28 Cdo 3097/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D, a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobců a) K. K., a b) Mgr. D. K., zastoupených Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, za účasti M. Š., o vyvlastnění,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 30/2009, o dovolání žalobců
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2010, č. j. 1 Co
282/2009-29, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2010, č. j. 1 Co 282/2009-29,
a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2009, č. j. 23 C
30/2009-18, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Magistrát města Frýdku-Místku, odbor územního rozvoje a stavebního řádu,
oddělení stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 2. června 2008, č. j. SÚ/
282/07/Sně, zřídil na základě žádosti a ve prospěch M. Š. (dále též
„žalovaná“), za účelem vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a
stavbě, věcné břemeno, a tím omezil vlastnické právo žalobců K. K. a Mgr. D. K.
k pozemku parc. č. 4509/2 a k části pozemku parc. č. 318/1, vše v katastrálním
území a obci Morávka. Současně účastníky řízení poučil o možnosti podat
odvolání a o projednání vyvlastnění v občanskoprávním řízení před soudem ve
smyslu § 28 a § 30 zák. č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického
práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“). Uvedl, že k
řízení ve věci vyvlastnění je v prvním stupni příslušný krajský soud, žaloba,
kterou účastník řízení požaduje, aby věc byla projednána v občanském soudním
řízení, musí být podána ve lhůtě stanovené v § 247 odst. 1 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a zmeškání této lhůty nelze prominout.
Proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku podali žalobci odvolání.
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování, stavebního řádu
a památkové péče, rozhodnutím ze dne 15. prosince 2008, č. j. MSK 202552/2008,
odvolání žalobců zamítl a rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku potvrdil.
Současně účastníky poučil, že jde o rozhodnutí konečné, neboť podle § 91 odst.
1 správního řádu se proti rozhodnutí o odvolání nelze dále odvolat. Rozhodnutí
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje bylo žalobcům doručeno prostřednictvím
jejich právní zástupkyně dne 17. prosince 2008 a téhož dne nabylo právní moci.
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 16. února 2009 se žalobci
domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud návrh žalované na vyvlastnění
pozemků ve vlastnictví žalobců parc. č. 4509/2 a části pozemku parc. č. 318/1,
vše v k. ú. a obci Morávka, zamítl.
Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. října
2009, č. j. 23 C 30/2009-18, žalobu pro opožděnost odmítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že podle § 28 zákona o vyvlastnění žaloba,
kterou účastník požaduje, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském
soudním řízení, musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí
vyvlastňovacího úřadu a že zmeškání této lhůty nelze prominout. Bylo–li tedy
rozhodnutí správního orgánu žalobcům doručeno dne 17. prosince 2008
prostřednictvím jejich právního zástupce, rozhodnutí v tento den nabylo i
právní moci a žaloba byla podána k soudu až dne 16. února 2009, učinili tak
žalobci po uplynutí lhůty, a soud proto žalobu pro opožděnost odmítl.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali žalobci odvolání, v němž namítají,
že lhůta pro podání žaloby byla zachována, jelikož se řídili nesprávným
poučením vyvlastňovacího úřadu prvního stupně, v jaké lhůtě mají žalobu podat.
Tvrdili, že vyvlastňovací úřad byl povinen účastníky poučit ve smyslu § 24
odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění a že nesprávné poučení rozhodujícího
orgánu nemůže jít k tíži účastníka, a zapříčinit tak odmítnutí projednání
žaloby. Poukázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 332/07 a sp. zn.
II. ÚS 487/03.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne
18. února 2010, č. j. 1 Co 282/2009-29, usnesení soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že podáním žaloby soud znovu
projedná a rozhodne věc, o níž bylo již dříve rozhodnuto v řízení před správním
orgánem. Jedná se proto o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné,
aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu. Připustil, že
rozhodnutí ani jednoho vyvlastňovacího úřadu neobsahuje řádné poučení ve smyslu
§ 24 zákona o vyvlastnění, což však nemůže mít žádný vliv na marné uplynutí 30
denní hmotněprávní lhůty k podání žaloby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu, že
rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního
právního významu spatřují v tom, „zda byla jejich žaloba podaná včas, přesto,
že byla fakticky podána po lhůtě uvedené v § 28 zák. č. 184/2006 Sb., avšak s
tím, že se řídili dle nesprávného poučení vyvlastňovacího orgánu“. Tvrdí, že
obdobná otázka, tedy vliv nesprávného poučení rozhodujícího orgánu v jeho
rozhodnutí na plynutí a délku hmotněprávní lhůty k podání žaloby, nebyla dosud
judikatorně řešena. Další otázkou zásadního právního významu je dle žalobců
otázka, „zda má či nemá na marné uplynutí 30denní lhůty k podání žaloby vliv ta
skutečnost, že rozhodnutí ani jednoho z vyvlastňovacích úřadů neobsahuje řádné
poučení ve smyslu § 24 odst. 3 vyvlastňovacího zákona“. Navrhli, aby dovolací
soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Vzhledem k tomu, že napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž
byla žaloba odmítnuta, je možné v souladu s ustanovením § 239 odst. 3 o. s. ř.
dovodit přípustnost dovolání.
V daném případě je třeba vyřešit otázku, zda lze za opožděně podanou považovat
žalobu směřující proti rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění podle zákona
o vyvlastnění, jež byla podána opožděně na základě vadného poučení o lhůtě pro
podání této žaloby správním orgánem rozhodujícím o vyvlastnění.
Rozhodnutí o vyvlastnění je významným zásahem do vlastnického práva coby
jednoho ze základních lidských práv chráněného jak Listinou základních práv a
svobod, tak i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod, což zjevně reflektuje i zákon o vyvlastnění mimo jiné tím,
že obsahuje speciální úpravu náležitostí rozhodnutí správního orgánu. Zatímco
tedy v případě jiných rozhodnutí správních orgánů nebude jejich zákonnou
náležitostí poučení o možnosti domáhat se jejich soudního přezkumu, ať již v
řízení před civilními soudy podle části páté občanského soudního řádu nebo před
soudy správními podle soudního řádu správního (není-li jinými zvláštními
předpisy stanoveno jinak, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 1. 2. 2006, sp. zn. 1 As 35/2005), v rozhodnutích o vyvlastnění by poučení
o možnosti jejich soudního přezkumu ve smyslu § 24 odst. 3 písm. d) zákona o
vyvlastnění chybět nemělo, a to i s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod stanovící, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno
přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Řádné poučení o možnosti domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění
a o lhůtě pro podání žaloby by pak mělo zaručit, že nedojde k faktickému
zamezení možnosti domáhat se soudního přezkumu napadeného rozhodnutí u soudu. Stanoví-li zákon o vyvlastnění třicetidenní lhůtu pro podání žaloby, tedy lhůtu
kratší než jaká je obecná lhůta pro podání žaloby podle části páté občanského
soudního řádu podle ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř., pak lze sice chápat
zájem zákonodárce, aby v těchto věcech nedocházelo k přílišným průtahům, už s
ohledem na to, že podání žaloby má za následek odklad právní moci a
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, nelze však toto ustanovení jednoznačně
upřednostnit před ustanovením týkajícím se poučovací povinnosti správního
orgánu pouze proto, že zákon o vyvlastnění výslovně nestanoví následky spojené
s nesprávným poučením o posuzované lhůtě, jež má procesněprávní charakter
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06). Je záhodno rovněž připomenout, že zákon o vyvlastnění stanoví subsidiární
použití zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, pro řízení před správními
orgány, a předpokládá současně soudní přezkum rozhodnutí o vyvlastnění podle
zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, přičemž oba tyto předpisy, stanoví-
li povinnost orgánu poučit o lhůtě pro podání určitého opravného prostředku,
upravují zároveň vliv nesprávného poučení na délku této lhůty. Přestože v
zákoně o vyvlastnění chybí výslovná úprava této otázky, nelze přistoupit na to,
že by vadné poučení o lhůtě, v níž je možno domáhat se soudního přezkumu
rozhodnutí o vyvlastnění, bylo možno klást bez dalšího k tíži vyvlastněním
dotčené osoby. Ostatně Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02 (dále např. i v nálezu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS
618/01, nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III.
ÚS 332/04), konstatoval, že
odmítnutí dovolání jako opožděného, bylo-li podáno po lhůtě na základě
nesprávného poučení odvolacího soudu, je postupem porušujícím právo účastníka
na spravedlivý proces (tento názor byl dále zohledněn např. i v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2876/2005, nebo v usnesení
velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001). Z logiky věci tedy vyplývá, že i v případě, činí-li účastník
určitý úkon v důvěře ve správní orgán a jeho znalost relevantní právní úpravy,
neumožňují jak principy procesního práva, tak i zásady spravedlivého procesu
(srov. např. zásady vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010,
sp. zn. III. ÚS 2848/10, i ve výše uvedených rozhodnutích Ústavního soudu)
považovat úkon směřující vůči civilním soudům učiněný ve lhůtě odpovídající
ustanovení, na něž správní orgán při poučení účastníka odkázal, za opožděný.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že k tomuto závěru by bylo možno
dospět i za použití analogie, jež je sice považována v procesním právu za v
zásadě nežádoucí, nicméně v určitých mimořádných případech logických nedostatků
zákonné úpravy může představovat takové řešení procesní situace, jež je
konformní jak s ústavním pořádkem, tak i účelem zákona (možnost výjimečného
použití analogie při aplikaci procesních norem byla připuštěna Ústavním soudem
např. v nálezu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06). Jelikož v části páté
občanského soudního řádu úprava dopadu vadného poučení správního orgánu chybí,
což odpovídá skutečnosti, že není obecnou povinností správních orgánů poučovat
účastníky správního řízení o možnosti domáhat se soudního přezkumu napadeného
rozhodnutí, bylo by možné přihlédnout k ustanovení části čtvrté občanského
soudního řádu, jež se v souladu s § 245 o. s. ř. použije přiměřeně i pro řízení
podle části páté občanského soudního řádu. Ustanovení § 204 o. s. ř., stanovící
lhůtu pro podání odvolání, umožňuje považovat za včasně podané odvolání i to,
jež bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty, řídil-li se odvolatel
nesprávným poučením soudu o odvolání. Ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř.
stanoví, že lhůta pro podání dovolání je zachována také tehdy, jestliže
dovolání bylo podáno po dvouměsíční lhůtě proto, že se dovolatel řídil
nesprávným poučením soudu o dovolání. Žaloba podaná ve věci, o níž bylo
rozhodnuto jiným orgánem, je sice podáním specifickým, nicméně neposkytuje-li
občanský soudní řád či zákon o vyvlastnění odpovídající zvláštní úpravu, bylo
by možné zvažovat i analogické použití ustanovení výše uvedených, a i tímto
způsobem dovodit včasnost podání.
Z uvedeného vyplývá, že byli-li dovolatelé poučeni, že se mohou soudního
přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění domáhat podle § 247 o. s. ř. a žalobu ve
lhůtě podle tohoto ustanovení skutečně podali, je třeba ji považovat za včasně
podanou. Odmítly-li soudy obou stupňů žalobu jako opožděnou, nelze jejich úvahy
v tomto směru považovat za správné, dovolání je tedy důvodně podané, pročež
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty
druhé, o. s. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a současně i usnesení soudu
prvního stupně, jelikož důvody zrušení platí i pro jeho rozhodnutí, a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu