28 Cdo 3071/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobců a) J. V. a b) V. V., zastoupených Mgr. Hanou Vincourkovou,
advokátkou se sídlem Svinařov, Družstevní 227, proti žalovanému JUDr. O. K.,
zastoupenému Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou
12, o zaplacení částky 86.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 224/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Co 348/2008-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Co 348/2008-72,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou ze dne 17. 4. 2007 došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne
27. 4. 2007 domáhali po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši
86.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o částku, kterou uhradili
žalovanému jako platbu na směnku podepsanou v souvislosti s poskytnutou
půjčkou. Majitelem směnky byl však P. P., kterému na základě platebního rozkazu
musí platit 240.000,- Kč, protože žalovaný částku 86.000,- Kč zřejmě
spotřeboval, aniž ji předal majiteli směnky, domáhají se jejího vrácení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 224/2007-49,
žalobu zamítl. Na základě provedených důkazů, zejména z předložené kopie další
směnky vystavené dne 11. 1. 2004 na částku 100.000,- Kč, shodných výpovědi
žalovaného a svědka Ing. Č., dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění,
že žalovaný poskytl žalobcům (resp. prvnímu žalobci) půjčku ve výši 100.000,-
Kč a platby, které žalobci poskytli na účet žalovaného, byly splátkami této
částky. Soud prvního stupně naopak neuvěřil žalobcům, že předmětné platby byly
splátkami půjčky poskytnuté jim na základě směnky vystavené dne 19. 11. 2004 na
částku 240.000,- Kč ve prospěch svědka P., kterou žalovaný zprostředkoval.
K odvolání žalobců Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13
Co 348/2008 – 72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil
žalovanému zaplatit žalobcům částku 86.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění
rozhodnutí odvolací soud s odkazem na cestovní pasy žalobců předložené k důkazu
u odvolacího soudu dovodil, že směnka na 100.000,- Kč nemohla být vystavena dne
11. 1. 2004 a stejně tak peněžní částka uvedená na směnce nemohla být tohoto
dne žalovaným předána žalobcům, neboť žalobci uvedený den nepobývali na území
ČR. Dle odvolacího soudu žalobci prokázali, že směnka na 100.000,- Kč je ve
skutečnosti falsifikátem a že neexistoval žádný právní důvod pro platby ve výši
85.000,- Kč (správně 86.000,- Kč), které žalobci poukázali žalovanému a proto
žalobě vyhověl.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 16. 3. 2009 dovolání, jehož
přípustnost spatřoval v § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem
odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod
uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./, dále nesprávné právní posouzení věci /§ 241a
odst. 2 písm. b)/ a konečně, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání namítal, že:
a) odvolací soud provedení nových důkazů pouze konstatoval v odůvodnění
rozsudku, aniž by je však ve skutečnosti provedl,
b) směnka byla pouze jedním z více důkazů, jimiž žalovaný prokazoval, že
žalobcům poskytl půjčku,
c) z důkazů nově provedených odvolacím soudem lze dovodit, že směnka
nemohla být podepsána dne 11. 1. 2004, nelze z nich však dovodit, že v lednu
2004 nebyla uzavřena smlouva o půjčce,
d) ani žalovaný, ani svědek Ing. Č. neuváděli, že půjčka byla poskytnuta
právě dne 11. 1. 2004, schůzka se proto mohla konat i jindy v lednu roku 2004,
e) směnka nebyla sama o sobě právním titulem plnění poskytovaného
žalovanému ze strany žalobců, ale pouze zajišťovacím nástrojem, i kdyby proto
soud posoudil směnku jako neplatnou nebo falešnou, na platnost smlouvy o půjčce
to nemá vliv,
f) odvolací soud se nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o.s.ř.
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
1. K námitce ad a) týkající se dokazování před odvolacím soudem
Dle § 211 o.s.ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o
řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Dle § 122 odst. 1 o.s.ř. provádí dokazování soud při jednání.
Dle § 129 odst. 1 o.s.ř. se důkaz listinou provede tak, že ji nebo její část
při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah.
Z protokolu o jednání musí jednoznačně vyplývat způsob provedení důkazu. Buď
musí být v protokolu uvedeno, že byla přečtena určitá přesně označená listina
(nebo její přesně označená část), nebo musí z protokolu vyplývat, že předseda
senátu (samosoudce) sdělil obsah této listiny. V prvním případě je účastníkům a
dalším osobám přítomným při jednání doslova přečten text listiny nebo její
části, ve druhém případě předseda senátu (samosoudce) vlastními slovy sděluje
skutečnosti, jež tvoří obsahový základ listiny. Sdělení obsahu má své místo
především tam, kde význam listiny pro zjištění skutkového stavu nevyžaduje
doslovné přečtení textu listiny nebo její části (srov. Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C.H.Beck v
Praze r. 2006, s. 904 – 905). V posuzované věci právní zástupkyně žalobců na
ústním jednání konaném dne 5. 11. 2008 (srov. č. l. 69) předložila soudu
cestovní pas žalobců a poukázala na vstupní víza Thajského království ze dne
15. 12. 2003, razítka imigračního úřadu Bankog ze dne 7. 1. 2004, výstupní
razítka ze dne 21. 1. 2004, a ústřižek palubní vstupenky na jméno žalobkyně ze
dne 6. 1. 2004. Následně jí byly listiny vráceny. Pokud soud provedl tyto
důkazy některým z popsaných způsobů, z protokolu o jednání to nijak neplyne. O
tom, že provedeny nebyly, naopak svědčí námitka právní zástupkyně žalobkyně,
která po vrácení listinných důkazů uvedla, že se jedná o důkazy nepřípustné a
že by je odvolací soud vůbec neměl provádět. Po této námitce vztahující se k
budoucímu jednání soudu (resp. předsedy senátu) dle údajů v protokolu o jednání
již žádné důkazy prováděny nebyly. Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud
rozhodl na základě důkazů, které neprovedl, čímž řízení zatížil vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
2. K námitkám ad b), ad c), ad d) a ad e) týkajících se existence
smlouvy o půjčce
Dle čl. 1 § 75 bodu 6 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, směnka
vlastní obsahuje datum a místo vystavení směnky.
U směnky jako oběžného cenného papíru je nemyslitelné, aby soud k námitce
dlužníka zkoumal, zda formálně označené datum vystavení odpovídá datu, kdy byla
směnka skutečně vystavena. Takové zkoumání, které nemá žádný význam z hlediska
funkce směnky, by vedlo k nejistotě ohledně skutečného data vystavení, resp.
platnosti směnky. Skutečnost, že by každý indosatář musel zkoumat, zda směnka
byla skutečně vystavena vyznačeného dne, by v podstatě znemožnilo oběh směnky.
I když je datum vystavení směnky jednou z nutných náležitostí směnky, nemusí
být toto datum zároveň dnem, kdy byla směnka skutečně vystavena (skutečné datum
vystavení může nastat dříve či později), současně stačí, aby v tento den
skutečně být vystavena mohla (musí se tedy jednat o datum existující). Fiktivní
(smyšlené) datum vystavení tedy zásadně nečiní směnku neplatnou (srov. i
Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. díl. Směnky, 1. vydání, Linde
v Praze r. 1996, s. 549; Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P., a kol. Kurs
obchodního práva. Právo cenných papírů. 4. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2005,
s. 503.). Pouze ze skutečnosti, že směnka na 100 000,- Kč měla být dle údajů na
ní uvedených vystavena dne 11. 1. 2004, kdy s ohledem na tvrzenou zahraniční
dovolenou žalobce být vystavena nemohla, nelze automaticky dovodit, že by se
muselo jednat o směnku neplatnou nebo falešnou.
Dále dovolací soud uvádí, že i kdyby směnka na 100.000,- Kč byla falešná nebo
neplatná, neznamená to, že by v lednu roku 2004 nemohla být mezi žalobcem a
žalovaným uzavřena smlouva o půjčce.
Z výpovědi žalovaného (srov. č. l. 37 – 40) ani svědka Ing. Č. (srov. č. l. 32
– 34) učiněných před soudem prvního stupně skutečně nevyplývá, že by smlouva o
půjčce měla být uzavřena přesně dne 11. 1. 2004 /i když právní zástupkyně
žalovaného to tvrdila (srov. č. l. 21)/. Naopak, z jejich výpovědí učiněných
před soudem prvního stupně plyne, že směnka měla být použita jako zajišťovací
právní institut, což nepřímo dokládá jak žaloba, tak i přednes zástupkyně
žalobců na jednání konaném dne 16. 11. 2007 před soudem prvního stupně. Z
povahy věci k výkonu práv zajišťovací směnky věřitel zpravidla přistupuje až
tehdy, když dlužník řádně a včas nesplní závazek z kauzálního vztahu. V
posuzované věci k výkonu práv ze směnky ze dne 11. 1. 2004 na 100.000,- Kč
nedošlo a kopie směnky byla předložena pouze na podporu tvrzení žalovaného, že
žalobci na základě ústní dohody poskytl půjčku.
Pokud proto odvolací soud ze zjištění, že směnka na 100.000,- Kč nemohla být
vystavena dne 11. 1. 2004, resp. že se jedná o falzifikát, dovodil, že mezi
účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o půjčce, vychází rozsudek odvolacího
soudu ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
3. K námitce ad f) týkající se uplatněné námitky promlčení
Dle § 157 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř. není-li dále stanoveno
jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal
a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
věc posoudil po právní stránce.
Na ústním jednání konaném dne 8. 2. 2008 (srov. č. l. 45 – 47) před soudem
prvního stupně právní zástupkyně žalovaného vznesla námitku promlčení první
platby ve výši 10 000,- Kč poskytnuté dne 25. 3. 2005. Jelikož soud prvního
stupně nárok žalobců v celém rozsahu zamítl, postupoval zcela v souladu se
zásadou hospodárnosti řízení, nezabýval – li se vznesenou námitkou promlčení.
Pokud však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci plnili žalovanému bez
právního důvodu, posouzení námitky promlčení mohlo být pro posouzení nároku
žalovaných rozhodující. Opomenul – li proto odvolací soud vznesenou námitku
promlčení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Takový závěr je i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
(srov. např. usnesení NS ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007; rozsudek
ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 369/2010), dle které okolnost, že se soud
nevypořádá s námitkami uplatněnými účastníkem v průběhu řízení v odůvodnění
svého rozhodnutí, zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, představující
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242
odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu spatřuje dovolací soud v tom, že
odvolací soud nepřihlédl při hodnocení důkazů k výpovědi žalovaného a výpovědi
svědka Ing. Č., resp. v tom, že dospěl ke skutkovým závěrům, jež jsou v rozporu
s výpověďmi těchto osob učiněných před soudem prvního stupně, aniž by však
důkaz jejich výslechem sám zopakoval.
Podle § 132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Podle § 213 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Ústavní soud již v nálezu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV.ÚS 275/98, dovodil, že
ve smyslu ustanovení § 213 o.s.ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací
soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však
míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě
svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy
svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné
zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud v posuzované věci z tohoto
zákonného postupu vykročil, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a
řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy
řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst.
1 Úmluvy. Obdobně rozhodl Ústavní soud i v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 57/04, kde uvedl, že hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem
(nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.
6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování
provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá
účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího
soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je
objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva
účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.
Pro posouzení v dané věci je rozhodující skutkové zjištění, zda žalovaný
poskytl žalobcům půjčku ve výši 100.000,- Kč, resp. zda platby poskytnuté
žalobci na účet žalovaného byly splátkami této půjčky, nebo zda žalobci plnili
žalovanému bez právního důvodu. Soud prvního stupně po zhodnocení provedených
důkazů, zejména předložené kopie směnky ze dne 11. 1. 2004 na částku 100.000,-
Kč, výpovědi žalovaného a svědka Ing. Č., dospěl ke skutkovému zjištění, že
žalovaný poskytl žalobcům (resp. prvnímu žalobci) půjčku ve výši 100.000,- Kč.
Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že směnka je falsifikát. Z této
skutečnosti odvolací soud dále dovodil, že žalobci neměli žádný právní důvod
pro platby, které poskytli žalovanému. Ačkoliv to odvolací soud výslovně
neuvedl, z odůvodnění rozhodnutí plyne, že neuvěřil tvrzení žalovaného, který
na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 21. 1. 2008 (srov. č. l. 37
– 42) uvedl, že žalobci ho v roce 2004 přemluvili k půjčce a že nakonec s
půjčkou souhlasil pod podmínkou, že se za tuto půjčku Ing. Č. zaručí. Žalovaný
dále uvedl, že se sešli s žalobci a Ing. Č. a že směnku vyplňoval Ing. Č. Na
otázku soudu pak žalovaný odpověděl, že částku 100.000,- Kč půjčil žalobci na
konci roku 2003 nebo počátkem roku 2004. Odvolací soud neuvěřil ani výpovědi
svědka Ing. Č., který na ústním jednání před soudem prvního stupně konaném dne
17. 12. 2007 (srov. č. l. 28 – 34) vypověděl, že na počátku roku 2004 byl v
pražské restauraci přítomen, když žalovaný poskytl žalobci půjčku ve výši
100.000,- Kč. Svědek na jednání před soudem prvního stupně dále uvedl, že v
souvislosti s touto půjčkou byla vystavena směnka, kterou vyplnil a avaloval.
Pokud tedy odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobci neměli právní
důvod pro platby žalovanému, je jeho závěr v přímém rozporu s výpověďmi
žalovaného i svědka Ing. Č. učiněnými před soudem prvního stupně. Zachování
zásady ústnosti je přitom zvláště důležité právě při hodnocení účastnických
nebo svědeckých výpovědí, ne všechny reakce vyslýchaného a způsob reprodukce
vylíčených skutečností, jeho gesta nebo jistota, se kterou vypovídá, totiž
mohou být věrohodně zaznamenány do protokolu o ústním jednání. Na jediném
ústním jednání, které odvolací soud provedl, přitom ani žalovaný, ani svědek
Ing. Č., nebyli vyslechnuti (srov. č. l. 69 – 70). Z výše uvedeného vyplývá, že
postup odvolacího soudu byl v rozporu se zásadou přímosti a § 213 odst. 2
o.s.ř. větou druhou za středníkem, což v posuzovaném případě zakládá vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pokud se odvolací soud v následném řízení bude chtít odchýlit od skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, bude postupovat nejen v souladu § 213
odst. 2 o.s.ř. větou druhou za středníkem, ale také hodnotit provedené důkazy v
souladu s § 132 o.s.ř. a neopomene se vypořádat s některými logickými
nesrovnalostmi, které doposud v řízení vyšly najevo (např. proč si žalobci
půjčovali peníze již v době, kdy dle tvrzení jejich právní zástupkyně jejich
finanční situace nebyla špatná a kdy trávili dovolenou v Thajsku).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách
http://nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu