25 Cdo 235/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobců a) I. L., b) J. L. a c) D. S., všech zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1) M. Š. a 2) E. Š., zastoupeným advokátem, o 44.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 1191/93, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. dubna
2005, č. j. 35 Co 251/2005-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 3. 1995, č. j. 9 C 1191/93 – 26,
částečně vyhověl žalobě na vydání věcí, toto rozhodnutí bylo rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 5. 1996, č. j.
29 Co 178/96–37, ve vyhovující části změněno tak, že se žaloba zamítá. Po
zrušení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne
19. 6. 2001, č. j. 22 Cdo 2250/99-47, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci usnesením ze dne 18. 10. 2001, č. j. 29 Co 320/2001-59, rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 30. 3. 1995 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
neboť bylo třeba zjistit, zda žalovaní ještě mají v držení věci, jejichž vydání
se žalobci domáhají. Dne 4. 11. 2002 soud připustil změnu žaloby na eventuelní
petit – vydání nábytku eventuálně zaplacení peněžité náhrady a rozsudkem ze dne
8. 10. 2004, č. j. 9 C 1191/93 - 105, Okresní soud v Liberci uložil žalovaným
zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 44.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobců na
náhradu škody, která jim vznikla tím, že žalovaní si jako bývalí nájemci při
stěhování z domu žalobců odnesli několik kusů nábytku, které posléze prodali.
Soud vyšel ze zjištění, že uvedené kusy nábytku (oceněné znalcem na 44.000,-
Kč), z nichž některé byly zabudovány do dřevěného obložení bytu, tvořily jako
součást původního interiéru navrženého architektem jeden soubor, přičemž jejich
odstraněním byla stavba v interiéru esteticky znehodnocena, což mimo jiné
vyvolalo i nutnost dodatečných stavebních úprav. Soud dovodil, že subjektivní
promlčecí doba pro uplatnění práva na náhradu škody počala žalobcům běžet dne
4. 11. 2002, kdy bylo poprvé doloženo, že došlo k prodeji nábytku, a nárok není
promlčen (§ 106 občanského zákoníku). Soud dospěl k závěru, že odnětí věcí
(nábytku) tvořících součást domu ve vlastnictví žalobců je zaviněným
protiprávním úkonem v příčinné souvislosti se vznikem škody (ve výši zjištěné
znalcem), a tudíž byly splněny všechny předpoklady pro náhradu škody podle §
420 občanského zákoníku.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 35 Co 251/2005-123, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že žalobci mají nárok na náhradu škody ve formě
náhradního peněžitého plnění za nábytek odňatý a prodaný žalovanými. Při řešení
otázky promlčení konstatoval, že pokud předmětný nábytek byl žalovanými prodán
již dne 25. 2. 1998, objektivní promlčecí doba (tříletá) uplynula dne 25. 2.
2001 a nárok na peněžitou náhradu uplatněný dne 4. 11. 2002 by byl promlčen,
avšak žalovaní, ačkoliv převzali dne 30. 8. 1999 dovolání proti rozsudku
krajského soudu (ze dne 23. 5. 1996, č. j. 29 Co 178/96–37), až do října 2001
neoznámili prodej předmětných věcí žalobcům, kteří se tuto skutečnost dozvěděli
nejdříve dne 18. 10. 2001 při jednání před odvolacím soudem, čímž znemožnili
žalobcům změnit žalobní petit na zaplacení finanční náhrady ještě před
skončením promlčecí doby, přičemž byli přinejmenším srozuměni s tím, že pokud
tak neučiní nejpozději do 25. 2. 2001, tato žalobcům marně uplyne; námitku
promlčení vznesenou žalovanými s odkazem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku a
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99,
a ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, posoudil pouze jako prostředek
umožňující poškodit účastníka právního vztahu a jako takovou v rozporu s
dobrými mravy, když prodej věcí během řízení, jehož předmětem bylo jejich
vydání, a neoznámení této skutečnosti žalobcům považoval za jednání
bezprostředně směřující k poškození žalobců. Uzavřel, že za daného skutkového
stavu věci je vznesení námitky promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými
mravy a rozsudek okresního soudu je tedy, i když z jiných důvodů, věcně
správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam rozhodnutí
odvolacího soudu spatřují v právních otázkách, zda jejich postup v řízení o
vydání věci je v rozporu s dobrými mravy a zda může odvolací soud bez
projednání věci, tedy bez provedení (zopakování) důkazů a bez možnosti dát
účastníkům řízení právo vyjádřit se k věci, změnit právní náhled na věc tak, že
odmítne výkon práva pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 občanského zákoníku, a
to aniž by takový rozpor s dobrými mravy kterákoliv ze stran, příp. soud,
namítaly či v předchozím řízení zmiňovaly. Dovolatelé namítají nesprávné právní
posouzení námitky promlčení podle § 3 občanského zákoníku jako výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, když předmětné věci prodali v době, kdy měli
pravomocné rozhodnutí Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 23. 5. 1996, č. j. 29 Co 178/96–37, kterým byla žaloba na vydání věcí
zamítnuta, a rozhodnutí o dovolání žalobců obdrželi prostřednictvím svého
právního zástupce až v průběhu července 2001, tedy po uplynutí tříleté
objektivní promlčecí doby. Tvrdí, že vždy jednali v dobré víře, že jim věci
patří. Dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, když jim nedal možnost
vyjádřit se (a případně doložit nové důkazy) k jejich údajnému jednání v
rozporu s dobrými mravy, což považují za zkrácení práva na spravedlivý proces,
spatřují v tomto vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a s ohledem na změnu jeho právního názoru „takto podstatným způsobem“
označují postup soudu bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř. za
sporný. Konstatují, že nelze přičítat k jejich tíži, když právní zástupce
žalobců opomenul zcela běžnou možnost, tedy zcizení či zničení věcí, jejichž
vydání se žalobci domáhali, a nepřizpůsobil této eventualitě svou žalobu.
Polemizují s postupem žalobců ohledně změny žaloby (petitu) navržené 4. 11.
2002, tedy až více než rok po obdržení zprávy o prodeji předmětných věcí.
Navrhli, aby rozsudek odvolacího soud byl zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
V posuzovaném případě nelze aplikovat § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle
nějž je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně ve věci samé rozhodl
jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem uvedeným v
předcházejícím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, neboť rozsudky soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto o odlišném předmětu řízení, a proto se lze
přípustností tohoto dovolání zabývat toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. (jak ostatně uvádějí dovolatelé).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu;
způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sešit č. 31/2005, pod C 3080).
Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
spatřují dovolatelé v otázce aplikace. § 3 odst. 1 občanského zákoníku na výkon
práva vznést námitku promlčení v dané věci.
Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Jedná se o obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost
posoudit, zda výkon práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu
tak není, požadovanou ochranu odepřít. Otázku, zda vznesení námitky promlčení
je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, řešil odvolací soud v neprospěch
žalovaných. Je proto třeba posoudit, zda uvedená otázka je otázkou zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Pojem „zásadního významu po
právní stránce“ je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v
tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku
konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového
přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy,
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže
zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných,
obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů. Úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s
dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují
podstatné historické tendence, ovšem odvisí vždy od okolností konkrétního
případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na
jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném
případě, kdy okolnosti vznesení námitky promlčení žalovanými jsou natolik
specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a
nemá tak judikatorní přesah (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo
722/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit
1/2007, pod C 4484/2007).
Namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající ve způsobu projednání
věci odvolacím soudem, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska tohoto
dovolacího důvodu lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li
dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto
dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní nemají s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobcům
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 4. října 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu