28 Cdo 369/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a)
RNDr. H. P., b) V. N., a c) M. P., všech bytem Ostrava - Slezská Ostrava, Na
Jánské 1580/11A, zastoupených JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní 977/26, proti žalovanému L. P.,
zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Škroupova 1114/4, o zaplacení částky 994.601,70 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 122/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2009, č. j.
11 Co 541/2008-325, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2009, č. j. 11 Co
541/2008-325, vyjma výroku II. a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6.
3. 2008, č. j. 60 C 122/2003-295, v části výroku III, v níž byl potvrzen
rozsudkem krajského soudu, a ve výrocích o nákladech řízení se zrušují a věc se
vrací soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2008, č. j. 60 C 122/2003-295,
byla ve výroku III. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům do třiceti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí celkem částku 1.024.555,50 Kč (žalobkyni
a/ 683.036,50 Kč a každému ze žalobců b/ i c/ 170.759,50 Kč) spočívající ve
vydání plnění z bezdůvodného obohacení spolu s vymezeným úrokem z prodlení, ve
zbytku požadovaných úroků z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a do
částky 427.389,50 Kč i částky 106.847,50 Kč bylo řízení zastaveno (výrok I.).
Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a výrok V.).
Soud prvního stupně posoudil nárok žalobců jako bezdůvodné
obohacení (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Vzal za
prokázané, že žalovanému byla ze strany jeho otce (zůstavitele) svěřena do
úschovy částka 4.000.000,- Kč, kterou žalovaný následně spolu se
svými finančními prostředky vložil na vkladový účet u Komerční banky, a. s.
Žalobci se v souvislosti s vydáním usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne
10. 12. 2001, sp. zn. D 2377/96, o potvrzení nabytí dědictví, které
nabylo právní moci dne 26. 3. 2002, domáhají vydání příslušenství v podobě
úrokového výnosu odpovídajícího poměru jednotlivých dědických podílů žalobců,
jenž byl připsán k výše uvedenému vkladu v období od smrti zůstavitele do 28.
6. 2002, kdy byl tento vklad vybrán a dědicům byly jejich dědické podíly
vyplaceny.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné úroky jsou jakožto věc
vedlejší příslušenstvím věci hlavní, tj. shora uvedené peněžité částky, a sdílí
její osud. Pokud tedy právo na vyplacení dědických podílů přiznané žalobcům
vyplývalo ze závěru dědického řízení, stejně tak je tomu v případě úrokového
výnosu z této částky.
Ke vznesené námitce promlčení práva ze strany žalovaného dospěl soud prvního
stupně k závěru, že tato není důvodná. Vycházel přitom především z ust. § 107
odst. 1 obč. zák., kde se uvádí, že právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se
oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho
úkor bezdůvodně obohatil. V daném případě tedy na straně žalobců nedošlo k
marnému uplynutí promlčecí doby, jelikož žaloba byla u soudu podána dne 31. 3.
2003 a počátek subjektivní promlčecí doby byl shledán ke dni 28. 6. 2002, kdy
byly žalobcům vyplaceny příslušné dědické podíly bez úrokového výnosu k nim
náležejícího.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2009, č.
j. 11 Co 541/2008-325, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku o věci samé pouze tak, že částečně (celkem do částky 29.953,80 Kč s
přísl.) žalobu zamítl (výrok II.), když vypočetl na základě doplňku znaleckého
posudku jinou výši plnění příslušejícího jednotlivým žalobcům a dále z
celkového úrokového výnosu z částky 4.000.000,- Kč odečetl peněžitou částku,
kterou musel žalovaný zaplatit jako pokutu za předčasný výběr vkladu, a rozdíl
následně rozpočítal na jednotlivé účastníky řízení. Ve zbývajícím rozsahu se
však odvolací soud ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, a jeho
rozsudek tak v podstatné části výroku III. potvrdil jako věcně správný (výrok
I.), přičemž však zdůraznil, že se nejedná o příslušenství pohledávky ve smyslu
§ 121 odst. 3 obč. zák., ale o přírůstek k dědickým podílům žalobců, který má
povahu bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). K námitce promlčení
odvolací soud uvedl, že objektivní promlčecí doba počala běžet dnem
následujícím po právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví, neboť pro
nároky mezi dědici navzájem platí, že v období mezi nabytím a potvrzením nabytí
dědictví promlčecí doba neběží. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o
povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. - VI.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž nebyl podle
jeho obsahu napaden zamítavý výrok o věci samé II. Namítá, že právní názor
odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o bezdůvodném obohacení
vzniklém na jeho straně není správný, neboť nebyla naplněna žádná ze skutkových
podstat bezdůvodného obohacení. Dovolatel upozorňuje na skutečnost, že právním
důvodem plnění, jež mu bylo ve formě úroků poskytnuto Komerční bankou, a. s.,
byla smlouva o vkladovém účtu, kterou s touto bankou uzavřel, a předmětné úroky
byly proto určitou protihodnotou toho, že žalovaný jako majitel účtu umožnil
bance po danou dobu nakládat s vloženými finančními prostředky, což učinil
pouze ze své vůle a na vlastní riziko, jež mohlo způsobit i znehodnocení
částky. Dovolatel tak namítá, že žalobci požadované úroky nejsou příslušenstvím
jejich dědických podílů z předmětného vkladu, nýbrž pouze příslušenstvím
pohledávky, kterou měl žalovaný vůči bance v souvislosti s uzavřenou smlouvou o
vkladovém účtu. Dále uvádí, že soudy nižších instancí pochybily, když přiznaly
žalobcům též vymáhaný úrok z prodlení. Poukazuje na skutečnost, že jestliže
tvrzené bezdůvodné obohacení spočívá ve vyplacených úrocích, jedná se o úrok z
prodlení ze smluvních úroků, který soudní praxe nepřipouští. Navíc se odvolací
soud nezabýval dobrou vírou dovolatele s ohledem na znění § 458 odst. 2 obč.
zák., a jeho závěr je i z tohoto důvodu nesprávný. Dovolatel rovněž namítá, že
ze strany soudů obou stupňů byla mylně posouzena otázka promlčení předmětného
práva. K tomu uvádí, že pro uplatnění daného nároku nebylo potřebné konečné
rozhodnutí o veškerém majetku zůstavitele, nýbrž jen vědomost o tom, kdo je v
této věci dědicem a že do dědictví náleží částka 4.000.000,- Kč. Tato
skutečnost byla známa již z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2.
1999, sp. zn. 14 Co 6/99, jímž bylo rozhodnuto, že soud pokládá žalobkyni a) za
zůstavitelovu dědičku, a promlčecí doba tak začala plynout nejpozději dne 21.
5. 1999. Podle názoru dovolatele nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
dosud „řešeny otázky týkající se vypořádání mezi dědici ohledně plnění, které
bylo některému z dědiců poskytnuto až po úmrtí zůstavitele, avšak má svůj
základ v majetku zůstavitele, ani otázky týkající se promlčení takových
nároků“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání písemně vyjádřili. Tvrdí, že dovolání žalovaného
není přípustné, neboť žádná z odvolacím soudem řešených otázek nevykazuje
zásadní právní význam, přičemž zmiňují věcnou správnost napadeného rozhodnutí a
navrhují odmítnutí nepřípustného dovolání.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou
k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst.
1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je zde třeba
posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je
dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která
dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebo právní otázku,
která je rozhodován rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo
řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci se odvolací soud při posuzování otázky právní povahy úroků
z vkladu peněžních prostředků, které náleží do dědictví, a počátku běhu
promlčecí doby pro jejich vydání odchýlil od ustanovení hmotného práva i jeho
interpretace obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu, dovolání tak lze považovat
za přípustné. Především je třeba připomenout, že předmětem dědictví, tak jak to
vyplývá z § 460 obč. zák., je pouze majetek patřící zůstaviteli v okamžiku jeho
smrti (k vymezení dědictví v případě prostředků uložených na vkladovém účtu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 66/2008 civ.,
svazek 6), v projednávané věci tak do majetku zůstavitele patřilo pouze právo
na vydání peněžních prostředků zůstavitele uložených na účtu dovolatele v
rozsahu, v jakém zůstaviteli příslušelo k okamžiku jeho smrti. Přírůstek k
tomuto majetku po smrti zůstavitele v podobě příslušenství pohledávky náležící
do dědictví pak představuje výsledek hospodaření s touto pohledávkou, kterého
bylo dosaženo tím, že zůstavitelem zanechané finanční prostředky byly ponechány
na vkladovém účtu dovolatele. Nejvyšší soud přitom ve svých dřívějších
rozhodnutích uvedl, že v období od nabytí dědictví do potvrzení nabytí dědictví
jsou z právních úkonů týkajících se do dědictví náležících majetkových práv
oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici, kteří dědictví neodmítli, společně
a nerozdílně v míře, která je určená jejich dědickým podílem (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1974, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000,
publikovaný v časopise Ad Notam, číslo 6/2000, str. 134). Byly-li tedy peněžní
prostředky náležící do dědictví ponechány uložené na vkladovém účtu dovolatele,
představuje ta část úrokového výnosu, kterou si dovolatel ponechal nad rámec
svého dědického podílu, bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím plnění bez
právního důvodu (v tomto závěru lze tedy souhlasit s odvolacím soudem). Jde-li
však o plnění bez právního důvodu, vzniká obohacení již samotným přijetím
plnění představujícím rozšíření majetkové sféry osoby, jíž nesvědčí
odpovídající právní titul. K obohacení dovolatele tudíž došlo již připsáním
smluvních úroků na účet, kdy také v souladu s ustanovením §107 odst. 2 obč. zák. počala běžet promlčecí doba na jeho vydání. Nelze přitom slučovat, tak jak
to činí odvolací soud, počátek běhu promlčecí doby pro vydání úroků z vkladu s
okamžikem, kdy byla pravomocně deklarována povinnost dovolatele vydat část
jistiny. Přírůstek pohledávky v podobě jejího příslušenství sice ovlivňuje výši
celkové částky, jíž se může oprávněný vůči povinnému domáhat, právo na jeho
vydání však představuje akcesorický závazkový vztah a nikoliv vztah totožný se
vztahem hlavním (k vymezení vztahu mezi hlavním a vedlejším závazkovým právním
vztahem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21
Cdo 4748/2007).
Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pokud právo na
zaplacení úroků vzniklo před promlčením jistiny, je třeba jeho promlčení
posuzovat samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 4397, svazek 4/2007). Není důvodu, aby v případě, že tyto úroky
představují zároveň bezdůvodné obohacení dovolatele, počala promlčecí doba
běžet až vydáním jistiny. Není rovněž možné spojovat počátek běhu promlčecí
doby s usnesením o dědictví a řízením mu předcházejícím. Usnesení o dědictví má
deklaratorní charakter, není s ním tedy spojen okamžik nabytí bezdůvodného
obohacení a nelze od něj počítat běh objektivní promlčecí doby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96,
publikovaný v časopise Právní rozhledy, číslo 11/1997). Rovněž samotné řízení o
dědictví nemohlo běh promlčecí doby ovlivnit, neboť předmětem dědického řízení
jsou pouze mezi dědici nesporná aktiva a pasiva, v souladu s ustanovením § 175k
odst. 3 o. s. ř. není úkolem soudu v dědickém řízení řešit sporné nároky mezi
dědici (těch se účastníci dědického řízení mohou domáhat již v průběhu
dědického řízení zvláštním žalobním návrhem), a tedy ani sporné nároky týkající
se výsledků hospodaření s majetkem náležícím do dědictví v průběhu dědického
řízení. K těmto závěrům je třeba přihlédnout jak při posuzování objektivní, tak
i subjektivní promlčecí doby, u níž pak počátek běhu není dán okamžikem výplaty
dědických podílů bez odpovídajícího úrokového výnosu, ale již vědomostí žalobců
o skutečnosti, že dovolatel nabývá prospěch z majetku náležícího do dědictví
nad rámec svého podílu na jejich úkor, neboť již tehdy byli žalobci obeznámeni
s rozhodujícími skutečnostmi proto, aby se mohli začít domáhat ochrany svých
práv. Posouzení otázky promlčení odvolacím soudem tedy lze v návaznosti na výše
uvedené považovat za nesprávné, a dovolání bylo tedy v tomto ohledu podáno
důvodně.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud v souladu s ustanovením
§ 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž shledal takovou vadu řízení ve
skutečnosti, že se odvolací soud nijak nevypořádal s tvrzenou dobrou vírou
dovolatele po část doby, za níž je vydání bezdůvodného obohacení požadováno,
což dovolatel uplatnil v řízení před soudem prvního stupně ve svém podání ze
dne 22. 6. 2007. Ačkoliv se tímto tvrzením soud prvního stupně ve svém
rozhodnutí o věci samé nezabýval a v odvolacím řízení je již dovolatel
nezopakoval, měl se odvolací soud zmíněným tvrzením zabývat, neboť okolnost, že
se soud nevypořádá s námitkami uplatněnými účastníkem v průběhu řízení v
odůvodnění svého rozhodnutí, zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí,
představující vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo
59/2007).
Protože právní posouzení věci obsažené v rozsudku odvolacího soud považoval
Nejvyšší soud za nesprávné a řízení mu předcházející za vadné, shledal dovolání
důvodným, napadený rozsudek podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o.
s. ř. zrušil, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (v obou případech v
napadeném rozsahu), neboť důvody ke zrušení platí i pro něj, a podle § 243b
odst. 3, věty druhé, o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části
první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními
názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Jan Eliáš, PhD., v. r.
předseda senátu