U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem v Brně, Údolní 5,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 44/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 19. 3. 2009, č.j. 69 Co 584/2008-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci shora označeným byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2008, č.j. 13 C
44/2005-89, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovaná zavázána zaplatit
žalobci částku 1.669.384,- Kč představující hodnotu nákladního vozidla
odebraného žalobci v rámci realizace výkonu rozhodnutí proti obchodní
společnosti TERRA spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, a částku ve výši
80.190.000,- Kč, uplatňovanou z titulu ušlého zisku žalobce, a to spolu s tam
specifikovaným úrokem z prodlení z obou částek. Odvolacím soudem bylo rovněž
stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud posuzoval nárok žalobce shodně se soudem prvního stupně podle
zákona č. 58/1969 Sb., a to za použití přechodného ustanovení § 36 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, když se v dané věci jednalo o
škodu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem státu přede dnem
účinnosti posledně citovaného předpisu. Chybný postup byl žalobcem spatřován v
provádění relevantních úkonů v rámci výkonu rozhodnutí vedeného Okresním soudem
v Olomouci proti společnosti TERRA spol. s r. o. pod sp. zn. E 775/1992, a to
zejména co do postupu soudní úřednice, která nechala z provozovny žalobce
odtáhnout osobní vozidlo, tři nákladní automobily a nejméně jednu nákladní
vlečku, a to přestože byl výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nařízen pouze
pro částku 50.000,- Kč. V případě nákladního automobilu USD 114a Tatra T 815 se
však navíc jednalo o vozidlo zakoupené žalobcem jakožto fyzickou osobou
podnikající v oblasti strojních výkopových prací a do majetku povinné obchodní
společnosti tudíž nespadalo.
Vzhledem ke vznesení námitky promlčení ze strany žalované však nižší instance
dospěly k závěru, že požadavku žalobce nelze vyhovět. Za aplikace § 22 odst. 1
zákona č. 58/1969 Sb., v němž se uvádí, že právo na náhradu škody se promlčí za
tři roky, s tím, že tato subjektivní promlčecí doba počíná běžet okamžikem, kdy
se poškozený dozvěděl o škodě (nikoli tedy jen o události jí předcházející),
shledaly soudy obou stupňů, že nárok žalobce, uplatněný žalobou dne 8. 3. 2005,
promlčen byl. Přitom odvolací instance posuzovala běh subjektivní promlčecí
lhůty u každého z nároků (jednotlivých uplatňovaných částek) samostatně, a to
na rozdíl od soudu prvního stupně tak, že v případě nároku na zaplacení hodnoty
shora specifikovaného nákladního vozidla byl její začátek vázán na den 3. 7.
1998, kdy byl se žalobcem sepsán protokol, v němž sám žalobce uvedl, že mu byl
v roce 1993 předmětný automobil v řízení o výkonu rozhodnutí zabaven, a bylo
zde rovněž najisto postaveno, že nabyl vědomost o tom, že toto vozidlo bylo
posléze předáno oprávněné osobě, Finančnímu úřadu v Olomouci. Pokud jde o
požadovaný ušlý zisk, zde počala promlčecí lhůta běžet dne 24. 3. 1993, když k
tomuto datu byl automobil žalobci fakticky zabaven a on jej tak nemohl využívat
k vytváření zisku při podnikání. Podle odvolacího soudu tedy celkově k
promlčení nároků žalobce došlo nejpozději dne 3. 7. 2001. Nižší instance navíc
shledaly, že i přes právní závěry vedoucí k zamítnutí žaloby z důvodu promlčení
zde dále scházel nutný předpoklad úspěšnosti podané žaloby na náhradu škody, a
to nutnost vyčerpání všech zákonných prostředků obrany v rámci řízení o výkonu
rozhodnutí (takovým prostředkem mohla být zejména vylučovací žaloba ve smyslu
ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které následně dvěma
dalšími podáními doplnil. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní
význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl vadu
nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil
problematiku posouzení aplikace ustanovení § 3 obč. zák. ve vztahu k námitce
promlčení vznesené organizační složkou státu za situace, kdy prokazatelně
nesprávným úředním postupem naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu
byla občanovi způsobena škoda, zejména pak otázku běhu promlčecí doby v případě
ušlého zisku, který vzniká v důsledku právně kvalifikované události až dlouhou
dobu poté, co nastala zmíněná událost. V rámci vylíčení dovolacího důvodu mimo
jiné tvrdil, že výkon rozhodnutí, z jehož realizace vznikla škoda, nebyl nikdy
platně nařízen, když usnesení o jeho nařízení nebylo povinné osobě, společnosti
TERRA spol. s r. o. vůbec doručeno. Dovolatel zpochybňoval závěr odvolacího
soudu, že se o vzniku škody dozvěděl dne 3. 7. 1998, a celkově brojil proti
posouzení otázky běhu promlčecí doby ze strany odvolací instance. Zdůraznil
rovněž, že okolnosti případu, zejména zcela bezprecedentní porušení všech zásad
postupu soudu a celé řady základních ustanovení upravujících průběh soudního
výkonu rozhodnutí, jsou podle jeho názoru důvodem pro aplikaci ustanovení § 3
obč. zák. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však dovolání žalobce ve spojení s
napadeným rozsudkem odvolacího soudu nesplňuje.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního
právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o
obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost
věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111,
203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná
zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné
aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán
skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s
výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní
povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz
Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H.
Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.).
Podle ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona
vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti
zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním
postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede
dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona
nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. V projednávané věci
byl proto správně aplikován zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem,
jehož ustanovení jsou dále citována.
Na základě § 18 odst. 1 výše uvedeného zákona odpovídá stát za škodu způsobenou
v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených
v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
Ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. však platí, že právo na
náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se
poškozený o této škodě dozvěděl. Z citované normy plyne, že se jedná o
subjektivní promlčecí dobu, jež se váže na vědomost poškozeného subjektu o tom,
zda mu byla škoda způsobena. Přitom obecně platí, že o škodě se poškozený dozví
tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a
orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit
alespoň přibližně výši škody v penězích). V dané věci tudíž došlo k aplikaci
tohoto zákonného ustanovení, neboť z druhého odstavce § 22 lze dále dovodit, že
objektivní (desetiletá) lhůta se pak uplatní pouze v případě škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, a tato tedy v projednávaném případě rozhodná není.
Při posouzení námitky promlčení bylo ohledně každého z uplatněných nároků nutno
zohlednit skutečnost, že žalobce o jemu způsobené škodě věděl nejpozději dne 3.
7. 1998, kdy s ním byl sepsán v rámci příslušného řízení o výkonu rozhodnutí
protokol, v němž byla tato okolnost explicitně vyjádřena, a který je také v
předmětné věci možno považovat za relevantní důkaz. Oba uplatněné nároky (tedy
i žalobcem požadovaný ušlý zisk) tak byly promlčeny nejpozději dne 3. 7. 2001.
Nejvyšší soud tudíž shledává, že nižší instance dospěly v daném případě ke
správnému právnímu závěru, když posoudily vznesenou námitku promlčení ze strany
žalované jako důvodnou a uplatněné nároky tak žalobci nepřiznaly.
Namítá-li pak dovolatel, že ke vznesení námitky promlčení došlo v rozporu s
dobrými mravy, tak s tímto jeho názorem se dovolací soud rovněž neztotožňuje.
Pokud je účastníkem sporu tato forma „obrany“ uplatněna, má soud povinnost se
zabývat tím, zda-li je opodstatněná. Jelikož bylo v posuzované věci promlčení
předmětných nároků shledáno, muselo být rozhodnuto v souladu s platnou právní
úpravou, která institut promlčení spojuje se zánikem takových nároků. Navíc
podle konstantní judikatury (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010 aj.) platí, že dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem
zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v
těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V
projednávaném případě však došlo k marnému uplynutí promlčecí doby z viny
žalobce, který neuplatnil svůj nárok na náhradu škody včas, tj. ve lhůtě mu k
tomu zákonem vyhrazené, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Rozpor s dobrými mravy
ohledně vznesené námitky promlčení tudíž v dané věci vyhodnotit nelze.
K dalším námitkám dovolatele se Nejvyšší soud s ohledem na shora vyslovené
důvody nepovažuje za podstatné vyjadřovat, a to zejména se zřetelem k právní
úpravě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř., jež akcentují nutnost zásadního právního významu
projednávaných právních otázek. Judikatorní přesah však v předmětné věci
shledán nebyl.
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s.
ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. dubna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu