26 Cdo 28/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně M. K., K., zastoupené JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se
sídlem ve Slaném, Vepřkova 1100, proti žalovaným 1) P. N., J., a 2) V. N., H.
K., oběma zastoupeným Mgr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 30, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kladně
pod sp. zn. 9 C 26/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 21. července 2005, č.j. 31 Co 254/2005-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 2. 2005, č.j.
9 C 26/2004-70, zamítl žalobu na určení neplatnosti smlouvy o pronájmu části
nemovitosti (bytu) uzavřené mezi pronajímateli P. N. a V. N. a nájemkyní M. K.
bez uvedení data, jejímž předmětem bylo přenechání části nemovitosti (bytu) I.
kategorie v přízemí domu o velikosti 95,07 m2, členění 3+1 v K., okres K., k
dočasnému užívání (dále jen „předmětná smlouva“, respektive „předmětný dům“);
současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování
měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaní jsou vlastníky předmětného
domu, že účastníci uzavřeli předmětnou smlouvu, že ze smlouvy vyplývá, kdo ji
uzavřel, co je jejím předmětem, jaká práva a povinnosti z ní pro účastníky
vyplývají (včetně výše sjednaného měsíčního nájemného a doby trvání nájmu do
31. 12. 2003), že na vyhotovení smlouvy předložené žalovanými je na rozdíl od
vyhotovení předloženého žalobkyní (jež je jinak identické) i datum 5. 1. 2003 a
(vedle podpisů žalovaných) podpis žalobkyně, přičemž účastníci učinili
nesporným, že smlouva byla uzavřena uvedeného dne. Naproti tomu soud prvního
stupně nepovažoval za prokázané tvrzení žalobkyně, že smlouvu uzavřela pod
nátlakem, že jejímu obsahu nerozuměla, neměla možnost se před jejím podpisem s
někým poradit. Soud neakceptoval námitku žalované, že předmětnou smlouvou
nezanikla předchozí nájemní smlouva uzavřená s právním předchůdcem žalovaných,
respektive že předmětná smlouva nemohla před zánikem předchozí smlouvy být
platně uzavřena, neboť dovodil, že samotným uzavřením nové smlouvy zanikla
smlouva předchozí, byť její zánik nebyl v předmětné smlouvě výslovně dohodnut.
Rovněž soud neuznal námitku, že předmětná smlouva tím, že byla uzavřena na dobu
určitou, obchází zákon a zkracuje práva žalobkyně, a poukázal na to, že bylo
jen na vůli stran, aby si ve smlouvě sjednaly nové podmínky včetně uzavření
nájmu na dobu určitou.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č.j. 31 Co
254/2005-93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že
předmětná smlouva je neplatná; dále rozhodl i o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vycházel z dokazování provedeného před soudem
prvního stupně doplněného výslechem svědka J. Č., převzal jeho skutková
zjištění, která upřesnil tak, že mezi žalobkyní jako nájemcem a Pozemkovým
fondem ČR jako pronajímatelem byla dne 23. 3. 1995 uzavřena smlouva o nájmu
bytu o třech pokojích s příslušenstvím v přízemí předmětného domu na dobu
neurčitou, že žalovaní se stali vlastníky předmětného domu na základě smlouvy o
převodu privatizovaného majetku uzavřené s Pozemkovým fondem ČR dne 25. 11.
2002, že dne 5. 1. 2003 byla mezi účastníky uzavřena předmětná smlouva, že doba
nájmu v ní byla sjednána na dobu určitou do 31. 12. 2003, že součástí smlouvy
nebylo žádné ujednání o tom, že by tato smlouva rušila či měnila stávající
nájemní vztah žalované (správně žalobkyně) k předmětnému bytu, který vznikl na
základě nájemní smlouvy ze dne 23. 3. 1995, že uzavření předmětné smlouvy
iniciovali žalovaní a žalobkyně poté, kdy se s obsahem smlouvy seznámila, ji
podepsala. Odvolací soud shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve
smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s poukazem na
to, že se žalovaní již domáhali vyklizení žalobkyně s odvoláním na to, že
nájemní poměr ve smyslu předmětné smlouvy skončil uplynutím doby jednoho roku.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně vycházel ze stejného názoru, ač
jej výslovně nevyjádřil v odůvodnění svého rozsudku, když věc meritorně
projednal. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že
předmětná smlouva je smlouva o nájmu bytu ve smyslu § 685 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“), že se nejedná o smlouvu neurčitou a že se neprokázalo,
že by byla uzavřena pod nátlakem nebo že by žalobkyně byla při jejím uzavření
uvedena v omyl. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že předmětná
smlouva nebyla způsobilá vyvolat zánik stávajícího nájemního poměru na dobu
neurčitou a jeho nahrazení nájmem na dobu určitou, neboť provedená skutková
zjištění (s přihlédnutím k ustanovením § 516 odst. 1 a § 570 obč. zák.
upravujícím tzv. kumulativní a privativní novaci a s odkazem na závěry
vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2352/99 a 25 Cdo
1116/2001) neskýtají pro takový závěr oporu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž
uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího
soudu, že předmětná smlouva je neplatná, protože předmět nájmu již byl v době
jejího uzavření pronajat žalobkyni na základě nájemní smlouvy uzavřené s
právním předchůdcem žalovaných a protože předmětná smlouva neobsahuje výslovné
ujednání o zrušení předcházející nájemní smlouvy. Dovolatelé (shodně s
odvolacím soudem) vyslovují přesvědčení, že pro zjištění, zda jde o privativní
či kumulativní novaci je rozhodná vůle účastníků smlouvy, při jejímž zjišťování
se uplatní výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák. Na rozdíl od
odvolacího soudu se však nedomnívají, že by z rozhodnutí dovolacího soudu, na
něž odvolací soud odkázal, vyplývalo, že ve smlouvě musí být výslovně uvedeno,
že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým. Dovolatelé jsou
přesvědčeni, že z předmětné smlouvy vyplývá vůle stran zrušit a nahradit
původní závazek a že tato vůle není v rozporu s jazykovým vyjádřením ve
smlouvě. V této souvislosti dovolatelé poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1352/2001, v němž dovolací soud vyjádřil
nesouhlas s názorem, že v nové nájemní smlouvě na dobu určitou chybí projev
vůle ukončit předchozí nájemní vztah sjednaný na dobu neurčitou, a proto
nájemní vztah na dobu neurčitou trvá nadále, a naopak vyslovil právní názor, že
je pojmově vyloučeno, aby k jednomu předmětu smlouvy, tj. bytu, mezi týmiž
účastníky existoval jak nájemní vztah na dobu neurčitou, tak nájemní vztah na
dobu určitou, a lze tedy dovodit, že uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou
zanikl dosavadní nájem na dobu neurčitou. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují,
aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání – v souladu s čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen
„o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,
včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a
jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným
rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Z hlediska obsahového nejsou dovoláním uplatněny tzv. zmatečnostní vady dle §
229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., ani jiné vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jelikož tyto vady, k nimž
dovolací soud přihlíží, i pokud nebyly v dovolání uplatněny, ani ze spisu
nevyplývají, je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3
o.s.ř.).
Dovolací soud tedy přikročil k přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska
dovolateli uplatněné námitky nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř.). Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že
žalobkyně má na požadovaném určení neplatnosti předmětné smlouvy naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., proto tento závěr nepodléhá
přezkumu dovolacím soudem. Dovolatelé podrobili kritice právní závěr odvolacího
soudu, že předmětná smlouva nebyla způsobilá přivodit zánik nájemního poměru
žalobkyně na dobu určitou (neboť je neplatná).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Odvolací soud při právním posouzení věci správně použil ustanovení § 516 odst.
1 a § 570 obč. zák. (což dovolatelé ani nezpochybňují).
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.
května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod C 1174 ve svazku 16
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení § 516 odst. 1 a §
570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních
vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah
upravující (§ 685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití
nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut
změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za
trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní
skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku
nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být
nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je
rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i
výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony
vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale
zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v
rozporu s jazykovým projevem (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod C
753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího
soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26
Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního
úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že
tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě.
Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo
1116/2001, uveřejněný pod C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je
dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je
jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost
písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl
vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný
pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud
opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997,
sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku
1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26
Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný
pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22.
března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn.
26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní
smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu
nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již
jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k
určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani
tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn.
26 Cdo 2033/2004).
Je-li tedy součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů též zjištění, že
obsahem předmětné smlouvy není žádné ujednání účastníků o tom, že předmětná
smlouva mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah žalobkyně k bytu v
předmětném domě, je správný právní závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva
nebyla způsobilá přivodit zánik existujícího nájemního poměru na dobu neurčitou
založeného smlouvou ze dne 23. 3. 1995. Jelikož pak k bytu který není právně
volný (je zatížen existujícím právem nájmu) nelze platně sjednat (další)
nájemní poměr, je správný i závěr odvolacího soudu (byť výslovně nevyjádřený,
ale vyplývající ze změny zamítavého rozsudku soudu prvního stupně), že
předmětná smlouva je absolutně neplatná (pro nemožnost plnění dle § 37 obč.
zák.).
Uvedené závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu
(srov. rozsudky ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, z 13. října
2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, nebo z 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo
1957/2004). Názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 1352/2001, že uzavřením (platné) nájemní smlouvy na dobu určitou
(bez dalšího) zaniká dosavadní nájemní vztah na dobu neurčitou, byl touto
soudní praxí překonán, o čemž svědčí též rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 31
Cdo 528/2001, jehož vydání bylo vyvoláno právě rozporem mezi citovaným
rozsudkem a právním názorem senátu 26 Cdo specializovaného na agendu nájmu
bytu. Velký senát se otázkou platnosti nové nájemní smlouvy na dobu určitou z
hlediska absence výslovného ujednání o změně, zrušení či nahrazení předchozí
smlouvy o nájmu na dobu určitou nezabýval, a důraz položil na zkoumání vážnosti
vůle nájemce opětovně si pronajmout byt za situace, že mu svědčilo v době
uzavření nové nájemní smlouvy na dobu určitou právo nájmu k tomuto bytu na dobu
neurčitou, a již tehdy tedy disponoval právy a povinnostmi vyplývajícími z
nájmu bytu. Argument, že je pojmově vyloučeno, aby k jednomu předmětu smlouvy
(bytu) mezi týmiž účastníky existoval jak nájemní vztah na dobu neurčitou, tak
nájemní vztah na dobu určitou, je sice správný, jeho prostřednictvím však nelze
podpořit úsudek, že pozdější smlouva na dobu určitou bez výslovného ujednání
nahrazuje předchozí smlouvu na dobu neurčitou, nýbrž naopak potvrzuje závěr o
neplatnosti smlouvy pozdější na základě úvahy, že byt, který není právně volný,
nelze znovu pronajmout (ať již témuž nebo jinému nájemci).
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelům nepodařilo prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit
správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolání podle § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání
dovolání jednání(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím,
že dovolatelé, jejichž dovolání bylo zamítnuto, a neměli tedy v dovolacím
řízení úspěch, by měli nahradit náklady dovolacího řízení žalobkyni, jíž však
podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2006
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu