28 Cdo 4367/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobce městysu J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I.
K., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu
ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 126/2005, o dovolání žalovaného 1) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2007, č.j. 19 Co 269/2006-87,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č.j. 19
Co 269/2006-87, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (soud
prvního stupně) ze dne 14. 4. 2006, č.j. 11 C 126/2005-71, jímž soud prvního
stupně uložil žalovanému a tehdy rovněž žalovanému J. Š. povinnost vyklidit dům
č. p. 7 zapsaný na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu pro V.,
katastrální pracoviště Ž.nad S., pro k. ú. T., obec J. (dále jen „dům“ nebo
„předmětný dům“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná s
tím, že doplnění dokazování výslechem pana J. M. neshledal důvodným,
a ztotožnil se rovněž s jeho právním závěrem. Soud prvního stupně zjistil, že
mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci byla ohledně
předmětného domu uzavřena nájemní smlouva na dobu od 10. 5. 2000 do 10. 5.
2001. Do 10. 5. 2004 byl nájemní vztah prodlužován na základě dohody účastníků,
po 10. 5. 2004 došlo k obnovení nájemního vztahu ve smyslu ustanovení § 676
odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to do 10. 5. 2005. K
dalšímu obnovení nájemního vztahu po
10. 5. 2005 již nedošlo, neboť dne 3. 6. 2005, tedy v zákonem stanovené
třicetidenní lhůtě, byla podána žaloba, jíž se žalobce domáhal vyklizení
předmětného domu. Soud prvního stupně, s odkazem na ustálenou judikaturu,
dospěl k závěru, že v dané věci není možná aplikace speciální úpravy pro nájem
bytu obsažené v ustanovení § 685 a násl. obč. zák., ačkoli předmět nájmu byl v
nájemní smlouvě specifikován jako „Byt v T.“, neboť z kolaudačního rozhodnutí
vyplývá, že stavební úpravy předmětného domu byly určeny pro dočasné a nikoli
trvalé bydlení a předmětem nájemního vztahu nebyl byt v domě v T., nýbrž dům
jako celek. Současně v posuzované věci nebyl shledán žádný důvod, pro nějž by
bylo možno žalobu zamítnout pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na
ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k posouzení
otázku, zda uložení povinnosti k „bezpodmínečnému“ vyklizení nemovitosti v
případě, kdy žalovaný (resp. původní druhý žalovaný) s ohledem na svou osobní,
majetkovou
a sociální situaci neměl možnost zajistit si jiné bydlení, není důvodem pro
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák; ze strany odvolacího soudu přitom
nebyla provedena veškerá relevantní zjištění, která by mohla vést k
objektivnímu posouzení této situace. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud
pochybil, když i přes opakované návrhy ze strany dovolatele nevyslechl pana J.
M., který se měl vyjádřit k ústně sjednaným podmínkám nájmu, proto jsou jeho
skutková zjištění neúplná. Za správné nelze podle dovolatele považovat ani
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, pokud je nesprávným jeho
rozhodnutí ve věci samé. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil
vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a poté tento rozsudek zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být
přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nejsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu)
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně
určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení
skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Právní otázka se dá pokládat za správně nevyřešenou a současně splňující
atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za
předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky spojené s
posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 203).
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat,
že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s
dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 26).
Odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) se
v posuzované věci aplikací citovaného ustanovení důsledně zabýval a svůj závěr
o tom, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, přesvědčivě a
vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Pokud dovolatel předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností
významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je
třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným
dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.
2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo
192/2004).
Stran zpochybnění správnosti rozhodnutí odvolací soudu o náhradě nákladů
řízení, dovolací soud připomíná, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího
soudu
o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového
výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující
rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2003).
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci,
i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k
nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání
(§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci
pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel
namítá, že se odvolací soud dopustil pochybení, když neúplně zjistil skutkový
stav, protože neprovedl dovolatelem navrhované důkazy, nemůže tato námitka
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně
postiženo.
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán zásadní význam napadeného rozsudku po stránce
právní, Nejvyšší soud, vycházeje z uvedených závěrů, dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu