28 Cdo 2976/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně K. b., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované C. F. P., s. r.
o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 281.975.734,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 60/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, č. j. 39
Co 148/2006-360, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, č. j. 39 Co
148/2006-360, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2005,
č. j. 16 C 60/2004-321, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2005, č. j. 16 C 60/2004-321, ve
výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o stanovení povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku ve výši 281.975.734,- Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně z této
částky ode dne 22. 6. 2004 do zaplacení. Výrok o nákladech řízení rozsudku
soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn tak, že žalované nebyla
přiznána náhrada nákladů řízení. Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení
nebyla žalované stanovena.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobkyně s právním předchůdcem
žalované – K. a r. k., s. r. o. - uzavřeli dne 7. 2. 1994 smlouvu nájemní a
smlouvu o předkupním právu. Předmětem nájmu byl dům č. p. 267 na pozemku
parc.č. 8 a dům č.p. 516 na pozemku parc.č. 9 v k.ú. M. S. Žalobkyně zaplatila
žalované v letech 1994 – 1998 částku v celkové výši 281.975.734,- Kč, čímž si
předplatila celých 26 let sjednané doby nájmu. Na základě pravomocného rozsudku
Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 285/2004 byla později stanovena povinnost
žalované vyklidit shora uvedené nemovitosti. Nájemní smlouva včetně dodatků
byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990
Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 302/1999 Sb. - k jejímu uzavření nebyl dán souhlas obecního úřadu. K
vyklizení nemovitostí došlo dne 7. 4. 2005. Nyní odvolací soud meritorní výrok
rozsudku soudu prvního stupně potvrdil; učinil tak přes odlišné právní
posouzení věci. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru,
že došlo k promlčení nároku, ale podle něj nikoli na základě § 107 o. z., nýbrž
podle § 387 a násl. obchodního zákoníku. Odvolací soud nepřisvědčil tvrzení
žalobkyně, že uplatnění námitky promlčení žalovanou bylo v rozporu s dobrými
mravy.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož
důvodnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní význam
napadeného rozsudku po právní stránce shledávala v tom, zda je možné ve vztahu
z bezdůvodného obohacení na základě neplatné nájemní smlouvy (uzavřené mezi
podnikateli) aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 o. z. a zda toto ustanovení
dopadá na situaci, kdy právo na vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné
smlouvy může být promlčené pouze z jedné strany (protiplnění již nepřichází v
úvahu). Dovolatelka se domnívala, že uplatnění námitky promlčení je v tomto
případě v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně vyjádřila. Ztotožnila se se
závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu
napadeného rozsudku. Dovolací důvod byl – z hlediska obsahu dovolání – uplatněn
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení
věci.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Je třeba již úvodem právního posouzení věci dovolacím soudem
zdůraznit, že principu spravedlnosti zjevně protiřečí, aby nebyla vrácena
vysoká peněžní částka (její adekvátní díl), poskytnutá za celou dobu
předpokládaného užívání nemovitostí předem, jestliže toto užívání nemůže být po
zbylých přibližně 15 let realizováno.
Soudy nižších instancí tedy vyložily relevantní právní normy způsobem, jež je v
extrémním rozporu s principem spravedlnosti a dopustily se tak zásahu do
základních práv dovolatelky (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
224/98). Nejvyšší soud považuje jednání žalované (která se domohla vyklizení
předmětných nemovitostí z důvodu absolutně neplatné nájemní smlouvy),
spočívající ve vznesení námitky promlčení vůči nároku dovolatelky na vrácení
předem zaplaceného nájemného, za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o. z.
Korigovat je nutné též právní závěr odvolacího soudu o použití
ustanovení obchodního zákoníku ohledně promlčecí lhůty. Ten se opírá o
ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku v nyní platném znění. Podle něj
právní režim smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor, byť uzavřené mezi
podnikateli, podléhá občanskoprávnímu charakteru zákona č. 116/1990 Sb.
Promlčení nároku na vrácení plnění ve vztahu k závazku vzniklému z této smlouvy
se však řídí zákoníkem obchodním. Tento právní stav byl ovšem nastolen až
novelou obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb., účinnou od 1. 1. 2001. Nájemní
smlouva však zde byla sjednána za jiného právního stavu dne 7. 2. 1994, a podle
interpretace tehdejší právní úpravy se promlčení mezi účastníky řídilo
občanským zákoníkem (podrobněji viz rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo
774/2007).
Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a
běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 o. z.). Rozhodným
datem pro počátek běhu promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení,
spočívající v přeplatku nájemného, je den právní moci rozsudku, jímž byla
uložena žalobkyni povinnost nemovitosti vyklidit (a nájemní smlouva ze dne 7.
2. 1994 byla v rámci prejudice shledána absolutně neplatnou), tj. 7. 10. 2004.
Až tímto datem byly právní poměry stran postaveny najisto.
Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše,
co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by
i druhý účastník mohl promlčení namítat (§ 107 odst. 3 o. z.). I toto
ustanovení je aplikovatelné na vzniklý spor. Jeho smyslem je též zabránit
nerovnováze, spočívající u práva na vyklizení nemovitostí v jeho
nepromlčitelnosti, zatímco právo na vydání peněžitého protiplnění by mělo
podléhat promlčení. Skončilo-li užívání nemovitostí, pak ovšem případná ztráta
uživatele (promlčení nájemného za 15 let předem) není kompenzována žádnou
námitkou promlčení, kterou by snad tento (bývalý) uživatel mohl vznést.
Dovolání je tedy podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. přípustné, a to
pro rozpor pro věc určujících právních otázek s hmotným právem. Je také
důvodné, neboť podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. došlo k nesprávnému
právnímu posouzení věci.
Nejvyšší soud proto zrušil jak dovoláním bezprostředně napadený rozsudek
odvolacího soudu, tak i rozsudek první instance, neboť soudy obou stupňů se
dopustily pochybení při právním posouzení věci, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou nižší instance, jež rozhodnou též o nákladech
dovolacího řízení, vázány právním názorem dovolacího soudu. Soud prvního stupně
se bude muset vypořádat – vzhledem ke zrušení rozsudku v celém meritorním znění
- s otázkou rozsahu oprávněnosti nároku žalobce, přičemž kritériem je období,
za něž bylo nájemné předem zaplaceno a užívání předmětu smlouvy nebylo (nebude)
realizováno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Ludvík D a v i d,
CSc., v. r.
předseda senátu