28 Cdo 3106/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně INEKON GROUP, a. s., IČ: 63998076, se sídlem v Praze 7, U Průhonu
12/773, zast. JUDr. Pavlem Čuprem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, třída
Kpt. Jaroše, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 3.969,- USD a 366.632,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 262/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j.
20 Co 57/2012-150, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 20 Co
57/2012-150, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. září 2011, č. j.
19 C 262/2009-104, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2011, č. j. 19 C 262/2009-104, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 389.969,- USD a 366.632,- Kč (výrok I.); současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze
zjištění, že částečným rozsudkem pro uznání Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2003, č. j. 25 Cm 176/2002-32, bylo žalobkyni uloženo, aby obchodní
společnosti ŠKODA DOPRAVNÍ TECHNIKA s.r.o. doplatila kupní cenu za dodávku pěti
tramvají a náhradních dílů ve výši 288.781,- USD s příslušenstvím. Dříve, než
rozsudek nabyl právní moci, žalobkyně dne 10. 6. 2003 učinila projev směřující
k započtení své pohledávky z titulu smluvní pokuty (celkem ve výši 367.400,-
USD) vůči pohledávce uplatňované obchodní společností ŠKODA DOPRAVNÍ TECHNIKA
s. r. o. Dotčená obchodní společnost i přes kompenzační projev žalobkyně
přisouzenou pohledávku postoupila obchodní společnosti Apollo NET, s. r. o. (současná obchodní firma společnosti zní CAR Racing s. r. o.), na základě
jejíhož návrhu Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 12. 1. 2004, č. j. 43
Nc 6001/2004-3, nařídil k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího
příslušenství exekuci na majetek žalobkyně. Pověřený soudní exekutor Mgr. Jiří
Doležal (dále jen – „exekutor“) vydal dne 16. 1. 2004 exekuční příkaz sp. zn. Ex 262/2004, jímž postihl podnik žalobkyně. Aby odvrátila nepříznivé důsledky
exekučního příkazu, žalobkyně exekutorovi dne 20. 1. 2004 předala bankovní šek,
který byl k jeho rukám proplacen dne 21. 1. 2004 v rozsahu 280.781,- USD a dne
30. 1. 2004 v rozsahu 101.540,- USD. Podáním doručeným soudu dne 28. 1. 2004
žalobkyně navrhla zastavení exekuce podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ex. ř.“), § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), tvrdíce, že vymáhaná pohledávka zanikla
započtením v důsledku kompenzačního projevu učiněného vůči právní předchůdkyni
oprávněné obchodní společnosti po vydání exekučního titulu. Současně se
žalobkyně domáhala odkladu provedení exekuce s odůvodněním, že lze očekávat
její zastavení (§ 52 odst. 1 ex. ř., § 266 odst. 2 o. s. ř.). Poté, co odvolání
žalobkyně ze dne 24. 2. 2004, směřující proti usnesení o nařízení exekuce, bylo
odvolacím soudem odmítnuto s odůvodněním, že se odvolatelka dovolávala pouze
okolností relevantních pro řízení o návrhu na zastavení exekuce, a vymáhaná
pohledávka byla prostřednictvím exekutora uspokojena, Obvodní soud pro Prahu 7
o návrzích žalobkyně na odklad a zastavení exekuce již nerozhodoval. Krajský
soud v Plzni následně pravomocným rozsudkem pro zmeškání ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 49 Cm 75/2006-52, vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně vůči obchodní
společnosti CAR Racing s. r. o.
domáhala vrácení plnění vymoženého v předmětné
exekuci, tvrdíce, že vymáhaná pohledávka zanikla před zahájením exekučního
řízení započtením, a uložil dotčené obchodní společnosti, aby žalobkyni
zaplatila 327.400,- USD a nahradila náklady řízení ve výši 366.632,- Kč. Exekuce vedená k vymožení této přisouzené pohledávky však byla zastavena pro
nemajetnost povinné obchodní společnosti. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že se Obvodní soud pro Prahu 7
dopustil nesprávného úředního postupu, když o návrzích žalobkyně na odklad a
zastavení exekuce včas nerozhodl (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998
Sb.“). Dle závěrů odvolacího soudu ovšem není dána příčinná souvislost mezi
postupem Obvodního soudu pro Prahu 7 a škodou vzniklou tím, že částky složené
žalobkyní k rukám exekutora za účelem odvrácení nepříznivých důsledků exekuce
byly vyplaceny oprávněné obchodní společnosti CAR Racing s. r. o., vůči níž se
přisouzená pohledávka na vrácení vymoženého plnění stala pro nedostatek majetku
fakticky nevymahatelnou. V době podání návrhu na odklad a zastavení exekuce
totiž žalobkyně na úhradu dluhu již plnila a povolení odkladu exekuce by tak
nepříznivé důsledky spojené s vyplacením uhrazených částek oprávněné obchodní
společnosti nemohlo zvrátit. Příčinu vzniku škody přitom odvolací soud
spatřoval v okolnosti, že se žalobkyně v řízení předcházejícím vydání posléze
vykonávaného exekučního titulu v postavení žalované k výzvě soudu podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. včas ve věci nevyjádřila a nevznesla námitku započtení. Vyjádřil rovněž názor, že za situace, kdy exekuční soud o návrzích na odklad a
zastavení exekuce nerozhodl, nelze předjímat, zda by exekuce byla odložena. Z
uvedených důvodů odvolací soud žalobě o náhradu škody sestávající z částky
vyplacené v předmětném exekučním řízení oprávněné obchodní společnosti CAR
Racing s. r. o. (327.470,- USD), ušlého zisku na úrocích z úložky vkladu této
částky u peněžního ústavu (62.499,- USD) a nákladů řízení o vydání plnění
poskytnutého neoprávněně dotčené obchodní společnosti (366.632,- Kč)
nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání
žalobkyně. Co do přípustnosti dovolání odkazovala na ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.). Konkrétně namítala, že za situace, kdy návrh na zastavení exekuce z důvodu
zániku vymáhané pohledávky započtením nebyl zjevně bezdůvodný, bylo povinností
exekučního soudu provedení exekuce odložit. Uváděla rovněž, že exekuce nebyla
provedena již poskytnutím peněžitého plnění exekutorovi, nýbrž až jeho výplatou
oprávněné. Jelikož v posuzovaném případě poskytnuté peněžité plnění bylo
vyplaceno oprávněné 6. 9. 2004, měl exekuční soud do této doby rozhodnout o
odkladu exekuce. Neučinil-li tak, vznikla škoda způsobená výplatou složených
peněžitých částek oprávněné společnosti v příčinné souvislosti s nesprávným
úředním postupem exekučního soudu. Příčinou vzniku škody přitom nemůže být
okolnost, že námitka započtení nebyla uplatněna již ve včasném vyjádření k
žalobě, na jejímž podkladě byl vydán posléze vykonávaný exekuční titul.
Dovolatelka totiž neměla důvodu brojit proti nesporné části nároku svého
věřitele na zaplacení sjednané kupní ceny. Zánik přisouzeného nároku tak
hodlala přivodit až po skončení řízení započtením vzájemné pohledávky z titulu
smluvní pokuty. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekučního soudu a způsobenou
škodou byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou judikaturou.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
otázkách označených dovolatelkou (§ 241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit,
je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2)
vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem
škody (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č.
5). O odškodnitelnou majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nesprávný úřední
postup měl dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt tohoto
postupu, nedošlo by k majetkové újmě. Nezbytným předpokladem objektivní
odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a
následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (nesprávný úřední
postup), a vznikem škody, tedy je-li nesprávný úřední postup se vznikem škody
ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Přitom
obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a
vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení
příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Příčinná
souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy,
obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo
škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí přitom
jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na
nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou důležitou,
podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním
případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku
nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).
V posuzovaném případě se exekuční soud dopustil nesprávného úředního postupu,
když nerozhodl o návrzích dovolatelky na odklad a zastavení exekuce. Příčinnou
souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekučního soudu a škodou
způsobenou tím, že peněžité plnění poskytnuté dovolatelkou exekutorovi za
účelem odvrácení nepříznivých důsledků exekuce nařízené prodejem jejího podniku
bylo vyplaceno oprávněné, přitom nevylučuje okolnost, že v době podání návrhů
byly peněžní prostředky ve výši odpovídající vymáhané pohledávce již složeny u
exekutora. Tyto peněžní prostředky totiž nebyly složeny v úmyslu splnit
vymáhaný dluh (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.
1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2007, č. sešitu 7, pod R 66/2007), nýbrž v úmyslu odvrátit
nepříznivé důsledky vydaného exekučního příkazu prodejem podniku dovolatelky
(jak vyplývá ze skutkových závěrů odvolacího soudu). Jelikož složené peněžní
prostředky nesloužily k uspokojení vymáhané pohledávky a nebyly ani výsledkem
jejího vymožení, nedošlo jejich vyplacením k rukám exekutora ani k provedení
exekuce. Vyhověním včas podanému návrhu na odklad exekuce (návrh byl podán
dříve, než usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci) tak mohl být
odvrácen vznik škody, jejíž náhrady se dovolatelka domáhá. Podání návrhu na
zastavení exekuce podle § 52 odst. 1 ex. ř., § 268 odst. 1 písm h) o. s. ř.,
jenž nebyl zjevně neopodstatněný (námitka započtení vzájemné pohledávky povinné
dovolatelky vůči pohledávce vymáhané oprávněnou, odůvodňující navrhované
zastavení exekuce, se později ukázala být důvodnou), bylo přitom důvodem k
tomu, aby exekuční soud odložil provedení exekuce do pravomocného skončení
řízení o tomto návrhu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007). Právní závěry odvolacího soudu o okolnostech
vylučujících příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekučního
soudu, jenž nerozhodl o včasných návrzích dovolatelky na odklad a zastavení
exekuce, a způsobenou škodou tudíž neobstojí.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy
nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s.
ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu