrdila, že v odvolání uvedla „řadu konkrétních skutečností“,
ke kterým nepřihlédl při svém rozhodování již soud prvního stupně a neučinil
tak ani soud odvolací. Proti právnímu posouzení věci soudy obou stupňů
žalobkyně namítala, že kupní a darovací smlouva z 24. 3. 1965 je absolutně
neplatná podle ustanovení § 37 a § 49 (zřejmě odst. 3) o. z. v tehdejším
znění. Nemohlo tedy dojít ani k nabytí vlastnického práva následnickými
subjekty a žalobkyně je stále vlastnicí pozemků. Je nepřípustné, aby jinak
legitimní nároky nebylo možno uplatnit náhradním způsobem v režimu obecného
právního předpisu. Soudy obou stupňů se odmítaly zabývat vztahem mezi tísní
vzniklou na straně žalobkyně a neplatností smlouvy podle ustanovení § 37 o. z.,
nýbrž stále preferovaly vazbu tísně k ustanovení § 49 o. z. Žalobkyně navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas
oprávněná osoba (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“),
zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Podle obsahu dovolání byly
uplatněny způsobilé dovolací důvody, spočívající v nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a též v tom, že napadené rozhodnutí
mělo vycházet ze skutkových zjištění, nemajících podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nebylo možno opřít o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/, b/ o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a pokud týž soud předchozí rozsudek prvostupňového soudu ve výrocích o
vyklizení pozemků zrušil s jiným právním názorem, nerozhodl poté soud prvního
stupně jinak, než ve svém rozsudku předcházejícím. Dovolání žalobkyně tedy
mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jako
dovolání proti rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Připustil-li odvolací soud jako v úvahu přicházející titul žaloby
ustanovení § 126 odst. 1 o. z. o ochraně vlastnického práva, pak šlo o závěr o
předběžné otázce. Jejím obsahem byl vztah žaloby na vyklizení nemovitostí k
restitučnímu předpisu, jímž je zde zákon č. 229/1991 Sb. o půdě.
Podle konstantního výkladu judikatury má restituční předpis speciální
povahu ve vztahu k obecným ustanovením občanského zákoníku, včetně ustanovení o
ochraně vlastnictví. Lze-li skutková tvrzení žalobce v celém rozsahu podřadit
pod skutkovou podstatu restituční normy, pak není přípustné obcházet restituční
předpis tím, že při neúspěchu žaloby podle něj kvalifikované bude žalobce
uplatňovat nárok založený na právní normě obecné. Taková tendence vyhnout se
dopadům restitučního zákona by vedla do budoucna ke ztrátě právní jistoty
účastníků těch právních úkonů, které byly napadnutelné podle restitučních
předpisů (srov. též usnesení NS ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2343/2000,
jakož i rozsudek ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 311/98).
Tento závěr prolomila praxe výkladu zákona o půdě pouze při převzetí
nemovitosti státem nebo jinou právnickou osobou bez právního důvodu ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/. Skutková podstata je tu formulována natolik
univerzálně, že se musí počítat též s možností souběžné aplikace obecných
ustanovení. Nejvyšší soud k tomu (též s odkazem na nález Ústavního soudu z 21.
12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv.
12, č. 156) judikoval, že uplatnění nároku podle zákona o půdě nezbavuje
fyzickou osobu možnosti uplatnit nárok na ochranu vlastnického práva, jestliže
k převodu (přechodu) vlastnictví na stát nebo právnickou osobu nedošlo.
Existence speciálního restitučního předpisu v tomto případě nevylučuje postup
podle obecného právního předpisu, zde podle ustanovení § 126 odst. 1 o. z.
(rozsudek NS ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001).
Jinak ovšem platí pravidlo, že předpokladem oprávněnosti nároku
uplatněného podle obecného ustanovení o. z. je jiné vymezení jeho skutkového
základu, než jaké naplňuje skutkovou podstatu restitučního ustanovení. Ohledně
relevantního ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě nebyla žalobkyně pro prekluzi
nároku úspěšná. Dovolací soud je toho názoru, že je přípustné rozšířit prostor
uplatnění legi generali i tak, že postačí jiný tvrzený důvod neplatnosti
právního úkonu, než jaký byl předmětem posouzení téhož právního úkonu podle
restitučního ustanovení. Spojuje-li ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě
restituční nárok s darováním pozemků v tísni, pak lze akceptovat - při
neúspěšném uplatnění restitučního nároku – tvrzení formulovaná v žalobě např.
tak, že darovací smlouva je neplatná pro jinou chybějící náležitost vůle
převodce podle ustanovení § 37 o. z. (v dřívějším znění).
Výčet náležitostí vůle, patrný z ustanovení § 37 odst. 1, § 49 a §
49a o. z. v aktuálním znění, má občanskoprávní doktrína za konstantní. Těmito
náležitostmi jsou svoboda, vážnost, absence omylu a absence tísně, přičemž
poslední dvě náležitosti vůle jsou vzhledem ke zvláštnostem své úpravy
označovány též za speciální.
Žalobkyně založila nárok na vyklizení pozemků na tvrzeních, jež se od
počátku řízení nezměnila. Stále tvrdila, že ji k prodeji usedlosti a darování
pozemků donutil nátlak tehdejšího správního orgánu spočívající v postupném
omezování možností užívání, též za přispění směrnic o notářské registraci
pozemků, jež zapříčinily formu darování. Tyto prokázané skutečnosti soudy obou
stupňů správně považovaly za tíseň na její straně. Tvrzení, jimiž žalobkyně
odůvodňuje neplatnost smlouvy z 24. 3. 1965, se tedy stále pohybují v oblasti
tísně jako vady její vůle. Jiný nedostatek náležitostí vůle či jiný důvod
neplatnosti smlouvy nelze z tvrzení žalobkyně, ale ani ze zjištěného skutkového
stavu, dovodit.
Žaloby na vyklizení pozemků tedy žalobkyně opřela o stejná tvrzení
jako u žalob na zrušení výchozí kupní a darovací smlouvy a smluv navazujících.
Sama ostatně v dovolání zdůrazňuje, že „ …vzhledem k věcnému obsahu tohoto
nároku i jeho právnímu důvodu má tento nesporně charakter restitučního nároku,
a to bez ohledu na to, zda se jeho vymáhání v tomto sporu děje v režimu zákona
č. 229/1991 Sb. či v režimu občanského zákoníku“. Takový postup však obchází
nepříznivý důsledek zamítnutí žalob podle restitučního ustanovení se snahou
konstruovat žalobní nároky podle obecné úpravy občanského zákoníku, ač – s
výjimkou převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou bez právního
důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě – to vylučuje
obecná právní zásada lex specialis derogat generalis (aplikace zvláštního
zákona brání užití předpisu obecného).
Vázne-li podle závěrů dovolacího soudu žaloba, v rámci prejudice,
nikoli na posouzení náležitostí vůle žalobkyně při právním úkonu (jak dovodil
odvolací soud), ale již na posouzení přípustnosti aplikace obecného právního
předpisu, pak je patrno, že se v řízení nemohla vyskytnout žádná další právní
otázka, způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. Řešení předběžné otázky podané zde
dovolacím soudem neprotiřečí žádnému ze současně citovaných judikátů a nevede
tedy k závěru, že by šlo o právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou,
neopírající se o již ustálenou rozhodovací praxi či řešenou v rozporu s hmotným
právem.
Podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nebyla naplněna a dovolací soud dovolání žalobkyně,
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř., jako
nepřípustné odmítl. Závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku též
neumožnil dovolacímu soudu přihlédnout k případným vadám zakládajícím
zmatečnost pravomocného rozhodnutí nebo k jiným vadám řízení, jež by mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce
(navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady (§ 243c odst.
1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaným však v řízení o dovolání žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu