U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobců a) E. R., a b) A. R., zastoupených JUDr. Vlastimilem Trojanem,
advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, proti žalovaným 1) Mgr. K.
K., zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova
1716/2b, a 2) Mgr. P. K., o zaplacení 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 135/2009, o dovolání žalované 1)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č. j. 39 Co
377/2010-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a
nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč k rukám
JUDr. Vlastimila Trojana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 22 C 135/2009-65, Obvodní soud pro
Prahu 10 uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit
žalobcům částku 260.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I).
Toliko žalované 1) pak uložil, aby žalobcům zaplatila dalších 160.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok II), zatímco vůči žalovanému 2) žalobu v této části
zamítl (výrok IV), stejně tak jako v části o zaplacení specifikovaných úroků z
prodlení z částky 420.000,- Kč (výrok III); přitom rozhodl i o náhradě nákladů
řízení (výroky V a VI).
K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2011,
č. j. 39 Co 377/2010-115, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II ve
vtahu k této žalované potvrdil (výrok I), změnil jej toliko v nákladovém výroku
V a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Ve shodě
se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že v souladu s již dříve uzavřenou
smlouvou o smlouvě budoucí uzavřeli žalobci (kupující) s žalovanými
(prodávajícími) dne 29. 3. 2007 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly
nemovitosti v kat. území P. – „budova č.p. 96 na pozemku p.č. 111, pozemek p.č.
111 o výměře 792 m2, pozemková parcela č. St. 102/15, označená jako zahrada, o
výměře 603 m2, a pozemek p.č. 106/3 o výměře 1.367 m2“; kupní cenu účastníci
sjednali částkou 2.250.000,- Kč a s ohledem na větší výměru převáděného pozemku
parc. č. 106/3 téhož dne uzavřeli „Dohodu o úhradě dluhu“, jíž se žalobce b)
zavázal zaplatit žalované 1) dalších 700.000,- Kč jako „doplatek kupní ceny za
část p. č. 106/3 přesahující výměru 910 m2“. Vzhledem k neurčitosti uzavřené
kupní smlouvy, způsobené nesprávnou identifikací jednoho z převáděných pozemků,
nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitosti (účastníci vzali
návrh podaný katastrálnímu úřadu zpět) a následně dne 2. 5. 2007 uzavřeli novou
kupní smlouvu, kterou tytéž nemovitosti – včetně pozemku parc. č. 106/3 o
celkové výměře 1.367 m2 – prodali žalobcům za částku 2.250.000,- Kč. Nad rámec
takto sjednané kupní ceny ovšem žalobcům zaplatili dalších 420.000,- Kč, a to
na základě již dříve uzavřené „Dohody o úhradě dluhu“, přičemž částka 260.000,-
Kč připadla do společného jmění žalovaných a zbylých 160.000,- Kč (placených po
rozvodu žalovaných) do výlučného majetku žalované 1/.
Při právním posouzení věci i odvolací soud uzavřel, že plnění, jehož se dostalo
oběma žalovaným (jde-li o částku 260.000,- Kč), resp. žalované 1/ (stran
dalších 160.000,- Kč) nad rámec účastníky sjednané kupní ceny, je bezdůvodným
obohacením žalovaných, které jsou povinni žalobcům vydat (§ 451 odst. 1 a 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „obč. zák.“). Titulem k plnění – pokračoval odvolací soud – tu nemůže být
ani účastníky dříve uzavřená Dohoda o úhradě dluhu, jíž soud označil za
neplatný právní úkon, neb jí měl být dle § 516 obč. zák. měněn toliko závazek z
kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 29. 3. 2007, jež je však pro svou
neurčitost neplatná (§ 37 odst. 2 obč. zák.) a nevedla k převodu vlastnického
práva na žalobce. Dohodu nelze kvalifikovat ani jako uznání dluhu dle § 558
obč. zák., neboť v době jejího uzavření závazek žalobců zaplatit kupní cenu
(jež jim platně vznikl až smlouvou uzavřenou 2. 5. 2007) neexistoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Výklad
projevů vůle účastníků obsažený ve zmíněných právních úkonech, jak jej provedly
soudy obou stupňů, pokládá za formalistický, jež přehlíží skutečnou vůli obou
smluvních stran. Soudí, že dohoda o úhradě dluhu může obstát i jako samostatný
právní úkon a lze ji kvalifikovat jako smlouvu inominátní. Za otázku zásadního
právního významu pokládá, „zda lze právní vztah založený smlouvou podřadit
měnícím ujednáním obsaženým v jiném dvoustranném právním úkonu těchže smluvních
stran, časově však předcházejícím měněnému právnímu úkonu“. Přitom soudům
vytýká, že se nezabývaly tím, zda ze strany žalobců nejde o výkon práva, jenž
je v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby Nejvyšší
soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Konstrukci
dovolatelky, dle níž lze dohodou měnit závazek dříve, než vůbec vznikl,
pokládají za nelogickou a odporující ustálené judikatuře. Navrhli, aby Nejvyšší
soud dovolání – které pokládají za nepřípustné – odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán jiný rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
V prvé řadě dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že obsah smluvních
ujednání účastníků vyložil v rozporu s vůlí účastníků, kterou těmito právními
úkony projevili (označujíc výklad projevu vůle za „formalistický“). Přitom
judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu
smlouvy (případně jednostranného právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevu
vůle ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), co bylo jejími účastníky
ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října
2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č.
46/2002). Z toho je zřejmé, že výhrady dovolatelky stran výkladu projevů vůle
účastníků v jejich smluvních ujednáních (v dohodě ze dne 29. 3. 2007, event. v
kupní smlouvě prokazatelně uzavřené až dne 2. 5. 2007) vystihují dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění
skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném
jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné, neboť dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. v něm dovolatelce k dispozici není.
Ze soudy učiněných skutkových zjištění přitom vyplývá, že projev vůle
účastníků, zachycený v „Dohodě o úhradě dluhu“ (jíž sepsali dne 29. 3. 2007)
směřoval toliko ke změně závazku, jenž měl být založen dříve uzavřenou kupní
smlouvou, která je však pro svou neurčitost neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.);
jako samostatný zavazovací důvod proto zmíněná dohoda neobstojí. Na
dovolatelkou položenou právní otázku, zda lze dohodou smluvních stran měnit
závazek, jenž dosud platně nevznikl, pak nejenom právní teorie, ale i soudní
praxe odpovídá záporně. Institut změny závazku (kumulativní novace podle § 516
obč. zák.) totiž předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího
(měněného) závazkového vztahu. Původní závazek tedy musí v době změny platně
existovat; závazek (již či dosud) neexistující změnit nelze (z právní teorie
srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až
880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1544; z judikatury
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 136/2001,
nebo rozsudek ze dne 15. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 28/2006).
Není pak nesprávným právním posouzením věci, jestliže odvolací soud neposoudil
uplatněný nárok též z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy
účastníci tomu odpovídající skutečnosti netvrdili a tyto skutečnosti ani jinak
nevyšly v řízení najevo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
č. 21/1998). Je-li totiž evidentní, že právním důvodem pro poskytnutí plnění
žalovaným ze strany žalobců zde může být toliko kupní smlouva, platně uzavřená
účastníky dne 2. 5. 2007 (v níž účastníci sjednali kupní cenu částkou
2.250.000,- Kč), nelze jednání žalobců – pokud se domáhají vrácení plnění,
jehož se žalovaným dostalo nad rámec platného smluvního ujednání – kvalifikovat
jako výkon práv v rozporu s dobrým mravy, a to i s přihlédnutím ke konkrétním
skutkovým okolnostem, za nichž žalobci toto právo uplatňují.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání zde směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, které není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným a proti němuž
tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není (§ 237 odst. 1 písm.
c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle nichž je žalovaná 1/,
jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobcům účelně vynaložené
náklady dovolacího řízení. Náklady žalobců tvoří odměna advokáta v částce
13.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1
a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), paušální
náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.660,- Kč odpovídající 20% dani z
přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem
15.960,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu