28 Cdo 3199/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce JUDr. J. V., proti žalované České republice – Ministerstvu financí
České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 197.844,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 137/2008,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 5. 5. 2009, č. j. 22 Co 547/2008-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích shora
označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze
dne 23. 10. 2008, č. j. 7 C 137/2008-31, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se
žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 197.844,- Kč s 9,25 % úrokem z
prodlení od 1. 3. 2005 do zaplacení (výrok I.). Odvolacím soudem bylo rovněž
stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že postup
správce daně ve smyslu ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, vyjádřený v jeho oznámení ze dne 3. 3. 2005 (ve kterém byl daňový
přeplatek použit na úhradu jiných daňových povinností úpadce), měl za trvání
konkursu charakter nepřípustného započtení. Dále uzavřel, že tento nesprávný
(vadný) postup se nepochybně bezprostředně odrazil v obsahu rozhodnutí o
zamítnutí žádosti o vrácení daňového přeplatku, v němž byl opětovně uplatněn
postup podle § 64 výše citovaného předpisu. Tato zjištění pak vedla odvolací
soud k tomu závěru, že shora naznačená nesprávnost či vady postupu správce daně
mohly být zvažovány pouze v rámci odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím, nikoli v rámci odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nutno dodat, že předpoklady této v úvahu
přicházející škodní odpovědnosti nebyly naplněny, neboť zamítavé rozhodnutí
správce daně stran vrácení daňového přeplatku zůstalo v platnosti, respektive
nebylo zrušeno ani změněno; potažmo žalobce ve smyslu ustanovení § 8 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nevyužil ani všech procesních
prostředků poskytnutých mu zákonem k ochraně jeho práva. To mělo za následek
nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení sporného přeplatku
a s tím spojenou překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), bránící
novému projednávání další takové žádosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako
důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího
soudu považoval za zásadně právně významné z důvodu jeho přímého vlivu na objem
finančních prostředků, které mají být v rámci konečné zprávy a následně
rozvrhového usnesení rozděleny mezi konkursní věřitele. Podle mínění dovolatele
se tedy Finanční úřad ve Svitavách svým nezákonným postupem zvýhodnil vůči
ostatním věřitelům o částku 197.844,- Kč, a objem finančních prostředků, které
mají být mezi věřitele rozděleny, je tudíž o tuto částku nižší. Dovolatel
proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i
rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalobce pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce (jakožto osoba s právnickým vzděláním) podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě
přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj.
pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve
spojení s dovoláním žalobce nesplňuje.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního
právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o
obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost
věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111,
203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná
zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné
aplikační ani výkladové obtíže.
Ustanovení § 48 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodné době pro
tuto věc připouštělo proti rozhodnutím správce daně odvolání ve třicetidenní
lhůtě.
V ustanovení § 64 odst. 2 téhož zákona byly uvedeny případy, umožňující
započtení daňového přeplatku správcem daně. Takové započtení, jaké provedl
příslušný finanční úřad v posuzované věci, však zmíněné ustanovení
neobsahovalo, resp. ve svých důsledcích nepřipouštělo.
V posuzované věci je dále vhodné nejprve odkázat na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001 (publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23/2002), kde dovolací soud dospěl k závěru,
že vznikne-li úpadci nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané
hodnoty, nesmí být za trvání konkursu použit k úhradě jiných daňových
nedoplatků úpadce, které správce daně přihlásil nebo měl přihlásit do konkursu.
Postup podle § 64 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by za
trvání konkursu byl nepřípustným započtením.
Též je účelné poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn.
29 Odo 730/2004 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 52/2007), v němž bylo konstatováno, že zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, má ve vztahu k zákonu č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, povahu zákona
speciálního při plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se
týkají vymáhání daňových pohledávek. Daňové pohledávky, vzniklé před
prohlášením konkursu, musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je
zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení.
Z výše citovaných rozhodnutí plyne, že Finanční úřad ve Svitavách v dané věci
pochybil (nesprávným úředním postupem), pokud provedl jednostranné započtení
své pohledávky vůči úpadci proti jeho nároku na vrácení daňového přeplatku.
Přestože je však námitka dovolatele v tomto ohledu důvodná, nelze odhlížet od
dalších skutečností, jež pro dovolatele znamenají neúspěch v této věci.
Nejvyšší soud ve shodě se závěry nižších instancí shledává, že uplatněnému
nároku žalobce nelze vyhovět, a to s ohledem na překážku věci pravomocně
rozsouzené (rei iudicatae), jež dopadá na posuzovaný případ.
Z rozhodnutí Finančního úřadu ve Svitavách ze dne 23. 2. 2006, č. j.
11231/06/263911/8083, bylo zjištěno, že tento úřad (věcně nesprávným
rozhodnutím) zamítl žádost žalobce o vrácení přeplatku na dani s odůvodněním,
že nebyl evidován vratitelný přeplatek. Na základě připojené dokladu pak bylo
prokázáno, že žalobce toto rozhodnutí převzal dne 3. 3. 2006, s tím, že toto
rozhodnutí nabylo právní moci ke dni 21. 3. 2006. Z rozhodnutí o zastavení
řízení ze dne 12. 7. 2006, č. j. 48203/06/263911/8083, soudy obou stupňů
zjistily, že Finanční úřad ve Svitavách později zastavil řízení o vrácení
přeplatku žalobci na dani z příjmu fyzických osob, a to s odůvodněním, že o
(předchozí) žádosti o vrácení přeplatku bylo již jednou rozhodováno (předchozí
citované rozhodnutí), a toto rozhodnutí se stalo pravomocným. Podle připojeného
dokladu žalobce zmiňované rozhodnutí převzal dne 20. 7. 2006. Dále bylo
zjištěno, že Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo odvolání žalobce
proti posledně uvedenému rozhodnutí o zastavení řízení (rozhodnutím ze dne 28.
8. 2006, č. j. 4348/150/2006-Gr). V odůvodnění svého rozhodnutí tento odvolací
orgán zrekapituloval, že předchozí žádost o vrácení přeplatku byla zamítnuta,
rozhodnutí nabylo právní moci, a nově podaná žádost se týká stejného období a
stejného přeplatku. Jelikož tedy již o této věci bylo pravomocně rozhodnuto,
nebylo možné rozhodnout jinak, než řízení zastavit.
Jak udává konstantní soudní judikatura, překážka věci pravomocně rozhodnuté
(rei iudicatae) nastává tehdy, má-li být v dalším řízení projednávána stejná
věc, o níž již v jiném řízení bylo pravomocně rozhodnuto. O stejnou věc se
jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně
rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl
předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl dosud
posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde
také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak
než v řízení původním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 2198/2010, dále usnesení téhož soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 20
Cdo 408/2009 aj.).
Jestliže v dané věci žalobce ve stanovené lhůtě nevyužil příslušného prostředku
ochrany proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Svitavách ze dne 23. 2. 2006 o
zamítnutí žádosti o vrácení daňového přeplatku, vedla jeho nečinnost k nabytí
právní moci tohoto správního aktu (21. 3. 2006). Logickým důsledkem této
skutečnosti následně bylo zastavení znovu zahájeného řízení v téže věci, a to
právě s ohledem na nastalou překážku věci pravomocně rozhodnuté. Pokud se poté
žalobce proti zmíněnému rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 12. 7. 2006
odvolal k Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, nezbylo tomuto nadřízenému
orgánu než přisvědčit závěrům učiněným Finančním úřadem ve Svitavách v posledně
citovaném rozhodnutí, a podané odvolání zamítnout. Pokud by se žalobce zachoval
výše uvedeným způsobem ve lhůtě mu pro to zákonem vyhrazené v předchozím
řízení, byl by s ohledem na shora vyslovené právní závěry, týkající se
nemožnosti jednostranného započtení přeplatku daně na pohledávku za úpadcem, s
největší pravděpodobností úspěšný. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nemohlo
být na jeho straně shledáno ani nutné naplnění podmínek pro vznik případné
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím – pokud by ji
nárokoval. Předpokladem vyhovění nároku je tu podle ustanovení § 8 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. v prvé řadě zrušení nebo změna předmětného rozhodnutí k
tomu příslušným orgánem, a to pro jeho nezákonnost, a dále též splnění podmínky
vyčerpání všech procesních prostředků (v zákonem stanovených lhůtách), které
zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí
řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu
řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je
spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 8 odst. 3
citovaného předpisu). Jelikož uvedené předpoklady nebyly naplněny, odpovědnost
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nemohla vzniknout.
Tím méně může být nyní žalobce úspěšný, opírá-li uplatněný peněžní nárok o
nesprávný úřední postup orgánu správy daně. O odpovědnosti za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem lze uvažovat pouze tehdy, neprojeví-li se takový
vadný postup správního orgánu ve vydání rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Pokud nesprávný úřední
postup, který byl zpochybněn účastníkem řízení, vyústil ve vydání rozhodnutí
tento postup aprobující, pak bylo způsobilým titulem pro uplatnění nároku na
náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. právě toto rozhodnutí a nikoli
nesprávný úřední postup, který mu předcházel. Právě k takové situaci v nyní
posuzované věci došlo. V úvahu přicházela pouze odpovědnost státu za škodu z
titulu nezákonného rozhodnutí, pro níž však vzhledem k nevyužití prostředku
nápravy účastníkem řízení nebyly naplněny zákonem stanovené podmínky. Uplatnění
nároku v téže výši se základem ve shodných skutečnostech, opřené o tvrzený
nesprávný úřední postup orgánu státu, pak nemohlo být po právu.
Ze všech výše uvedených důvodů, dokládajících judikatorně konstantní praxi ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., proto dovolací soud podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s.
ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu