28 Cdo 300/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobců a/ Ch. P., a b/ W. P., obou zastoupených advokátem, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, za účasti Správy nemovitostí
města B., státního podniku v likvidaci, o určení vlastnictví, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 170/97, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2006, č.j. 20 Co
674/2005-198, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2006, č.j. 20 Co
674/2005-201 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na stanovisko Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2005 uveřejněné pod č. 477/2005 Sb. dovodil, že tvrzením
vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí,
v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna
preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o.s.ř.“), a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání,
že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství, že restituční předpisy v podstatě legalizovaly vlastnictví státu
k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním nebo dalšími opatřeními,
a to bez ohledu na to, že by jinak v některých případech bylo možno uplatnit
vlastnické právo k takovému majetku podle obecných předpisů, že smyslem
restitučních předpisů bylo nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích a
že určovací žaloby nemohou být nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní
prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněny právní
kroky uskutečněné v minulosti, neboť by tím došlo k narušení právní jistoty
nynějších vlastníků věci.
Žalobci v podaném dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř). Především
vytýkali odvolacímu soudu, že žalobu zamítl z jiného důvodu než soud prvního
stupně, aniž je předem seznámil se svým právním názorem odlišným od právního
názoru soudu prvního stupně, a porušil tak jejich právo na spravedlivý proces.
Dále vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud nerespektoval standardní
judikaturu při posuzování naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a
dovozovali, že je v jejich případě naplněna preventivní funkce určovací žaloby.
Konečně s poukazem na to, že nejsou státními občany České republiky, a tedy
nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., namítali, že tento
zákon nemá ve vztahu k občanskému zákoníku postavení zákona speciálního, a
proto nemohou žalobou o určení vlastnictví obcházet jeho smysl a účel. Navrhli
proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvraceli opodstatněnost dovolacích námitek a
navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází
v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, způsobilým dovolacím důvodem je tudíž ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Jak bylo v rozhodnutí odvolacího soudu správně zdůrazněno, otázkou existence
naléhavého právního zájmu ve sporech na určení vlastnictví k věcem, jež v
rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) převzal stát, se opakovaně zabýval
i Ústavní soud ČR, a to především ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp.
zn. Pl. ÚS 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., v němž formuloval tyto
závěry: I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do
katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně
navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c)
o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání, II.
Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. V odůvodnění stanoviska Ústavní soud mimo jiné vyjádřil názor,
že tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před
několika desítkami let, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě
prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na
základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence,
nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího
vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout
zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence. Restituční
zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát
konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných
předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve
vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu,
který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do
konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných
předpisů. Nejvyšší soud ve své nyní již ustálené judikatuře uvedené právní
závěry Ústavního soudu respektuje (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2006, sp.
zn. 28 Cdo 2373/2006, a ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2462/2006, nebo
rozsudek ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2007/2006). Na uvedené závěry nemá
vliv ani okolnost, že žalobci z hlediska možnosti uplatnění restitučních nároků
dle zákona č. 87/1991 Sb. nesplňovali podmínku státního občanství (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2166/2006).
Nelze proto dovodit, že by odvolací soud při posouzení opodstatněnosti žaloby
požadující určení vlastnického práva k nemovitostem nerespektoval dosavadní
konstantní judikaturu dovolacího soudu, či tuto nesprávně vyložil.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo
být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v
konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což
rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), zde nejde.
Námitka, jíž dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně z jiných důvodů, aniž by je se svým názorem předem seznámil, je
podřaditelná pouze dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vada
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K této vadě
však může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání (z jiného důvodu)
přípustné (§ 242 odst 3 věta druhá o.s.ř.). Sama o sobě však tato vada, i kdyby
jí řízení bylo skutečně postiženo, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Z výše uvedeného proto jednak plyne, že napadené rozhodnutí je souladné s
dosavadní judikaturou dovolacího soudu, jednak že dovolatelé rozhodnutí
odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit
nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu
po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobců bylo odmítnuto, žalované, která by jinak měla právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Této procesní situaci odpovídá ve smyslu § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b
odst. 5 věty první o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení
nemá právo žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu