28 Cdo 302/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně D. a l. s. s. r. o., zastoupené advokátem, proti
žalovanému P. f. České republiky, o převod pozemků, vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 216/2005, k dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2006, čj. 10 Co 485/2006-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2006, čj. 10 Co 485/2006-104,
a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. května 2006, čj. 11 C
216/2005-65, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu
řízení.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, čj. 11 C 216/2005-65,
zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaný byl uznán povinným převést do jejího
vlastnictví blíže specifikované pozemky v katastrálním území L. u P. Žalobě,
opřené o ustanovení § 11 odst. 2 zákona zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nevyhověl jednak proto, že podle běžné
judikatury nemá osoba oprávněná podle uvedeného ustanovení nárok na výběr
konkrétního pozemku, a jednak proto, že žalobkyně získala nárok na náhradní
pozemky převodem od osoby oprávněné, takže, ač návrh uplatnila u soudu včas,
její právo na náhradní pozemek zaniklo dne 31. 12. 2005 na základě novely
zákona o půdě, provedené zákonem č. 253/2003 Sb.
Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v odvolacím řízení rozsudek
soudu prvního stupně shora uvedeným rozsudkem potvrdil. Správným shledal právní
závěr, že právo žalobkyně jako postupníka zaniklo 31. 12. 2005 na základě
zákona č. 253/2003 Sb. Nezabýval se tvrzenou neústavností této právní úpravy s
odkazem na to, že to již učinil Ústavní soud v nálezu č. 6/05, který ji zrušil
jen ve vztahu k původním oprávněným osobám, a úmyslně tak neučinil vůči
postupníkům, což ve svém nálezu zdůvodnil. Odvolací soud se ztotožnil i se
závěrem soudu prvního stupně, opírajícím se o judikaturu Nejvyššího soudu, v
tom, že žalobkyně nemá právo na výběr konkrétního pozemku. Protože však nárok
žalobkyně zanikl, neshledal vadu řízení u soudu prvního stupně v tom, že
žalobkyni nepoučil o procesních možnostech, jak nárok u soudu uplatnit.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jež považuje
za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu
chápe jako zásadně významný po právní stránce z hlediska lhůty pro uplatnění
nároku na náhradní pozemek, tj. v otázce, zda je třeba, aby ve lhůtě stanovené
restituční tečkou byl převod pozemku již dokončen, nebo zda postačí, aby v
této lhůtě byl uplatněn, a dále k otázce, zda oprávněná osoba má možnost
uplatňovat žalobou vydání konkrétního pozemku. Shledává nerovnost v přístupu ke
dvěma skupinám osob, z nichž jedna je skupina, u níž se podaří nárok
zrealizovat, druhou, u níž zůstane nárok neuspokojen. Takovou nerovnost je
nutno považovat za ústavně neakceptovatelnou, jak vyjádřil i Ústavní soud ve
svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/94, Pl. ÚS 24/97 a 6/05. Uvádí, že důvodem
neuspokojení nároku žalobce byl naprosto liknavý přístup žalovaného k plnění
jeho povinnosti, a že žalobkyně uplatnila nárok na vydání pozemků, které byly
zařazeny do nabídky prodeje a postupovala v souladu se zákonem a pokyny
žalovaného pro převody pozemků. Sama provozuje zemědělskou a lesnickou činnost
a uplatňuje nárok na převod takových pozemků, na nichž bude moci hospodařit.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Dodatečně dovolatelka doplnila své dovolání s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, akcentací důvodů, pro něž
potřebuje požadované pozemky, tj. tím, že nikdy s pozemky nespekulovala, ani
neprodala pozemky, které v minulosti získala, všechny pozemky zůstaly v
zemědělském půdním fondu a potřebuje jen pro svou hospodářskou činnost v oboru
zemědělství a lesnictví. Finanční náhrada, kterou by obdržela namísto
náhradních pozemků, představuje jen symbolickou částku. Pro svou činnost si
další pozemky i pronajímá. Má zato, že odnětím práva na náhradní pozemky by
došlo k narušení spravedlivé rovnováhy mezi zabavením majetku žalobkyni a
obecným zájmem na stabilizování majetkových poměrů, a tudíž k porušení článku 1
Protokolu č. 1 Evropské úmluvy o lidských právech.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. k přezkumu právního závěru odvolacího soudu, který jej vedl k
potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Tím je závěr, že žalobkyně
pozbyla práva na náhradní pozemek, jež jí svědčilo jako postupníkovi, zánikem
tohoto práva k 31. 12. 2005 ze zákona č. 253/2003 Sb. Odvolací soud učinil
tento závěr plně v souladu s judikaturou v té době známou. Dovolací soud
nicméně shledává tento závěr za závažný vzhledem k tomu, že judikatura byla
doplněna novými hledisky. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal z hlediska
této judikatury.
V rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 podrobil
Nejvyšší soud ukončení práva postupníků na náhradní pozemek hlediskům obsaženým
v mezinárodní smlouvě, tj. Evropské úmluvě o lidských právech, jež má před
vnitrostátním právem přednost. V tomto rozsudku vyšel Nejvyšší soud z nálezu
pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. 6/05, který zrušil tzv. restituční tečku jen
ve vztahu k původním oprávněným osobám, nikoli k postupníkům, kteří si museli
být vědomi – s ohledem na rizikovost svých podnikatelských aktivit, určitých
rizik, spojených s vymáháním práva na náhradní pozemky. V prvé řadě měl na
mysli osoby, které pozemky získávaly z důvodů spekulačních, zpravidla mimo
potřeby zemědělské výroby. Nejvyšší soud z této kategorie vyčleňuje
postupníky, u nichž by se zánik práva na náhradní pozemek jevil jako neúměrná
újma, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou, a finanční
úhrada pro ně znamená újmu nepoměrnou ztrátě majetku, spočívajícího v nároku na
náhradní pozemek. Podle rozsudku je třeba nalézt spravedlivou rovnováhu mezi
obecným zájmem na ukončení procesu restitucí a požadavky na ochranu základních
práv jednotlivce.
Těmito hledisky se odvolací soud nezabýval, a dovolací soud proto možnou
aplikaci závěrů uvedených ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu nemohl
přezkoumat. Rozsudek byl proto zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení soudu
prvního stupně, pro nějž platí stejné důvody zrušení rozsudku (§ 243b odst. 3
o. s. ř.).
V novém řízení rozhodne soud nově i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu