28 Cdo 2924/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Josefa Rakovského v
právní věci žalobce M. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalované Masarykově
univerzitě, se sídlem v B., o zaplacení 1,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 190/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2006, č. j. 26 Co 602/2004-94,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Brně svým rozsudkem shora označeným „změnil“ rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2005, č.j. 47 C 190/99-76, tak, že zamítl
žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 1.300.000,- Kč s úrokem z
prodlení, jak specifikován ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Odvolací
soud nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení před žádnou z obou instancí.
Formální změna rozsudku byla provedena z toho důvodu, že došlo k upřesnění
zamítavého rozsudečného výroku soudu prvního stupně ohledně příslušenství; z
hlediska věcného obsahu rozhodnutí se tedy jednalo o potvrzení prvostupňového
rozsudku odvolacím soudem.
Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení odstupného ve výši 650.000,-
Kč s úrokem z prodlení a o zaplacení smluvní pokuty ve výši též 650.000,- Kč.
Důvodem mělo být předčasné ukončení nájemního vztahu (30. 9. 1996) k nebytovým
prostorám, vzniklého mezi stranami na základě nájemní smlouvy (uzavřené mezi
účastníky dne 27. 4. 1992 s dodatkem); žalobce byl nájemcem a žalovaná, jako
tehdejší vlastník budovy, pronajímatelem. Zatímco soud prvního stupně posoudil
nájemní smlouvu (dohoda o odstupném a možné smluvní pokutě při předčasném
skončení nájmu byla pak sjednána 31. 12. 1995), jako platnou, odvolací soud
přisvědčil rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1895/2002. I
na základě tohoto rozsudku je nutné posoudit smlouvy o nájmu nebytových prostor
uzavřené před 3. 12. 1999 jako absolutně neplatné, byly-li uzavřeny bez
předchozího souhlasu obecního úřadu (což bylo zjištěno v nyní projednávané
věci). Pak ovšem účastníky nevázala nájemní smlouva a žalobce nemohl být
úspěšný s uplatněným nárokem na odstupné či smluvní pokutu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral
o tvrzený zásadní právní význam napadeného rozsudku. Spatřoval jej v nesprávném
právním posouzení nájemní smlouvy – neměla být shledána absolutně neplatnou – s
tím, že zejména (podrobněji viz str. 2, 3 dovolání) stavební určení nebytových
prostor v době uzavření smlouvy (27. 4. 1992) nevyžadovalo souhlas obecního
úřadu. Tehdy se totiž jednalo o skladové prostory; až po uzavření smlouvy, dne
12. 6. 1992, došlo ke změně stavebního určení prostor na prodejnu knih
(prostory navíc rekonstruoval žalobce na vlastní náklady). Teprve tehdy se tedy
prostory staly takovými, jež byly určeny k provozování obchodu a služeb.
Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný
dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o
přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. - tedy pod nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání však není přípustné.
Dovolací soud (jeho senát) předesílá, že přes porozumění některým
právním závěrům soudu prvního stupně, jenž vyšel ještě z rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 (Soubor rozhodnutí NS, sv. 9, C 681), to byl
odvolací soud, kdo provedl adekvátní právní posouzení (ne)platnosti nájemní
smlouvy se zřetelem na § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, podle právního stavu před 3. 12. 1999. Velký senát NS
skutečně v rozsudku výše specifikované sp. zn., uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 7/2005, vyloučil jakýkoli jiný výklad než ten, že
smlouva o nájmu nebytových prostor, určených k provozování obchodu a služeb,
vyžadovala před 3. 12. 1999 bezvýhradně souhlas příslušného obecního úřadu.
Tímto judikátem je nyní senát 28 Cdo vázán.
Ale ani argumentace dovolatele, snažící se zhojit neplatnost smlouvy
rekapitulací stavebněprávního stavu v době jejího uzavření, neobstojí.
Především – nelze dost dobře nalézt rozhodnutí, které by vyňalo
skladovací prostory z kategorie těch, které, slovy zákona, slouží k provozování
obchodu a služeb. Také skladování předmětů využitelných k obchodu představuje
pravidelně součást obchodní činnosti.
Dále, obě smluvní strany věděly ještě před uzavřením smlouvy, k čemu
budou předmětné prostory velmi brzy sloužit. Vyplývá to ze stavebního povolení,
vydaného dne 9. 1. 1992 ke stavebním úpravám na „Prodejnu knih a skript“.
Bylo pak zcela přirozené, že účastníci uzavřeli dne 27. 4. 1992
nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl „prodej a poskytování knihkupeckých
služeb“ (čl. II.). Argumentuje-li nyní dovolatel stavebním určením spočívajícím
v době sjednání smlouvy jen ve skladování, pak by – při dodržení této premisy –
strany uzavřely smlouvu v rozporu s jejím tehdy dovoleným předmětem a směřovaly
by opět k jejímu posouzení jako neplatné (jen z jiného důvodu).
Konečně si pak nelze nepovšimnout, že žalobce sjednal bezprostředně
po skončení zkráceného nájmu, a to dne 1. 10. 1996, navazující nájemní smlouvu
s novým vlastníkem budovy na Z. t. – s Českou spořitelnou, a. s. Důkazně
nevyvráceno přitom zůstalo tvrzení žalované, že tento nájem žalobce pokračoval
i v dalším časově delším období. Za tohoto stavu je sice možné se pozastavit
nad jednáním strany žalované, která po prodeji budovy odmítla vyplatit žalobci
odstupné (určené ke krytí jeho obchodní ztráty), nelze však takové jednání
(konkrétní úkon) považovat, navíc bez smluvního základu, za zneužití práva pro
rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o. z.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku
(ne)platnosti nájemní smlouvy správně a výše citovaná rozhodnutí napovídají, že
věc nevykazuje ani judikatorní přesah. Nejsou tedy splněny podmínky ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud proto žalobcovo
dovolání odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Protistraně nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.,
předseda senátu