28 Cdo 2937/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelů : 1) Ing. E. N., a 2) Ing. D. Ch. – N., zastoupených advokátem,
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 11. 12.
2008, sp. zn. 73 Co 58/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 8 C 2228/95 (žalobců Ing. E. N. a Ing. D. Ch. – N.,
zastoupených advokátem, proti žalovaným : A) MUDr. J. V., B) A. B., a C) A. Č.,
o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o vydání nemovitostí podle zákona č.
87/1991 Sb.), takto :
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 23. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 26. 9. 2007, č. j. 8 C 2228/95-361. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalovaným
bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1104 a pozemků parc.
č. 1286 a parc. č. 1114/2 v katastrálním území P., zapsaných na listu
vlastnictví č. 987 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ú. k.
(katastrální pracoviště v D.). Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným
společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 91.415,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 11.
12. 2008, sp. zn. 73 Co 58/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
Okresního soudu v Děčíně z 26. 9. 2007, č. j. 8 C 2228/95-361 (ve znění
doplňujícího usnesení z 27. 9. 2007, č. j. 8 C 2228/95-369) potvrzen ve výroku
(označeném I.) žalobu zamítajícím. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným
společně a nerozdílně na náklady řízení před soudem prvního stupně 36.635,- Kč
a na náklady dřívějšího dovolacího řízení 8.854,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit žalovaným na náklady odvolacího
řízení 9.211,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku
soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, dospěl odvolací soud k
závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že rodiče žalobců Ing. E. N. st. a J. N.
pozbyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, v důsledku renunciačního
prohlášení, které podepsali 20. 1. 1975 v souvislosti s jejich vystěhováním do
Spolkové republiky Německo. Ing. E. N. st. zemřel 21. 4. 1988 a jeho dědici se
stali oba žalobci a manželka J. N., která před svou smrtí 21. 12. 1994 dohodou
převedla na žalobce Ing. E. N. ml. svůj nárok na vydání nemovitostí v D.
Žalobce Ing. E. N. ml. prokázal v tomto soudním řízení, že je občanem ČR;
žalobkyně Ing. D. Ch. – N. státní občanství ČR neprokázala. Žalobci v souladu s
ustanovením § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. vyzvali povinné osoby k
vydání nemovitostí (uváděných v jejich žalobě).
Žalovaní MUDr. J. V. a A. Č. jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, když
vlastnické právo k nim bylo od státu nabyto původními spoluvlastníky J. a J. V.
na základě výměnné smlouvy, uzavřené 22. 6. 1978. MUDr. J. V. zemřel 15. 10.
2002; jeho dědičkou se stala manželka MUDr. J. V. Manželem A. Č. byl žalovaný
A. B., který však svůj podíl na nemovitostech pozbyl po rozvodu manželství s A.
Č. na základě dohody o vypořádání jejich společného jmění (odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně byl toho názoru, že žalovaný A. B. není v této právní
věci pasívně legitimován).
V otázce, zda žalované MUDr. J. V. a A. Č. (respektive jejich právní
předchůdci) nabyli nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, od státu v rozporu s
tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích),
pokládal odvolací soud za zjištěno, že výměnnou smlouvu z 22. 6. 1978 uzavřeli
MUDr. J. V. a MUDr. J. V. i A. Č. a A. B. Touto výměnnou smlouvou převedli
MUDr. J. V. na stát spoluvlastnický podíl na domu a pozemcích v Ř. u. v D. v
hodnotě 46.543,- Kč a dále pak ještě MUDr. J. V. a MUDr. J. V. převedli na stát
svůj spoluvlastnický podíl na garáži v hodnotě 3.707,30 Kč, tedy oba celkem
převedli na stát nemovitosti v hodnotě 50.250,30 Kč. A. Č. převedla na stát
svůj spoluvlastnický podíl na domu a pozemcích v Ř. u. v D. v hodnotě 46.543,-
Kč a dále ještě A. Č. s A. B. převedli na stát svůj společný spoluvlastnický
podíl na garáži v hodnotě 3.307,30 Kč, tedy celkem nemovitosti v hodnotě
50.250,30 Kč. Naproti tomu Čs. stát převedl do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů MUDr. J. V. a MUDr. J. V. ideální podíl na nemovitostech, o něž jde v
tomto řízení, a do bezpodílového spoluvlastnictví A. B. a A. Č. také ideální
podíl na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení (rodinný dům čp. 1104 v D. IV.
v ulici N. V. č. 18 s pozemky parc. č. 619 o výměře 115m2 a parc. č. 62 o
výměře 1091 m2, vše v katastrálním území P.). Tyto převedené nemovitosti měly
hodnotu ve výši 130.670,- Kč. Na vyrovnání hodnoty převáděných
spoluvlastnických podílů se výměnnou smlouvou zavázali MUDr. J. V. a MUDr. J.
V. zaplatit M. n. v. v D. 15.085,20 Kč; stejně se zavázali zaplatit uvedenému
výboru 15.085,20 Kč také A. B. a A. Č. Ocenění nemovitostí bylo provedeno
znalcem Ing. J. K. dne 14. 4. 1978; hodnota vyměňovaných nemovitostí v Ř. u. v
D. IV. byla stanovena v posudku částkou 188.880,- Kč za dům a pozemky a částkou
11.122,- Kč za garáž; hodnota vyměňovaných pozemků v D. IV., v ulici N. V. 18
byla stanovena za dům a pozemky částkou 130.670,- Kč.
V soudním řízení byly pak ještě provedeny znalecké posudky znalce Ing. J. H. a
znaleckého ústavu K., s. r. o., P. Z těchto posudků bylo možné dovodit, že
„výměnná smlouva vycházela z ceny nemovitostí v D. IV. N. V. 18 ve výši
130.670,- Kč, ale tehdy platným cenovým předpisům odpovídala cena 147.491,33
Kč, tedy cena o 13% vyšší. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl
za to, že všem účastníkům smlouvy se tu dostalo ekvivalentního plnění a že
uvedená odchylka nezpůsobila rozpor výměnné smlouvy s tehdy platnými předpisy,
a tedy ani neplatnost této smlouvy ve smyslu § 39 občanského zákoníku, a to pro
nepatrnost této odchylky.
Dále se odvolací soud zabýval tím, zda uvedená smlouvy o výměně nemovitostí
nezpůsobila protiprávní zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitostí. Takové
zvýhodnění nedovozoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z toho,
že v daném případě „záměr M. n. v. v D. vyměnit nemovitosti (shora uvedené)
nebyl publikován a nedošlo tu k výběrovému řízení“, jak na to poukazovali
žalobci. Odvolací soud poukazoval na to, že takovou výměnu nemovitostí vyhláška
č. 156/1975 Sb. umožňovala, když stát se tu výměnou nemovitostí nezbavoval a
získal do vlastnictví větší dům o větší podlahové ploše a pozemky
několikanásobně větší výměry; smyslem výměny tu bylo vybudovat v nemovitosti –
původně náležející žalovaným mateřskou školku a jesle, tedy obecně prospěšné
zařízení. Odvolací soud také nespatřoval protiprávní zvýhodnění žalovaných v
tom, že kromě výměnou získaných pozemků parc. č. 619 a parc. č. 620 užívají
nyní i sousedící pozemek parc. č. 629 a ještě část jiného sousedícího pozemku o
výměře 40 m2; odvolací soud měl za to, že tato skutečnost nebyla způsobena
výměnnou smlouvou, ale šlo o další samostatný právní vztah „užívání pozemku,
který nebyl předmětem výměnné smlouvy, které nemůže způsobit rozpor výměnné
smlouvy s právními předpisy, ani protiprávní zvýhodnění účastníků výměnné
smlouvy“. Odvolací soud byl také toho názoru, že žalovaní nebyli zvýhodněni
chybně zjištěnými výměrami převáděných parcel, které bylo způsobeno
přečíslováním parcel a jejich pozdějším přesnějším zaměřováním, jež bylo
provedeno na konci sedmdesátých let minulého století v souvislosti s novým
technicko-hospodářským mapováním. Nebylo také v řízení doloženo, že by
protiprávní zvýhodnění žalovaných bylo dáno nějakým tehdejším prominentním
postavením MUDr. J. V. (původního spoluvlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto
řízení), který byl tehdy sekundárním lékařem O. n. v D. a politicky nebyl v
Komunistické straně Československa organizován. O protiprávní zvýhodnění
žalovaných při výměně nemovitostí podle smlouvy z 22. 6. 1978 nesvědčí, podle
názoru odvolacího soudu, ani to, že tato výměnná smlouva byla podepsána
samotným předsedou tehdejšího M. n. v. v D.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalovaní nebyli při převodu
nemovitostí z majetku státu neoprávněně zvýhodněni, ani tyto nemovitosti
nenabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Rozsudek soudu prvního stupně byl tedy odvolacím soudem potvrzen jako věcně
správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech
řízení byl zčásti změněn podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního
řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem
na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 20. 1. 2009 advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště 19. 3.
2009 k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst.
1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a
aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu).
Dovolatelé byli toho názoru, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud
setrvaly na svém právním posouzení věci a na závěrech obsažených v předchozích
rozhodnutích Okresního soudu v Děčíně z 9. 2. 2004, č. j. 8 C 228/95-198, a
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 11. 1. 2005, sp. zn. 36
Co 2657/2004, zrušených rozsudkem Nejvyššího soudu z 31. 8. 2005, 28 Cdo
1790/2005. Podle názoru dovolatelů nebyly v dalším průběhu řízení po uvedeném
zrušovacím rozhodnutí respektovány závěry dovolacího soudu, obsažené v uvedeném
rozsudku Nejvyššího soudu z 31. 8. 2005. Podle názoru dovolatelů nebyly v
dalším řízení tyto závěry brány v úvahu.
Protiprávní zvýhodnění žalovaných spočívá v daném případě ve znalci zjištěném
nižším ocenění žalovanými získaných nemovitostí o 13%, jakož i v tom, že v
souvislosti s výměnou nemovitostí získali k užívání od M. D. další pozemek o
výměře 202 m2. Tak došlo k mnohem vyššímu zvýhodnění, které „bohatě stačilo
překročit 20 procent“ odvolacím soudem zdůrazňovaného stále ještě přípustného
zvýšení ceny získaných nemovitostí.
Nesprávné bylo, podle názoru dovolatelů, také vadné posouzení odvolacím soudem
toho, že tu nebyly respektovány směrnice Ministerstva financí pro prodej
rodinných domů z národního majetku občanům. V daném případě výměny nemovitostí
smlouvou z 22. 6. 1979 tu došlo (jak to uváděl i odvolací soud) ve skutečnosti
ke dvěma vzájemným prodejům nemovitostí, což „jen umocňovalo předpoklady a
podmínky stanovené v citované směrnice Ministerstva financí ohledně zábrany
takových prodejů“.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že na jejich straně došlo k majetkové křivdě
odnětím nemovitostí postupem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm.
b) zákona č. 87/1991 Sb.; tuto křivdu nelze ospravedlnit odkazem na tehdejší
společenský zájem, spočívající v záměru zbudovat ve větší nemovitosti, získané
státem v důsledku výměny nemovitostí, mateřskou školku a jesle. Nelze se
ztotožnit s názorem soudů obou stupňů, „že by tu vyhověním žalobě žalobců mohlo
dojít k nové křivdě“, která by byla větší než její náprava vůči právním
nástupcům oprávněných osob; podle názoru dovolatelů je opačný závěr v přímém
rozporu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, který musí být i podle
závěrů Ústavního soudu ČR vykládán extenzívně ve smyslu preambule uvedeného
zákona.
Dovolatelé proto mají za to, že v daném případě jsou splněny zákonné podmínky
na jejich straně k vydání nemovitostí pro rozpor s tehdejšími právními předpisy
i pro protiprávní zvýhodnění.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 2228/95
Okresního soudu v Děčíně), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků
dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 12. 2008, proti
němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil svým rozhodnutím některou právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud
řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu.
V projednávané právní věci bylo již rozhodováno i dovolacím soudem o dovolání
dovolatelů proti dříve vydaným rozsudkům Okresního soudu v Děčíně z 9. 2. 2004,
č. j. 8 C 2228/95-198 a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z
11. 1. 2005, sp. zn. 36 Co 265/2004, a to zrušovacím rozsudkem Nejvyššího soudu
z 31. 8. 2005, 28 Cdo 1790/2005. V uvedeném rozsudku dovolacího soudu byl
zaujat výsledný právní závěr, že „ v dalším řízení posoudí soud prvního stupně
znovu otázku, zda žalobci jsou nebo nejsou oprávněnými osobami ve smyslu
ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., dále přikročí k realizaci usnesení z 9.
6. 1997 (na č.l. 35 spisu sp. zn. 8 C 223/95 Okresního soudu v Děčíně) ohledně
provedení důkazu novým znaleckým posudkem a při úvaze o aplikaci ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. posoudí, zda při výměnné smlouvě z 22. 7. 1998
bylo či nebylo postupováno v rozporu s ustanoveními směrnic Ministerstva
financí z 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům“.
Ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu (z 31. 8. 2005, 28 Cdo 1790/2005
Nejvyššího soudu) byly kromě zevrubného poukazu na ustanovení § 4 odst. 2 a §
6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. citovány také právní závěry z
rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů
(vydávané dříve Nejvyšším soudem), a také ze stanoviska uveřejněného pod č.
16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /str. 50(128)/, jakož i z
nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I ÚS 148/98, uveřejněného pod č. 84 ve
svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Je třeba konstatovat, že v dalším průběhu řízení soudy obou stupňů měly na
zřeteli závěry obsažené v citovaném rozsudku dovolacího soudu z 21. 8. 2005 (28
Cdo 1790/2005 Nejvyššího soudu). V tomto dalším řízení nebyly však, podle
názoru soudů obou stupňů, zjištěny nové skutečnosti, jež by byly podkladem pro
zásadně nové právní posouzení projednávané právní věci.
Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 12. 2008
(sp. zn. 73 Co 58/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci),
proti němuž směřovalo nyní další dovolání dovolatelů z 19. 3. 2009, řešil
některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem, ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena
rozhodováním dovolacího soudu (když rozsudek tohoto soudu byl vydán v této
právní věci již i v předchozím dovolacím řízení), a také že by odvolací soud
řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanovením
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích).
Výklad odvolacím soudem aplikovaných hmotněprávních ustanovení nelze
přesvědčivě označit za odporující obsahu a znění ustanovení § 4 odst. 2 a § 6
odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., anebo za výklad zásadně se odchylující
od právních závěrů z rozhodnutí a stanovisek (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), ani z nálezů Ústavního soudu ČR, jak na
ně bylo poukazováno v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolací soudu z 31. 8.
2005 (28 Cdo 1790/2005 Nejvyššího soudu).
Výtky dovolatelů v jejich dovolání z 19. 3. 2009 směřují pak v podstatě proti
tvrzené neúplnosti skutkového zjištění v řízení o projednávané právní věci a
proti tvrzenému nesprávnému hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Ohledně
posuzování těchto otázek v dovolacím řízení lze také poukázat na právní závěry
v uveřejněné judikatuře soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) bylo
vyloženo : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení
nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu právní úpravy dovolacích důvodů
v občanském soudním řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů
stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být
vady či omyly při hodnocení důkazů soudem (§ 132 občanského soudního řádu),
které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů
soudem. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise
vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost
(právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
V daném případě tedy dovolací soud neshledal u dovolání dovolatelů zákonné
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného z ustanovení občanského
soudního řádu, jež upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím
odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu