28 Cdo 3068/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
L. K., zastoupené advokátkou, a o dovolání L. C., zastoupené advokátkou,
proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 8.6.2005, sp.zn. 30 Co 48/2005,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 5 C
274/2001 (žalobkyně Lenky Kadlecové, zastoupené Mgr. Hanou Pokornou, proti
žalované Lidmile Cihelnové, zastoupené Stanislavou Olšanskou, advokátkou, o
vydání věci), takto.
I. Dovolání dovolatelky L. C. se zamítá.
II. Dovolání dovolatelky L. K. se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26.6.1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu Praha-západ z 20.4.1999, čj. 8 C 437/96-42, jímž byla zamítnuta
žaloba žalobkyně o vydání chaty čp. 1398 na pozemku parc. č. 146 v katastrálním
území Č. (obec D. M.), okres P.. Toto zamítnutí žaloby bylo odůvodněno tím, že
žalobkyně se nepodařilo prokázat, že by jako oprávněná osoba podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyzvala povinnou osobu podle tohoto
zákona o vydání uvedených nemovitostí v prekluzívní lhůtě podle ustanovení § 5
zákona č. 87/1991 Sb. a její právo na vydání věcí tedy zaniklo. Žalobkyni bylo
uloženo zaplatit žalované náklady řízení částkou 3.450 kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 15.11.1999, sp.zn. 30 Co 579/99.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl tohoto názoru, že žalobkyně
je oprávněnou osobou podle ustanovení § 19 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, a to jako původní vlastnice uvedených nemovitostí
v Č., která byla rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, a která uplatnila svůj nárok na vydání věci proti povinné osobě
ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však
dospěl na základě v řízení provedeného dokazování k závěru, že žalobkyně v
daném případě učinila výzvu k vydání věcí opožděně vzhledem k ustanovení § 5
zákona č. 87/1991 Sb.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 31.10.2000, 28 Cdo 2350/2000,
zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze z 15.11.1999, sp.zn. 30 Co 579/99, i
rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 20.4.1999, čj. 3 C 457/96-42, a věc byla
vrácena Okresnímu soudu pro Prahu-západ k dalšímu řízení. Dovolací soud měl za
to (na rozdíl od odvolacího soudu), že žalobkyně učinila v daném případě výzvu
k vydání sporných nemovitostí „ještě před tím, než byla soudně rehabilitována“,
ale šlo o výzvu podanou včas ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud Praha-západ rozsudek z 21.9.2004,
čj. 5 C 274/2001-191, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně L. K. (které
postoupila svůj restituční nárok původní žalobkyně A. Š. a tato změna v osobách
žalobkyně byla připuštěna usnesením Okresního soudu Praha-západ z 3.5.2004, čj.
5 C 274/2001-160) proti nyní žalované L. C. o vydání chaty evidenční číslo 283,
stojící na pozemku parc. č. 4931 v katastrálním území Č. (obec D. M.).
Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované náklady řízení částkou 9.900 Kč do 30
dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že právní předchůdce
žalované L. C. – J. K. nabyl nemovitost, o niž v tomto soudním řízení jde, v
roce 1961, a to od státu, v jehož prospěch propadl majetek A. Š. (právní
předchůdkyně žalobkyně L. K.) na základě výroku vysloveného v trestním řízení
soudním vedeném u bývalého Lidového soudu trestního v Praze (ke zrušení tohoto
trestního rozhodnutí došlo v roce 1995 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci). Soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování
pokládal za doloženo, že J. K. kupoval chatu v dezolátním stavu, když žádný
jiný zájemce o koupi chaty nebyl. Poté byla chata zrekonstruována (kolaudace
byla provedena v roce 1976). Při koupi chaty Ing. Korunou byla sjednána kupní
cena 14.329,60 Kč (chata byla oceněna částkou 8.906,60 a inventář chaty byl
oceněn částkou 5.423 Kč). V soudním řízení dospěl znalec ve svém posudku k
závěru o ceně chaty 17.866,60 kč, tedy k ceně vyšší, než za kterou byla chata
prodána nabyvateli Ing. K. v roce 1961. Přesto však, podle názoru soudu prvního
stupně, tu nejde o rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když totiž žádný závazný předpis
cenový pro takový převod nemovitosti v roce 1961 neexistoval. Nelze tu proto
tvrdit, že nemovitost byla podceněna, když při sjednání kupní ceny bylo nutno
připustit určitou míru volné úvahy např. při stanovení pořizovacích cen, míry
opotřebení apod.
Soud prvního stupně byl i toho názoru, že nebylo v řízení před ním prokázáno,
že by se prodej chaty uskutečnil bez souhlasu správního orgánu anebo, že by při
tomto nabytí chaty byl nabyvatel nějakým způsobem protiprávně zvýhodněn.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyně zamítl, když dospěl k výslednému
právnímu závěru, že žalovaná není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. O nákladech řízení bylo rozhodnuto soudem prvního
stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Usnesením
Okresního soudu Praha-západ z 21.9.2004, čj. 5 C 274/2001-92, bylo žalobkyni
ještě uloženo zaplatit státu na úhradu vyplaceného znalečného 12.376 Kč do
pokladny Okresního soudu Praha-západ, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Praha-západ z
21.9.2004, čj. 5 C 274/2001-191 (ve znění doplňujícího usnesení z 21.9.2004,
čj. 5 C 274/2001-192), rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 8.6.2005,
sp.zn. 30 Co 48/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že žalované bylo uloženo vydat žalobkyni jednu
ideální polovinu chaty evidenční číslo 283, stojící na pozemku parc. č. 4931 v
katastrálním území Č. (obec D. M.), zapsané na listu vlastnictví č. 910 pro
toto katastrální území, vedeném u Katastrálního úřadu pro S. kraj (katastrální
pracoviště P.), do tří měsíců od právní moci rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ohledně jedné ideální poloviny
uvedené nemovitosti. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyni i žalované bylo
uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu Praha-západ na náhradu placených
nákladů řízení každá z nich 6.188 Kč a 612 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud vycházel
z důkazů, provedených soudem prvního stupně, že dále podle ustanovení § 213
odst. 2 občanského soudního řádu zopakoval některé již soudem prvního stupně
provedené důkazy a sám doplnil dokazování výslechem znalce Ing. J. B.
Odvolací soud poukazoval na to, že původní žalobkyně v této právní věci A. Š.,
která byla oprávněnou osobou podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 8Z/1991
Sb. uplatnila svůj nárok proti právnímu předchůdci žalované J. K. písemnou
výzvou, doručenou 14.5.1991, a poté i další výzvou z 19.12.1991 (doručenou
kurýrní službou) a posléze dne 20.12.1991. První z těchto výzev byla učiněna
dříve, než byla původní žalobkyně A. Š. soudně rehabilitována podle zákona č.
119/1990 Sb., ale její nárok proti J. K. byl takto řádně uplatněn v obecné
lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., i když ještě nedošlo
k počátku běhu lhůty speciální (§ 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.),jak to
posoudil i dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku z 31.10.2000 (28 Cdo
2350/2000 Nejvyššího soudu).
Nabyvatel nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně, J. K. nabyl nemovitost od
státu dne 1.2.1961 za 14.329,60 Kč; z této částky 8.906,60 Kč činilo cenu
chaty, zbytek pak byl za inventář chaty a při odhadu bylo počítáno s amortizací
50%. Podle posudku znalce J. B., provedeného v tomto soudním řízení, byly
stanoveny dvě varianty obecné ceny chaty k datu prodeje právnímu předchůdci
žalované dne 1.2.1961: první varianta dobrého stavu nemovitosti (odpovídajícího
datu výstavby chaty) by činila cenu rekreační chaty 17.343,95 Kč, cenu
příslušenství 832,95 Kč a trvalých porostů 680 Kč, tedy celkem 18.856,90 Kč;
pro variantu poškozené stavby pak by činila cena rekreační chaty 16.353,93 Kč,
cena příslušenství a trvalých porostů by rovněž činila 832,95 Kč a 680 Kč,
takže celková cena tu činila 17.866,88 Kč. Toto posouzení ceny nemovitosti
odpovídalo tomu, jak se měly nemovitosti oceňovat podle článku 22 směrnice
Ministerstva finanční ze 13.12.1960, č. 314-72500/60-2, pro zabezpečení
prozatímní správy a realizování některého majetku, který zajišťoval nebo
nabýval stát, jež byla uveřejněna ve Sbírce instrukcí pro orgány národních
výborů, ročník 1960, v částce 23-24 po pořadovým číslem 85.
Uvedená nemovitost tu byla nabyta Ing. J. K. v době trvání jeho manželství s L.
K.; tato nemovitost se proto stala součástí majetkového společenství manželů
(podle zákona č. 265/1949 Sb.) a později bezpodílového spoluvlastnictví (podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Polovinu nemovitosti po smrti L.
K. (zemřelé 25.5.1990) nabyl J. K. dědictví po ní; nebyla tedy na něj
převedena ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., takže jeho
právní nástupkyni – žalované L. C. nelze uložit povinnost tuto polovinu
nemovitosti vydat žalobkyni L. K. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku jen ohledně jedné ideální poloviny
nemovitosti jako výroku věcně správného podle ustanovení § 219 občanského
soudního řádu.
Pokud šlo o další ideální polovinu nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně,
dospěl pak odvolací soud k jinému výslednému právnímu závěru než soud prvního
stupně. Byl totiž toho názoru, že tu bylo třeba mít na zřeteli ustanovení
vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, které se týkalo
(v § 22 odst. 1) dispozice s majetkem, který nabyl stát a tedy i státu
propadlého majetku v trestním řízení soudním nebo správním. prozatímní správu
tohoto majetku vykonával okresní národní výbor, který se přitom řídil předpisy
vydanými k provedení vládního nařízení č. 81/1958 Sb. Ministerstvem financí.
Takovým předpisem byla směrnice Ministerstva financí č. 314 72 500/60-2,
týkající se zabezpečení prozatímní správy a realizace některého majetku,
zajišťovaného nebo nabývaného státem (směrnice byla uveřejněna pod č. 85 v
částce 23-241960 Sbírky instrukcí pro orgány národních výborů). Z ustanovení
této směrnice odvolací soud dovozoval, že při převodu nemovitosti ze státu na
nabyvatele J. K. byl porušen článek 30 uvedené směrnice, podle něhož byl tento
nabyvatel (důstojník ve službách Ministerstva vnitra) vyloučen z užívání a
nákupu věcí z majetku propadlého státu, a porušeny tu byly také články 29 a 22
uvedené směrnice, které se týkaly ceny, za kterou bylo možné nemovitosti z
majetku tohoto druhu od státu získat. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že
tu uváděná porušení jednotlivých ustanovení citované směrnice (i když nešlo o
obecně závazný předpis), zejména pokud šlo o eliminovaný okruh uchazečů o koupi
věcí z majetku propadlého státu, představovalo neoprávněné zvýhodnění
nabyvatele nemovitosti ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Protože tedy odvolací soud takto shledal podmínky pro uložení povinnosti vydat
ideální polovinu žalobkyní uváděné nemovitosti podle ustanovení § 20 odst. 1 a
§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., změnil odvolací soud podle ustanovení § 220
odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované
uložil povinnost vydat ideální polovinu nemovitosti žalobkyni, a to ve lhůtě
tří měsíců od právní moci rozsudku.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst.
1, § 142 odst. 2 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení
zastupovala, dne 19.9.2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno
15.11.2005 na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka L. K.
navrhovala, aby dovolací soud zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu, označený
II. (o zamítnutí žaloby o vydání jedné ideální poloviny chaty event. č. 283 v
Č.) a aby věc v tomto rozsahu byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
dovolatelka L. K. měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací
důvod tato dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Dovolatelka L. K. vytýkala odvolacímu soudu, že si v daném případě nesprávně
vyložil ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve spojení s ustanovením
§ 20 odst. 1 téhož zákona). Podle názoru této dovolatelky jestliže J. K. nabyl
chatu v Č. do majetkového společenství manželů, které pak bylo transformováno
do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pak byl jako bezpodílový
spoluvlastník vlastníkem celé této nemovitosti a nikoli jen její ideální
poloviny. dovolatelka L. K. má za to, že si tu odvolací soud ve svém rozhodnutí
odporuje, když konstatuje, že Ing. K. byl nabyvatelem celé nemovitosti, avšak
své úvahy uzavírá tím, že ideální polovinu nemovitosti nabyl vlastně až po
smrti své manželky děděním. dovolatelka zdůrazňovala, že v daném případě
odvolací soud nesprávně použil ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k
ochraně vlastnictví Ing. K. (tehdejšího důstojníka v hodnosti generála),
případně jeho právní nástupkyně, když to byl právě Ing. K., z jehož popudu
přešla nemovitost z majetku státu do jeho vlastnictví. Podle názoru dovolatelky
L. K. byl uvedený nabyvatel chaty povinnou osobou, a to k vydání chaty jako
celku.
Žalované L. C. byl rozsudek odvolacího soudu doručen k rukám advokátky, která
ji v řízení zastupovala, dne 20.9.2005 a dovolání ze strany žalované bylo
předáno na poště 9.11.2005 k doručení Okresnímu soudu Praha-západ. Tato
dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil výroky rozsudku odvolacího
soudu označené II., III. a IV. (tedy s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby
žalobkyně co do vydání jedné ideální poloviny nemovitosti) a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka L. C. měla za to, že je její
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu) a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelka L. C. vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že jím bylo nesprávně
aplikováno ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. s odvolacím soudem
uplatněným odůvodněním, že tu došlo k porušení některých ustanovení směrnice
Ministerstva financí z 13.12.1960, čj. 314-72500/60-2, třebaže tato směrnice
nemá povahu obecně závazného předpisu. Pokud pak odvolací soud dospěl k dalšímu
závěru o protiprávním zvýhodnění nabyvatele J. K. při nabytí chaty v Č. v roce
1961, pak tento závěr neodpovídá výsledkům v řízení před soudy obou stupňů
provedeného dokazování.
Dovolatelka L. C. namítala i nesprávnost závěru odvolacího soudu o ceně
kupované nemovitosti v roce 1951, která údajně byla o polovinu nižší než jak
měla být stanovena podle směrnice Ministerstva financí z 13.12.1960. Při koupi
uvedené nemovitosti v roce 1961 se tu však vycházelo z ocenění zpracovaného pro
potřeby trestního řízení z let 1959-1960, v němž se rozhodovalo i o propadnutí
majetku, a toto ocenění plně odpovídalo stavu nemovitosti v uvedené době.
Naproti tomu posudek znalce Ing. J. B., podaný v tomto občanském soudním řízení
(sp.zn. 5 C 274/2001 Okresního soudu Praha-západ), vycházel ze zjištění
učiněných v době o více než 40 roků pozdější.
Přípustnost dovolání dovolatelky L. K., které směřovalo proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu (nikoli proti jeho výroku měnícímu jeden z
výroků rozsudku soudu prvního stupně) bylo možné posoudit pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je
dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 5 C 274/2001
Okresního soudu Praha-západ), ani z obsahu dovolání dovolatelky L. K. a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem proti
němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 20
odst. 1 a ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zkona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle
tohoto zákona i fyzické osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona, pokud
nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle
tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s
ní náklad za okolností uvedených v tomto zákoně (zejména v § 6), a to v
případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy,
nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále také osoby
blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 118 /252/), že
převodem věci ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 (in fine) zákona č. 87/1991 Sb.
nejsou míněny případy nabytí věci např. v souvislosti s vypořádáním
bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo nabytí věci dědicem. Na tyto
nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku
uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst.1 téhož zákona), a to
do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání takto
získali z toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy
(platnými v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního
zvýhodnění. Fyzická osoba, která nenabyla vlastnictví od státu, není osobou
povinnou k vydání věci podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.4.2001, IV ÚS 644/2000, uveřejněném pod č. 65
ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní
názor: „Povinnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. není osoba
blízká fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na osobu
blízkou děděním“.
Z těchto uveřejněných právních závěrů Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR
dovolací soud vycházel i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud
konstatovat, že z těchto právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve
svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky L. K. Proto nemohl
dovolací soud přisvědčit názoru, že posouzení sporu mezi žalobkyní a žalovanou
odvolacím soudem bylo řešením právní otázky v rozporu s hmotným právem anebo
řešením otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Šlo tu o případ, kdy u povinné osoby (Ing. J. K., právního předchůdce žalované
L. C.) skutečně došlo k nabytí jedné ideální poloviny nemovitosti, o niž v
tomto řízení je spor, děděním po zůstavitelce L. K., zemřelé 25.5.1990, jak to
bylo doloženo rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. z 28.9.1990, čj. 6
D 1032/90-11. toto nabytí již nemělo povahu nabytí věci od státu (jak to má na
zřeteli ustanovení § 4 odst. 2 a § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Pokud pak
žalovaná L. C. se stala právní nástupkyní povinné osoby Ing. J. K. děděním po
něm, šlo tu o nabytí osobou blízkou uvedené povinné osobě, ale nikoli převodem
(srov. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jím získané vypořádání dědictví po
manželce) poloviny chaty event. č. 283 v Č. (obec Dolní M.) na tuto blízkou
osobu, nýbrž o nabytí věci děděním blízké osoby po osobě povinné.
U dovolání dovolatelky L. K. nebyly tu tedy shledány zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3
občanského soudního řádu, protože v tomto případě nešlo v rozhodnutí
odvolacího soudu, napadeném dovoláním, o řešení právní otázky rozhodované
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o řešení právní otázky v
rozporu s hmotným právem a ani o řešení právní otázky, které by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než
toto dovolání dovolatelky L. K. odmítnout podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. a/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustné.
Dovolání dovolatelky L. C. bylo sice dovoláním přípustným podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože bylo podáno proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně
ve věci samé, ale vzhledem k okolnostem shora již uvedeným (včetně právních
závěrů z uveřejněné judikatury) nebylo možné toto dovolání pokládat za důvodné,
a to ani z toho hlediska, že by vycházelo rozhodnutí odvolacího soudu,
dovoláním napadené, ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování a ani z toho hlediska, že by toto rozhodnutí odvolacího soudu
spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Nešlo totiž o rozhodnutí
odvolacího soudu, které by vzalo za zjištěno něco, co ve spise vůbec není (viz
k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), a také tu nešlo ze strany odvolacího
soudu o posouzení věci podle nesprávného právního předpisu anebo o vyložení si
použitého právního předpisu nesprávně (jak je třeba vykládat ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu; srov. k tomu ustanovení z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.
13 /45/). Nebylo pochybením ze strany odvolacího soudu, jestliže při úvaze o
tom, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. bylo přihlíženo i k právnímu předpisu, který nebyl
předpisem obecně závazným, ale ukládal určité povinnosti státním orgánům při
uzavírání právních úkonů s fyzickými osobami (srov. k tomu obdobně např. již
rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané
dříve Nejvyšším soudem). Proto dovolací soud neshledal důvody pro zrušení
dovoláním L. C. napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu jako rozhodnutí
nesprávného, jak měla za to uvedená dovolatelka. přikročil tedy dovolací soud k
zamítnutí dovolání dovolatelky L. C. podle ustanovení § 243b odst. 2 jako
dovolání nedůvodného.
Obě dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné, takže tu nebyly dány
předpoklady pro rozhodování o uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení o
dovolání ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu