U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) B. S., b) Mgr. P. M., c) PhDr. M. S., a d) Mgr. M. S., všichni
žalobci zastoupeni JUDr. Josefem Vítem, advokátem ve Vyškově, Kostelní 3, proti
žalovaným 1) městu Vyškov, se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 1, 2) České
republice – Ministerstvu obrany České republiky, se sídlem v Praze 6, Tychonova
221/1, Vojenské ubytovací a stavební správě Brno, se sídlem v Brně -
Židenicích, Svatoplukova 2687/84, adresou pro doručování: Sekce legislativní a
právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6,
nám. Svobody 471, 3) Vodovodům a kanalizacím Vyškov, a. s., se sídlem ve
Vyškově, Brněnská 13, zastoupeným JUDr. Karlem Střelcem, advokátem ve Vyškově,
Masarykovo náměstí 47/33, 4) P. M. a 5) H. M., o určení, že nenastaly účinky
právních úkonů, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 357/2001, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, č.
j. 49 Co 316/2006-374, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. v
napadené části (v zamítavém výroku B. I. až VI.) změněn rozsudek Okresního
soudu ve Vyškově ze dne 20. 1. 2006, č. j. 6 C 357/2001-260, a to tak, že byla
zamítnuta žaloba, jíž se žalobci (právní nástupci původní žalobkyně RNDr. H.
S., zemřelé) domáhali určení, že:
a) rozhodnutím Městského národního výboru ve Vyškově, odboru výstavby, ze dne
19. 12. 1962, č. j. Výst – 4220/62-Ba, nedošlo k vyvlastnění tam
specifikovaných pozemků nacházejících se v kat. úz. D., obci Vyškov,
b) hospodářskou smlouvou č. 31-V-91, uzavřenou dne 23. 5. 1991 předávající
organizací Vojenskou ubytovací a stavební správou a dne 10. 7. 1991 přejímající
organizací Jihomoravskými vodovody a kanalizacemi, s. p., nenastaly právní
účinky přechodu práva hospodaření k vymezeným nemovitostem na přejímající
organizaci,
c) privatizačním projektem Jihomoravských vodovodů a kanalizací, s. p.,
odštěpného závodu Vyškov, aktualizovaným ke dni 30. 6. 1993, který schválilo
Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR pod číslem
25671, nedošlo k přechodu vlastnictví k tam označeným pozemkům,
d) kupní smlouvou se smlouvou o zřízení zástavního práva a se smlouvou o
zřízení věcných břemen, sjednanou dne 31. 10. 1997 mezi prodávajícím Vodovody a
kanalizacemi Vyškov, a. s., a kupujícími manžely P. M. a H. M., nenastaly
právní účinky převodu vlastnictví, vzniku předkupního práva, ani vzniku
zástavního práva k pozemku ve výroku rozsudku specifikovanému.
Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (výroky II. až
VII.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť otázka určení, že
nenastaly účinky právního úkonu, tedy posouzení platnosti daného právního
titulu, je pouze otázkou předběžnou ve vztahu k problematice existence či
neexistence práva nebo právního vztahu, tj. v poměru k žalobě na určení
vlastnického práva (odkaz mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2147/99).
Odvolací instance se s právním závěrem o nedostatku naléhavého právního
zájmu na určovací žalobě ztotožnila, usuzovala na něj však především z jiných
okolností. Vyšla v tomto směru zejména ze zjištění, že nemovitosti, k nimž se
žalobci domáhají ochrany vlastnického práva, přešly v rozhodném restitučním
období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na stát, aniž v roce 1962 došlo k řádnému
vyvlastňovacímu řízení ukončenému pravomocným vyvlastňovacím rozhodnutím
(řízení bylo toho času vedeno vůči již zemřelému L. P., jehož majetek přešel
děděním v roce 1956 na jeho manželku H. P.). Stát tak měl předmětné nemovitosti
právní předchůdkyně žalobců převzít v době nesvobody bez právního důvodu ve
smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Původní žalobkyně se proto měla
domáhat ochrany svých práv cestou speciálního restitučního předpisu. Soud
druhého stupně v této souvislosti poukázal mimo jiné na závěry vyslovené v
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, týkající se speciality restituční
právní úpravy ve vztahu k právním předpisům obecným – osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, která z toho důvodu měla
možnost žádat vydání majetku prostřednictvím restitučního zákona (viz § 6 odst.
1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), nemůže se ochrany svého vlastnického práva
domáhat úspěšně podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického
práva podle § 80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž tomuto
soudu vytkli nesprávnost a též nepředvídatelnost jeho rozhodnutí. Nesouhlasili
s negativním závěrem v otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Namítali, že se nemohli domáhat ochrany svých vlastnických práv restituční
cestou (podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě), poněvadž o duplicitě zápisu
vlastnictví v katastru nemovitostí a existenci vyvlastňovacího rozhodnutí se
jejich právní předchůdkyně dozvěděla až v roce 1999 v rámci provádění komplexní
digitalizace – stalo se tak tedy v době, kdy již hmotněprávní lhůty pro
uplatnění restitučních nároků podle zákona o půdě uplynuly, což žalobcům nelze
klást v daném případě k tíži. Existence duplicitních vlastnických zápisů činí
právní postavení žalobců i ostatních duplicitních vlastníků nejistým.
Naléhavost právního zájmu na určovací žalobě je proto nepochybně dána.
Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ad 1) ve svém písemném vyjádření k dovolání zhodnotil
rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné a navrhl, aby dovolání žalobců
bylo zamítnuto. Stejným způsobem se k podanému dovolání vyjádřil žalovaný ad 2).
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalobci opírali chybně o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., mimo jiné proto, že vycházeli z poučení daného jim ze strany
odvolací instance. S ohledem na obsah napadeného rozsudku odvolacího soudu se
však jedná o rozhodnutí potvrzujícího charakteru, byť rozšířené o další právní
interpretaci nedostatku naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě.
Nižší instance shodně návrh žalobců zamítly, s tím, že soud druhého stupně
formuloval své rozhodnutí jako měnící pouze z toho důvodu, že opravil chybu v
psaní týkající se vymezení katastrálního území, v němž se nachází sporné
pozemky. Z uvedeného plyne, že přípustnost dovolání je třeba zvažovat pouze ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
samé, a ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou
nesprávnost právního posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledává, že v posuzované věci došlo k odnětí sporných
nemovitostí státem na základě vyvlastňovacího rozhodnutí Městského národního
výboru ve Vyškově ze dne 19. 12. 1962 bez právního důvodu, z čehož je patrná
existence restitučního titulu pro vydání majetku ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p)
zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Tento závěr se podává z ustálené judikatury
(viz rozsudek velkého senátu NS ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, R
72/2006), podle níž se převzetím věci bez právního důvodu rozumí i převzetí na
základě právního důvodu existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené
právní důsledky. Vzhledem k tomu, že předmětné správní rozhodnutí
vyvlastňovacího úřadu bylo adresováno subjektu se zaniklou právní subjektivitou
(zemřelému L. P.), a skutečným vlastníkem majetku byla v té době odlišná osoba
(H. P. – na základě pravomocného usnesení o nabytí dědictví ze dne 17. 12.
1956, č. j. D 335/56-9), je opodstatněné usuzovat na nulitu tohoto správního
aktu.
Dovolatelům je třeba přisvědčit v jejich námitce, že argumentace
odvolacího soudu o zákazu obcházení speciálních restitučních předpisů cestou
obecné určovací žaloby není v daném případě přiléhavá. Z obsahu spisu je
patrno, že strana žalující nabyla vědomost o existenci duplicitního zápisu v
katastru nemovitostí (a tím také o v minulosti provedeném vyvlastnění) až v
roce 1999, kdy byla duplicita zápisů provedena, tj. v době po uplynutí
prekluzivní lhůty k uplatnění restitučního nároku (viz § 13, § 8 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb., o půdě). Právní předchůdkyni žalobců RNDr. H. S. proto
nevyužití speciálního restitučního nároku nelze klást k tíži. Vyloučení soudní
ochrany cestou aplikace obecné právní úpravy (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) by bylo
přepjatým formalismem a současně odepřením spravedlnosti (denegatio iustitiae),
které je z ústavněprávního hlediska zakázáno. Původní žalobkyně získala v roce
1971 podle výsledku dědického řízení majetek po zemřelé H. P. Sporné pozemky
ovšem do dědictví zahrnuty nebyly a dosud nebyly jako dědictví ani dodatečně
projednány. V katastru nemovitostí je od roku 1999 evidována pro H. P. a
žalované ad 2) až 5) duplicita vlastnických zápisů.
Naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě (§ 80 písm. c/ o. s.
ř.) ovšem s přihlédnutím ke konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nelze
dovodit. V rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99 (R 68/2001), byl
vyjádřen právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu,
není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto
práva nebo právního vztahu týká. Jinak řečeno, je-li posouzení platnosti či
nicotnosti právního úkonu (popř. rozhodnutí) otázkou předběžnou v relaci k
řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto
právním úkonem založen, změněn či ukončen, pak na takovém určení není dán
naléhavý právní zájem, jenž je nezbytným předpokladem úspěšnosti určovací
žaloby ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. (srov. mj. též rozsudek zdejšího soudu
sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 5/1996).
Prezentovaný právní závěr se váže i k předmětu nynějšího řízení vedeného o
určení, že nenastaly účinky právních úkonů. Petit žaloby je tu ještě více
vzdálený odpovídajícímu znění žalobního návrhu (viz níže); napadá účinky
správního rozhodnutí o vyvlastnění, hospodářské smlouvy i jiných právních
úkonů. Přitom samotná duplicita zápisů v katastru nemovitostí opravňuje
kolidující (potenciální) vlastníky k určovací vlastnické žalobě.
Původní žalobkyně měla možnost žalovat přímo o určení vlastnického
práva. Žalobní petit by bylo nutno formulovat tak, jak uvedl soud prvního
stupně, tj. na určení, že její právní předchůdkyně H. P. byla ke dni svého
úmrtí (2. 7. 1971) vlastníkem sporných nemovitostí. Předmětné určení by se
vztahovalo pouze k této právní události, a okolnosti nastalé později, tj. v
posuzované věci po roce 1971, by na něj nemohly mít vliv (v těchto případech je
třeba vždy uvážit, zda nedošlo ke vzniku vlastnického práva na straně jiné
osoby). Takto vymezený žalobní návrh by posléze vedl k dodatečnému projednání
dědictví po zemřelé H. P.
Spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v
občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že
zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem tohoto majetku (viz rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1897/98, R 61/2001); je tomu tak právě proto,
že je-li zde více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno,
nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou jejími
(spolu)vlastníky.
Se zřetelem k provedené duplicitě zápisů vlastnického práva v katastru
nemovitostí je však třeba zdůraznit, že i když je věc, které se toto určení
týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví
(případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení
ukončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti
zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek
vznik vlastnického práva jiné osoby. Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni
smrti vlastníkem věci, jsou však tyto později nastalé okolnosti bezvýznamné.
Jinými slovy, žalobce se může domáhat určení, že jeho rodiče byli ke dni úmrtí
vlastníky nemovitostí (takovou žalobu soudní praxe běžně připouští), ale z
tohoto určení mu vůči žalovaným nevyplývají žádná práva a není tím deklarováno,
že by i on jako právní nástupce rodičů byl vlastníkem, anebo že by žalovaní
vlastníky nebyli. Může sice na základě takového určení žádat o projednání
nemovitostí v dědickém řízení, ale rozhodnutí vydaná v tomto řízení nebudou
žalované vázat (srov. § 175y o. s. ř.). Sporný majetek je zapsán v katastru
nemovitostí jak pro H. P., tak ve prospěch vlastnictví jiných osob (žalovaných
ad 2/ až 5/), které rozhodnutí vydané v řízení o dědictví – v návaznosti na
úspěch ve věci shora předestřené určovací žaloby – v tomto směru zásadně nemůže
zavazovat; výjimkou by byl žalovaný ad 2/, jehož vlastnické právo bylo zapsáno
do katastru nemovitostí podle vyvlastňovacího rozhodnutí ze dne 19. 12. 1962,
tj. ještě před smrtí H. P.
O tom, kdo je nyní vlastníkem předmětných nemovitostí, může být rozhodnuto
jedině následně v řízení o určení vlastnického práva žalobce, příp. žalobců
(duplicitních vlastníků).
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro
nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich
náhradu nárok, neboť žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní a straně
žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu