26 Cdo 2033/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců a) Ing. R. P. a b) Mgr. H. P., zastoupených advokátem,
proti žalované Dipl. Ing. A. T., zastoupené advokátkou, o vyklizení přístřeší,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 266/2002, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2004, č.j. 51
Co 8/2004-54, takto:
I. Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 5. března 2004, č.j. 51 Co 8/2004-54, jímž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. března 2003, č.j. 13 C 266/2002-24, o
povinnosti žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „přístřeší –
jednotku č. 7 o velikosti 18,4 m2, sestávající z jedné místnosti s
příslušenstvím, ve čtvrtém nadzemním podlaží domu čp. 476 v ulici Ž. 11 v P.,
parc. č. 934, zapsané v katastru nemovitostí na LV 381 pro obec P., k.ú. V. u
kat. úřadu P.“, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a
nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.355,-Kč, k rukám Mgr.
V. V., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3.
2003, č.j. 13 C 266/2002-24, uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci
rozsudku „přístřeší – jednotku č. 7 o velikosti 18,4 m2, sestávající z jedné
místnosti s příslušenstvím, ve čtvrtém nadzemním podlaží domu čp. 476 v ulici
Ž. 11 v P., parc. č. 934, zapsané v katastru nemovitostí na LV 381 pro obec P.,
k.ú. V. u kat. úřadu P.“ (dále „předmětná jednotka“ nebo „jednotka“ a
„předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 5. 3. 2004, č.j. 51 C 8/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že lhůta k vyklizení činí 6 měsíců, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že písemným podáním doručeným
dne 29. 4. 1987 bývalému ONV P. – odboru bytového hospodářství požádala
žalovaná o poskytnutí přístřeší, že rozhodnutím tohoto orgánu ze dne 15. 5.
1987 (dále též „rozhodnutí ze dne 15. 5. 1987“) jí byla podle § 53 odst. 2
zákona č. 41/1964 Sb. poskytnuta předmětná jednotka jako přístřeší, že v
označeném rozhodnutí bylo uvedeno, že přístřeší se poskytuje jen na dobu, než
bude její bytová situace situace vyřešena, že s předmětnou jednotkou nesmí
disponovat (např. ji vyměnit) a že je na základě tohoto rozhodnutí oprávněna
uzavřít s OPBH v P. dohodu o dočasném užívání bytu podle § 397 obč.zák. Dále
vzaly za prokázáno, že na základě rozhodnutí ze dne 15. 5. 1987 byla dne 20.
5. 1987 uzavřena mezi žalovanou a tehdejším OPBH P. dohoda o užívání bytu –
přístřeší (dále též „dohoda ze dne 20. 5. 1987“) s účinností od 1. 6. 1987 na
dobu neurčitou, že dopisem ze dne 17. 4. 2000 právní předchůdci žalobců,
spoluvlastníků předmětného domu, dali žalované výpověď z jednotky a vyzvali ji
k jejímu vyklizení do 31. 7. 2000 a že dopisem ze dne 23. 8. 2001 dali
žalobci opětovně výpověď žalované s tím, aby jednotku vyklidila do 30. 11.
2001, což však žalovaná neučinila a nadále ji užívá.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
žalované vzniklo k předmětné jednotce právo dočasného užívání podle ustanovení
§ 397 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, tj. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále též „obč.zák. před novelou“).
Podle názoru odvolacího soudu nevzniklo žalované k jednotce právo osobního
užívání bytu, neboť předpokladem vzniku tohoto práva bylo podle § 154 obč.zák.
před novelou rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu; dohoda o
osobním užívání bytu podle § 155 obč.zák. před novelou, uzavřená bez takovéhoto
rozhodnutí, byla absolutně neplatná (§ 39 obč.zák. před novelou). Protože
rozhodnutí ze dne 15. 5. 1987 nebylo svou formou a obsahem rozhodnutím o
přidělení bytu ve smyslu ustanovení § 154 obč.zák. před novelou, nemohlo
žalované vzniknout právo osobního užívání bytu, které by se ze zákona
transformovalo na právo nájmu bytu. V dané věci se souhlas (rozhodnutí ze dne
15. 5. 1997) orgánu oprávněného hospodařit s byty vztahoval pouze k uzavření
dohody podle § 397 obč.zák. a organizace spravující byt (OPBH P.) nebyla
oprávněna uzavřít dohodu jinou, neboť neměla právo s byty hospodařit; pokud tak
učinila, šlo o právní úkon neplatný (§ 39 obč.zák. před novelou). Odvolací soud
dále dovodil, že dohoda o dočasném užívání podle § 397 obč.zák. před novelou
mohla být uzavřena i ústně, případně konkludentně; z toho, že orgán hospodařící
s byty vyslovil v rozhodnutí ze dne 15. 5. 1997 souhlas s uzavřením takovéto
dohody a že žalovaná se do předmětné jednotky nastěhovala a plnila své
povinnosti, lze podle názoru odvolacího soudu usoudit na to, že smlouva o
dočasném užívání byla uzavřena konkludentně, a to na dobu do vyřešení bytové
situace žalované, tedy dočasně. Žalovaná se pokoušela svoji bytovou potřebu
řešit toliko žádostmi adresovanými městské části P., která vedena nesprávným
právním názorem, jim nevyhověla. Užívá-li žalovaná jednotku více jak 16 let,
pominul již účel, k němuž byla poskytnuta a užívá ji proto bez právního
důvodu. Žalobci se tak právem (§ 126 odst. 1 obč.zák.) domáhají jejího
vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozsudky
soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, přičemž
„právní otázku, na jejímž řešení meritorní rozhodnutí spočívá, řeší … ve
zjevném rozporu s hmotným právem a navíc jde o otázku konstantní judikaturou
dosud nedostatečně řešenou“. Uvádí, že soudy „dostatečně nezhodnotily
skutečnosti, které provedeným dokazováním byly potvrzeny“, a to, že předmětná
jednotka byla kolaudována jako byt, že ji žalovaná užívá od roku 1987, že v té
době ani později neměla jinou možnost bydlení, že jí jednotka byla přidělena
jako přístřeší proto, že se vrátila po rozvodu ze SRN a nemohla – pro nesouhlas
svého syna – bydlet v rodinném domě, který na něho před svým odchodem převedla,
že v té době jí nemohla být jednotka přidělena jako byt pro stavební závady
bránící jejímu trvalému užívání, že tyto závady na svoje náklady odstranila, že
ji městská část P. vyřadila ze seznamu uchazečů o byt, že si nemohla sama
zajistit jiný byt, že předmětnou jednotku začala užívat jako byt v souladu s
kolaudačním stavem a se souhlasem vlastníka, který jí účtoval nájemné z bytu,
že tento vztah započal v době, kdy zákon nevyžadoval ke vzniku platné nájemní
smlouvy písemnou formu, a že ji právní předchůdci žalobců považovali až do roku
2000 za řádného nájemce a nedomáhali se jejího vyklizení. Dovozuje, že jde „o
nájem bytu, který vznikl sice bez nájemní smlouvy, avšak z konkludentního
jednání pronajímatele a nájemce bylo nepochybné, že vztah mezi nimi byl oběma
stranami za nájem bytu považován, přičemž tento nájem vznikl před 1. lednem
1995, proto se na něj vztahuje ustanovení § 879b Obč. zák.“ Podle názoru
dovolatelky soudy pochybily, když stanovisko městské části P. (která byla v
postavení pronajímatele) o tom, že jí svědčí nájemní právo k bytu, „považovaly
za právně irelevantní“, ačkoliv mělo být rozhodné pro posouzení, že jí vzniklo
právo nájmu bytu. Dovolatelka má za to, že správně měla být věc po právní
stránce posouzena tak, že vztah mezi účastníky je nájmem bytu, který může
zaniknout toliko způsoby uvedenými v § 710 a § 711 obč.zák. I kdyby (uvádí se
dále v dovolání) byl správný názor, že žalovaná užívá předmětnou jednotku stále
jako přístřeší, lze z dikce ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák. dovodit, že vyklizení prostoru užívaného na základě řádného právního důvodu
jako přístřeší, se lze domáhat jen vůči tomu, kdo má zajištěno řádné ubytování
a prostor k uskladnění bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní
potřeby. Žaloba měla být proto zamítnuta, případně měl být vázán počátek lhůty
k vyklizení na zajištění přístřeší, a to i s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1
obč.zák., neboť žalovaná užívala jednotku v dobré víře 16 let, nemá jinou
možnost bydlení a její sociální situace je nepříznivá. Dovolatelka dále
dovozuje přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
a namítá, že rozsudek soudu prvního
stupně měl být změněn tak, že počátek lhůty k vyklizení by byl vázán na
zajištění přístřeší. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dále učinila návrh na
odklad vykonatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobci se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením
věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně), namítli, že na nich nelze
spravedlivě požadovat, aby dlouhodobě zabezpečovali bytovou potřebu žalované,
argumentovali ve prospěch názoru, že dovolání není přípustné, a navrhli, aby
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V projednávané věci dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým jí byla uložena povinnost
vyklidit předmětnou jednotku do 15 dnů od právní moci rozsudku tak, že je
povinna ji vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku; ve výroku o povinnosti
k vyklizení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Jak je patrno
z obsahu dovolání, výhrady žalované směřují nejen proti výroku o uložení
povinnosti k vyklizení, ale po obsahové stránce též proti výroku o bytové
náhradě, jenž v „měnícím“ výroku není obsažen. Byť ovšem výrok o zajištění
bytové náhrady v rozsudku odvolacího soudu formálně není uveden, nejde tu o
dovolání proti neexistujícímu výroku; vyslovil-li totiž odvolací soud ve výroku
rozhodnutí povinnost k vyklizení ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou
na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto;
dovolání, jímž se žalovaná domáhá, aby vyklizení na zajištění bytové náhrady
vázáno bylo, je proto nutno posoudit jako dovolání proti výroku o bytové
náhradě, nikoliv jako dovolání do lhůty k plnění (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 8. 1997, sp.zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 13/1997, pod pořadovým číslem 104). Se zřetelem k uvedenému je
tedy rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, a to jak ve výroku o
povinnosti k vyklizení, tak i ve výroku o bytové náhradě.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený
dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve
věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Jak již bylo uvedeno výše, je dovoláním napaden především potvrzující
výrok rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalované k vyklizení předmětné
jednotky, založený na právním závěru, že ji žalovaná užívá bez právního důvodu,
neboť již pominul účel právního vztahu dočasného užívání (§ 397 obč.zák. před
novelou). Se zřetelem k tomu, že odvolací soud posoudil otázku právního důvodu
užívání jednotky žalovanou odlišně od ustálené judikatury dovolacího soudu a
dovolatelka jeho závěr zpochybnila, shledal dovolací soud pro řešení této
otázky dovolání v dané věci přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ustálená soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999,
sp.zn. 2 Cdon 1161/97, uveřejněný pod č. 11 v publikaci Přehled judikatury ve
věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, str. 15, 16, rozsudek ze dne
18. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1003/2000, a usnesení ze dne 8. 3. 2001, sp.zn. 26
Cdo 1853/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 296, svazek
3, usnesení ze dne 20. 7. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1096/2004) se opakovaně
vyjádřila k otázce vzniku práva osobního užívání bytu tak, že předpokladem
platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo zásadně rozhodnutí
příslušného orgánu o přidělení bytu (§ 154 odst. 1 a § 155 ObčZ ve znění před
novelou č. 509/1991 Sb.); dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla absolutně
neplatná. Rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu § 154 odst. 1 ObčZ ve znění
před novelou č. 509/1991 Sb., bylo pouze takové rozhodnutí, kterým byl byt
přidělen bez určení doby užívání; nikoli tedy rozhodnutí, kterým byl byt
přidělen jako „přístřeší“ - do doby, než si občan opatří řádné ubytování -
podle § 53 odst. 2 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., zákona o hospodaření s
byty.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 2
Cdon 1161/97, rozsudek ze dne 21. 9. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2138/99, uveřejněný
pod č. 4 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing,
Praha 2003, str. 7 a násl., rozsudek ze dne 20. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo
894/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 934, svazek
13) je rovněž ustálena v názoru, že na právní vztah dříve upravený v ustanovení
§ 397 a násl. obč.zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, nelze ve smyslu
ustanovení § 853 obč.zák. aplikovat ustanovení o nájmu bytu (§ 685 a násl.
obč.zák.); obsahem i účelem nejbližší tomuto právnímu vztahu je – za
předpokladu, že za přenechání věci do dočasného užívání byla sjednána úplata –
právní vztah nájmu podle § 663 a násl. obč.zák. Změnou v osobě vlastníka věci
po 1. 1. 1992 tento vztah nájmu nezaniká.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že k 1. 1. 1992 se právní vztah
dočasného užívání svědčící žalované transformoval na nájemní vztah ve smyslu §
669 a násl. obč.zák. Byla-li doba užívání vymezena tak, že jde o přístřeší na
dobu, než bude bytová situace žalované vyřešena, tj. bylo-li vázáno na událost,
o níž nebylo jisto, zda v budoucnu nastane, je nutno dovodit, že doba, na
kterou bylo užívání předmětné jednotky dohodnuto, nebyla určena (§ 398 věta
druhá obč.zák. před novelou).
Podle § 677 odst. 1 obč.zák. zrušit nájemní smlouvu sjednanou na dobu neurčitou
lze, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí.
Odvolacímu soudu je nutno přisvědčit, dovodil-li, že žalované nevzniklo k
předmětné jednotce právo osobního užívání bytu, které by se podle § 871 odst. 1
obč.zák. transformovalo na právo nájmu bytu; odvolací soud však pochybil,
neposoudil-li právní důvod užívání jednotky žalované po 1. 1. 1992 jako právní
vztah nájmu na dobu neurčitou ve smyslu ustanovení § 663 a násl. obč.zák. a
jeho zánik podle § 677 odst. 1 obč.zák., když nepřihlédl k písemné výpovědi z
nájmu dané žalobci (jejich právním předchůdcem) žalované. Přes toto pochybení
je však správný jeho závěr, že žalované nesvědčí právní důvod užívání předmětné
jednotky.
Dovolací námitka, že žalované vzniklo k předmětné jednotce právo nájmu bytu
konkludentně, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. již z toho důvodu, že na posouzení této právní otázky rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívalo. Pro úplnost lze dodat, že úvaha o konkludentním
uzavření nájemní smlouvy k bytu nutně předpokládá, že nájemcem již není osoba
jiná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo
467/2000, a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněná v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 303, svazek 3 a pod C 535, svazek 6).
Svědčilo-li tedy k předmětné jednotce žalované právo nájmu ve smyslu § 663 a
násl. obč.zák., nelze uvažovat o konkludentním uzavření smlouvy o nájmu bytu.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalované směřující proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti k vyklizení podle §
243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž se mohl zabývat
dovolacími námitkami zpochybňujícími správnost a úplnost skutkových zjištění
odvolacího soudu.
Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě, neshledal však
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, formuloval právní názor,
podle nějž na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. nelze zamítnout žalobu na
vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena
neplatně. V rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura 11/2001, pod pořadovým číslem 133, pak Nejvyšší soud
dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání místností
sloužících mu k bydlení, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.zák.
zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež
zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se
vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. K
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. však lze přihlédnout při úvaze, zda právo
vlastníka neomezit tím, že vyklizení místností užívaných k bydlení bude vázáno
na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady. V rámci této úvahy nelze
pominout, že vyklizovaný, která zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu
svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil (srov. též
rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud, vycházeje mimo jiné ze
zjištění, že rozhodnutím ze dne 15. 5. 1987 byla předmětná jednotka poskytnuta
žalované na její žádost jako přístřeší, na dobu, než bude vyřešena její bytová
situace (tedy dočasně) a povinnost žalované k vyklizení vázal na delší lhůtu
(6 měsíců), neodchýlil se od výše uvedené judikatury. Nejvyšší soud proto
dovolání žalované v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšnou
dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.280,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm.
d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst.
1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu