U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem
ve Znojmě, Tovární 7, proti žalovanému R. K., zastoupenému Mgr. Dušanem
Minaříkem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 2, o zaplacení částky 89.590,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 370/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července
2009, č. j. 38 Co 442/2007-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.932,- Kč k rukám Mgr. Dušana Minaříka, advokáta se sídlem v
Brně, Slovákova 2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2007, č.
j. 33 C 370/2004-51, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni
částku 89.590,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 25. října 2004 do zaplacení
(výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.
července 2009, č. j. 38 Co 442/2007-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen
zaplatit žalobkyni částku 88.867,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 25. října
2004 do zaplacení a 2,5 % úrok z prodlení z částky 723,- Kč od 25. října 2004
do 10. ledna 2005, a ve výroku II. (výrok I.); v části výroku I., jíž byla
zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 723,- Kč s
2,5 % úrokem z prodlení od 11. ledna 2005 do zaplacení, zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že v tomto směru žalobě vyhověl (výrok II.). V
návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Proti potvrzujícímu výroku I. a nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího
soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého
advokáta písemně vyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení
dovolatelky, že dovolání podává rovněž proti nákladovému výroku III. napadeného
rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
– názor, že ve vztahu k nákladovému výroku III. nejsou uplatněné dovolací
důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že
pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez
údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá
– není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo
1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní
judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle
právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna
2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku
odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně,
potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z
následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3
o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Vedle
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka
uplatnila rovněž nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
(námitkou, že soudy obou stupňů „pominuly skutečnosti“, které v dovolání
podrobně specifikovala).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí uvést
následující. Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že nárok na
zaplacení částky 88.876,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 25. října 2004 do
zaplacení a 2,5 % úrok z prodlení z částky 723,- Kč od 25. října 2004 do 10.
ledna 2005 je promlčen. K tomu dovolatelka uvedla, že – z důvodů v dovolání
rozvedených – je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy (ve
smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v
době vznesení námitky promlčení – dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud – a ani soud prvního stupně – se nezabýval otázkou rozporu
vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), a
proto na takovém právním názoru napadené rozhodnutí nespočívá (a – logicky
vzato – ani spočívat nemůže). Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto
posouzení mu nelze úspěšně vytýkat, neboť žalobkyně v nalézacím řízení
existenci příslušných právně významných okolností ani netvrdila (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/99,
uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura,
jehož závěry týkající se aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jsou
využitelné i v poměrech projednávané věci). V této souvislosti totiž nelze
opomenout, že (i) v zájmu unesení břemena tvrzení a důkazního břemena jsou
účastníci v tzv. řízení sporném (jímž je i dané řízení) povinni příslušné
právně významné okolnosti tvrdit a zároveň označit důkazy k prokázání
takovýchto tvrzení (§ 120 odst. 1 o.s.ř.).
I kdyby napadené rozhodnutí na takovém názoru spočívalo, je zapotřebí navíc
zdůraznit, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března
2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo
177/2004, ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. října
2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007, nebo ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo
4367/2007) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku,
zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro
posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat
individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního
významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nad rámec uvedeného pak lze dodat, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi
již vyřešil otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud zaujal názor, že není vyloučeno, aby i takový
výkon práva, který odpovídá zákonu, byl shledán v rozporu s dobrými mravy a
byla mu proto soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování
systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel
vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu
principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva
účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného
zákonem dochází z jiných důvodů než je dosažení hospodářských cílů či
uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl
poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně
kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se
jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolací soud opakovaně vyslovil též názor, že dobrým mravům
zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu,
neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je
institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se
podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům
jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na
úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by
za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 22. srpna 2002, sp. zn. 25
Cdo 1839/2000, uveřejněné pod č. 59 v sešitě č. 6 z roku 2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, z 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, z 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a z 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo
1864/2000). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl
toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu,
zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj
zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se
sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o
výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a
tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126
v sešitě č. 11 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).
O jednání vykazující
znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat
z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen
z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku
uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 5.632,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, §
16 odst. 2, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů
ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu