31 Cdo 528/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního kolegia
složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka,
JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
JUDr. Vladimíra Kurky, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr.
Petra Vojtka ve věci žalobců A) J. D. H. a B) M. H., proti žalované J. P. S.
(dříve F.), zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 59/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. října 2000, č. j. 18 Co 385/2000-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2000, č. j. 18 Co
385/2000-122, s výjimkou části výroku II. o odmítnutí odvolání prvního žalobce,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. března 2000, č. j. 8 C
59/97-105, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne
28. března 2000, č. j. 8 C 59/97-105, vyhověl žalobě a uložil žalované
povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům do šesti měsíců od právní moci
rozsudku „byt č. 2, II. kategorie o třech pokojích a jedné kuchyni s
příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), nacházející se ve II.
patře domu čp. 1151 ve V. ulici číslo 18 v katastrálním území L.“ (dále jen
„předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl
o nákladech řízení účastníků. Předcházející (zamítavý) rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 10. června 1997, č. j. 8 C 59/97-22, byl k odvolání žalobců
zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 10. září
1998, č. j. 18 Co 180/98-66, a věc byla – se závazným právním názorem – vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 13. října 2000, č. j. 18 Co
385/2000-122, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen
tak, že „žalovaná je povinna byt vyklidit a žalobcům předat do patnácti dnů po
zajištění přiměřeného náhradního bytu“; jinak jej v tomto výroku a rovněž ve
výroku o nákladech řízení potvrdil. Odvolání žalobce odmítl jako opožděně
podané. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl
návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že
ohledně předmětného bytu byla na žádost žalobců (spoluvlastníků předmětného
domu) mezi žalobci jako pronajímateli a žalovanou jako jeho tehdejší nájemkyní
s nájemním vztahem na dobu neurčitou uzavřena dne 21. června 1993 písemná
nájemní smlouva (dále též jen „nájemní smlouva ze dne 21. června 1993“), a že v
bodě II. nájemní smlouvy si účastníci dohodli nájem (předmětného bytu) na dobu
určitou do 31. prosince 1993. Na základě těchto skutkových zjištění uzavřely,
že žalovaná užívá od 1. ledna 1994 předmětný byt bez právního důvodu, neboť na
základě (platné) nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 se její nájemní vztah k
bytu změnil z původního nájemního vztahu na dobu neurčitou na nájemní vztah na
dobu určitou (do 31. prosince 1993). Odvolací soud v této souvislosti rovněž
uvedl, že „tato změna (tj. nájemní smlouva ze dne 21. června 1993) byla
uzavřena platně, v souladu s tehdy platnými ustanoveními o nájmu bytu dle znění
občanského zákoníku v roce 1993“, a pokračoval, že nájemní smlouvu lze
„považovat za platnou, neboť je dostatečně určitá, srozumitelná, obsahuje jak
popis předmětu nájmu, tak i způsob výpočtu nájemného a úhrad za služby, které
jsou s nájmem bytu spojeny“. Zatímco soud prvního stupně žalované uložil, aby
byt vyklidila do šesti měsíců od právní moci rozsudku (nepodmínil její
vyklizovací povinnost z bytu zajištěním bytové náhrady), vázal odvolací soud
splnění vyklizovací povinnosti žalované na zajištění přiměřeného náhradního
bytu. Dovodil totiž, že sjednaný závazek žalobců, týkající se „zajištění bytové
náhrady či finančního obnosu“ pro žalovanou, je odkládací podmínkou (ve smyslu
§ 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření
nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 /ve znění do 31. prosince 1994/ – dále
jen „obč. zák.“), na niž je zapotřebí vázat splnění vyklizovací povinnosti
žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž – s
přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č.
30/2000 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř., byť v něm, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínila rovněž
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného
dovolacího důvodu zpochybnila právní závěr, že předmětný byt užívá bez právního
důvodu. Uvedla, že pro právní posouzení věci je rozhodující, zda „nájemní
smlouva z r. 1993 nahradila předchozí nájemní vztah podle § 570 odst. 1 obč.
zák.“, a pokračovala, že „pokud je správný ten názor, že k nahrazení původního
nájemního vztahu nedošlo, pak je do dnešního dne nájemkyní bytu na základě
transformovaného práva užívání“, tj. nájemního poměru na dobu neurčitou. V této
souvislosti uvedla, že – na rozdíl od právního závěru, který odvolací soud
zaujal v projednávané věci – ve věci sp. zn. 23 Co 181/2000 tentýž odvolací
soud dovodil, že „postup podle § 570 odst. 1 obč. zák. vyžaduje, aby byla v
novém závazku vyjádřena zcela nepochybně vůle účastníků nahradit závazek starý.
Jestliže z dohody není zřejmé, že úmysl účastníků směřoval k zániku původního
závazku, nepokládá se tento závazek za zrušený, nýbrž trvá dál vedle závazku
nového, pokud nový závazek platně vznikl“. Dovolatelka navrhla, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Tříčlenný senát č. 26, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu České
republiky dovolání projednat a rozhodnout o něm, pokládá za předčasný a tudíž
nesprávný závěr, že žalovaná užívá od 1. ledna 1994 předmětný byt bez právního
důvodu. V rozsudku ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 28 Cdo 1352/2001 (viz
Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, Svazek 13, pořadové číslo
C 935) však senát č. 28 vyslovil mimo jiné rovněž právní názor, že „uzavřením
nájemní smlouvy ze dne 21.6.1993 na dobu určitou zanikl dosavadní nájemní vztah
na dobu neurčitou“, neboť je vyloučeno, aby k jednomu bytu mezi týmiž účastníky
existoval jak nájemní vztah na dobu neurčitou, tak nájemní vztah na dobu
určitou. Poté rovněž dovodil, že „nájemní smlouva ze dne 21.6.1993 na dobu
určitou je neplatná podle § 39 obč. zák.“. Přitom nelze ztratit ze zřetele, že
stejně jako v projednávané věci i ve věci sp. zn. 28 Cdo 1352/2001 Nejvyššího
soudu České republiky šlo o žalobu žalobců J. D. H. a M. H. na vyklizení bytu,
nacházejícího se taktéž v domě čp. 1151 ve V. ulici číslo 18 v P.; rovněž po
skutkové stránce šlo v obou věcech o totožnou situaci – za trvání nájemního
poměru na dobu neurčitou byla dne 21. června 1993 uzavřena nájemní smlouva na
dobu určitou (do 31. prosince 1993). V naznačených souvislostech nelze ani
opomenout, že ve věci sp. zn. 28 Cdo 1352/2001 šlo o posouzení správnosti
právního závěru, který Městský soud v Praze přijal v rozsudku ze dne 13. září
2000, č. j. 23 Co 181/2000-135, tj. v rozsudku, na nějž v dovolání žalovaná
odkázala. Pro úplnost zbývá dodat, že v citovaném rozsudku – odkazem na
ustanovení § 570 a § 571 obč. zák. – Městský soud v Praze dovodil, že nájemní
vztah na dobu neurčitou zanikne uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou pouze
za předpokladu, že součástí nájemní smlouvy na dobu určitou je ujednání
účastníků o tom, že tato smlouva ruší a nahrazuje stávající nájemní vztah k
bytu.
V souladu s ustanovením § 20 odst. 1 věty první zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 6/2002 Sb.“), byla proto věc dne 26. června 2002 postoupena k
rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia (§ 19 odst. 1, 3 a 4 zákona
č. 6/2002 Sb.).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13.
října 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.,
směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé – ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti. Přípustnost
dovolání se tak omezuje na výrok, týkající se vyklizovací povinnosti žalované z
bytu. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost měnícího
výroku, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde o případ,
kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl
dotčen. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné
dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno
zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-
li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok,
jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2
o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června
1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1999).
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho
potvrzujícím výroku, týkajícím se uložení vyklizovací povinnosti žalované z
bytu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/
o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z
obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací
soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o
posouzení správnosti právního závěru, že na základě nájemní smlouvy ze dne 21.
června 1993 se nájemní vztah žalované k bytu změnil z nájemního vztahu na dobu
neurčitou na nájemní vztah na dobu určitou (do 31. prosince 1993), a že tak od
1. ledna 1994 užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Nejdříve však
bude zapotřebí vyřešit svou povahou předběžnou právní otázku, totiž otázku
platnosti nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993, neboť toliko platná nájemní
smlouva byla způsobilá přivodit změnu v nájemním poměru na dobu neurčitou.
Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za
nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání;
nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu (§
685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31.
prosince 1994 – dále opět jen „obč. zák.“). Nájemní smlouva musí obsahovat
označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění
spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla by též obsahovat i
popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena
písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§ 686 odst. 1 obč. zák.). Vedle
náležitostí stanovených v § 686 odst. 1 obč. zák. musí nájemní smlouva jako
(dvoustranný) právní úkon splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§ 34 a
násl. obč. zák.). Ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn
svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je (absolutně) neplatný. Přitom
právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností
konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit
účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Výklad
ustanovení § 37 obč. zák. je ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního
úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc),
takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu
vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba).
Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní
zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z
úřední povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že právo nájmu bytu je založeno na principu smluvním –
vzniká na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi pronajímatelem a nájemcem.
Uzavření smlouvy – dvoustranného právního úkonu – v první řadě předpokládá
existenci projevu vůle směřujícího k uzavření smlouvy, tedy ke vzniku těch práv
a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč.
zák.), a to jak na straně pronajímatele, tak na straně nájemce. Při zjišťování
obsahu vůle se uplatní výkladová pravidla formulovaná v § 35 odst. 2 obč. zák.,
podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkon vyjádřený slovy –
v projednávané věci písemná smlouva o nájmu bytu ze dne 21. června 1993 – musí
být proto nejprve vyložen prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné provázanosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření smlouvy, tj. k dosažení
jakých právních následků jejich vůle směřovala.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že v době do 21. června
1993 byla žalovaná nájemkyní předmětného bytu, a že šlo o nájemní vztah na dobu
neurčitou. Proto rovněž dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází.
Závěr o platnosti nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 naopak dovoláním
zpochybněn byl. Přitom nelze přehlédnout, že soudy obou stupňů uvedený závěr
přijaly (posoudily nájemní smlouvu ze dne 21. června 1993 jako platnou), aniž
se zabývaly otázkou vážnosti (opravdovosti) vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.) v ní
projevené. Svědčilo-li totiž už v době do 21. června 1993 žalované právo nájmu
k předmětnému bytu, pak již tehdy disponovala právy a povinnostmi,
vyplývajícími z nájmu bytu, tj. mimo jiné předmětný byt a společné prostory a
zařízení domu už v té době užívala, požívala plnění, jejichž poskytování je s
užíváním bytu spojeno, a platila nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním
bytu. Proto nebyla-li platnost nájemní smlouvy posuzována z hlediska vážnosti
vůle v ní projevené, tj. vůle směřující k (opětovnému) přenechání a převzetí
předmětného bytu, k (opětovnému) užívání bytu, společných prostor a zařízení
domu žalovanou a k placení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu,
je závěr o platnosti nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 předčasný a tudíž
nesprávný.
Dovodil-li odvolací soud, že na základě nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993
se nájemní vztah žalované k bytu změnil z nájemního vztahu na dobu neurčitou na
nájemní vztah na dobu určitou (do 31. prosince 1993), aniž se zabýval otázkou
platnosti nájemní smlouvy ze dne 21. června 1993 z hlediska vážnosti zde
projevené vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nelze jeho právní posouzení věci
pokládat za správné. Za této situace neobstojí ani právní závěr, že od 1. ledna
1994 žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl proto použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou části výroku II. o odmítnutí
odvolání prvního žalobce, který dovoláním nebyl napaden) – vzhledem k vzájemné
provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu; jelikož důvod, pro který bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
bylo zrušeno – opět v celém rozsahu – rovněž toto rozhodnutí a věc byla vrácena
k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu