28 Cdo 320/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ M. K. a
B/ A. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ V. H. a 2/ A. H.,
zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
v Trutnově pod sp.zn. 11 C 641/93, o dovolání žalobce A. S. a o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.9.2003,
čj. 19 Co 264/2003-619, takto :
I. Dovolání žalobce A. S. se zamítá .
II. Dovolání žalovaných se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O návrhu žalobců, aby byl vysloven přechod vlastnického práva
žalovaných k domu čp. 87 se stavební parcelou č. 81 a pozemku č. 1083/2 v P. na
ně, rozhodovaly soudy již několikrát. Krajský soud v Hradci Králové postupně
zrušil v odvolacím řízení rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 2.4.1997,
jímž byla žaloba zamítnuta, i rozsudek téhož soudu z 7.6.1999, jímž bylo žalobě
plně vyhověno. Další rozsudek soudu prvního stupně z 20.12.2000, jímž soud
prvního stupně rozhodl, že na každého z žalobců přechází vlastnické právo k
uvedeným nemovitostem jednou čtvrtinou, a jímž návrh na přechod vlastnického
práva ke zbývajícím dvěma čtvrtinám nemovitostí zamítl, původně změnil odvolací
soud rozsudkem z 28.3.2002 tak, že na každého z žalobců přechází vlastnické
právo žalovaných v rozsahu jedné poloviny. Tento rozsudek byl zrušen v
dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2003 a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ten pak rozhodl rozsudkem ze dne 25.9.2003,
jenž je předmětem tohoto dovolacího řízení.
Odvolací soud tímto rozsudkem rozhodl, že na prvou žalobkyni přechází
vlastnické právo k uvedeným nemovitostem v rozsahu jedné poloviny (tím, že
potvrdil výrok soudu prvního stupně o převodu jeho čtvrtiny a změnil jeho
zamítavý výrok ohledně druhé čtvrtiny) a zamítl návrh druhého žalobce na
přechod vlastnického práva k druhé polovině (tím, že potvrdil zamítavý výrok
soudu prvního stupně ohledně jedné čtvrtiny a změnil výrok o přechodu
vlastnického práva k další čtvrtině). Zaujal přitom stejný právní názor jako
soud prvního stupně, že aktivně je ve věci legitimována pouze žalobkyně, která
je oprávněnou osobou po původní vlastnici V. S., jež byla původní
spoluvlastnicí nemovitostí v rozsahu jedné poloviny, nikoli druhý žalobce jako
původní spoluvlastník v rozsahu druhé poloviny nemovitostí. Závěr o nedostatku
aktivní věcné legitimace u žalobce A. S. zdůvodnil tím, že je vázán v tomto
právním závěru právním názorem dovolacího soudu; (ten se touto otázkou zabýval
v rozsudku ze dne 11.3.2003, čj. 28 Cdo 1795/2002-566, přičemž uzavřel, že
nepovažuje v dané věci za rozhodující formální náležitosti vzdání se majetku
ve smyslu občanského zákoníku, poukázal na to, že rozhodující z hlediska § 6
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“),
je nikoli převod vlastnictví, ale okolnost, že „věc přešla“ na stát nebo
právnickou osobu způsobem uvedeným v tomto ustanovení. Vrácení přídělu je
nutno chápat jako výsledek hospodaření přídělce na přiděleném majetku za
podmínek stanovených státem, přičemž k ukončení takového vztahu mohlo dojít
nejen odnětím přídělu, ale i dohodou o vrácení přidělených nemovitostí. S
ohledem na obsah spisu dovolací soud považoval za zřejmé, že k takovému
ukončení přídělu souhlasným jednáním (dohodou) došlo jako následek špatného
hospodaření přídělce).
Odvolací soud se pak podrobně zabýval nárokem prvé žalobkyně jako
právní nástupkyně její matky V. S., která v době, kdy její manžel (druhý
žalobce) přestal hospodařit, odešel z místa a jednal se státem o vyúčtování
přídělu, byla s ním již rozvedená, byla umístěna v psychiatrické klinice pro
duševní chorobu a sama ani žádný její zástupce neučinili žádný právní úkon
směřující k ukončení přídělového vztahu. Rovněž dovodil, že ač jako přídělce
byl původně veden pouze A. S., došlo v tomto směru ke změně, když se za něj V.
S. provdala a spoluvlastnictví k nemovitostem nabyla přídělovou listinou,
vydanou Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství z 15.5.1950,
podle níž byl proveden vklad vlastnického práva v pozemkové knize dne 3.6.1950.
Za této situace odvolací soud nepovažoval za rozhodující, že přídělci
nezaplatili přídělovou cenu. Držby nemovitostí se V. S. zřejmě ujala dnem
sňatku, tj. 30.4.1949. V roce 1957, kdy stát se opětovně ujal majetku z
přídělu, byla již v psychiatrické léčebně, nebyla zbavena svéprávnosti a manžel
mohl za ni bez zmocnění jednat jen při obstarávání obvyklých záležitostí
manželů, za což nelze považovat vzdání se přídělu. V. S. takový souhlas nedala,
případně ani její opatrovník či soud. Pokud stát převzal 8.6.1966 celý příděl,
učinil tak proto ve vztahu k části patřící V. S. bez právního důvodu, čímž je
naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Další
skutkové okolnosti týkající se naplnění ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě
spatřuje odvolací soud v tom, že kupní cena, za niž žalovaní získali předmětné
nemovitosti do svého vlastnictví, byla nižší než cena stanovená dle tehdy
platných cenových předpisů, tj. vyhlášky č. 43/1969 Sb., a to o podstatnou
částku. K rozdílu v ceně nedošlo z důvodu subjektivního prvku v osobním
posouzení znalce, ale zejména rozporem ve výměře stavební plochy, neocenění
vodovodní přípojky, dlažby a trvalých porostů. Předpisy z oboru správy
národního majetku, umožňující převody národního majetku za nižší cenu nebo
bezúplatně, nelze dle běžné judikatury považovat za předpisy cenové.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen tehdejší zástupkyni žalobce, tj.
první žalobkyni, dne 29.10.2003. Proti rozsudku soudu podala dovolání dne
28.11.2003. Dodatečně byl druhému žalobci ustanoven právní zástupce pro
dovolací řízení z řad advokátů a bylo upřesněno, že dovolání podala prvá
žalobkyně za druhého žalobce a že dovoláním je napadán výrok
odvolacího soudu, jímž byl návrh druhého žalobce zamítnut. Zástupkyni
žalovaných byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 23.10.2003. Dovolání
žalovaných bylo podáno 18.12.2003, a to proti výroku, jímž bylo návrhu
vyhověno ve vztahu k prvé žalobkyni. Žádný z účastníků nepodal vyjádření k
dovolání druhé strany.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení
provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001 (dále jen „OSŘ“).
Žalovaní napadají rozsudek odvolacího soudu, pokud považoval V. S. za
původního spoluvlastníka nemovitostí, protože v době, kdy příslušné orgány
jednaly s A. S., neexistovalo ještě zákonné majetkové společenství manželů.
Nepovažují za prokázáno, že se V. S. ujala držby nemovitostí před vydáním
přídělové listiny, která zněla na jméno obou manželů. I kdyby byl přidělený
majetek v zákonném majetkovém společenství, mohl jím nakládat kterýkoli z
manželů, což se stalo v dané věci, v době, kdy manželství S. dosud trvalo, a
jednání manžela pravděpodobně vyplývalo ze shodné vůle obou manželů. Není důvod
pro závěr, že podíl V. S. přešel na stát bez právního důvodu, jestliže ani ona
neplnila povinnosti z přídělu, takže byly důvody k jeho odnětí. Pokud manželé
S. zprvu na přídělu sice hospodařili, ale špatně, a od roku 1957 nehospodařili
vůbec, a přídělovou cenu neplatili, nemohla se jim navíc stát žádná křivda.
Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalovaných nelze věcně projednat,
protože bylo podáno opožděně. Jak je shora uvedeno, řízení se v tomto případě
řídí zněním občanského soudního řádu (OSŘ) platným do 31.12.2000, protože soud
prvního stupně rozhodoval naposledy dne 20.12.2000 (toto poučení je obsaženo
nejen v rozsudku dovolacího soudu z 11.3.2003, ale i v rozsudku odvolacího
soudu z 25.9.2003). Podle § 240 OSŘ v tomto znění lze dovolání podat do
jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Ta v dané věci
nastala dne 29.10.2003. Dovolání žalovaných bylo podáno na poště dne
17.12.2003, tedy po uplynutí měsíční lhůty, a je proto opožděné. Dovolací soud
je proto odmítl podle § 243b odst. 4 a § 218 odst.1 písm. a) OSŘ.
Dovolání druhého žalobce bylo podáno včas jeho obecnou zmocněnkyní pro
předchozí řízení, jíž byl doručen rozsudek odvolacího soudu. Podle § 241 odst.
2 OSŘ musí být dovolání sepsáno advokátem nebo zaměstnancem dovolatele, který
má právnické vzdělání. Vada dovolání, spočívající v tom, že bylo sepsáno
obecnou zmocněnkyní žalobce, byla odstraněna podáním právního zástupce žalobce
– advokáta, který je doplnil tak, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. I když ve věci již zaujal právní názor
dovolací soud, je nutno dle dovolatele hodnotit pečlivě listinu – „Zápis o
vyúčtování s odcházejícím přídělcem zemědělského majetku z pozemkových
reforem“, z níž dle jeho názoru nevyplývá, že přídělce se dobrovolně vzdal
vlastnictví k přídělu. Poukazuje na to, že prvá žalobkyně zpochybňuje podpis na
listině „souhrn vyúčtování s odcházejícím přídělcem“ z
5.11.1959, a tvrdí, že podpis není jejího otce, a že otec se odstěhoval z
donucení, protože mu byl odebrán dobytek do JZD. Podle dovolatele bylo na
žalovaných, aby prokázali skutečnost, že A. S. se vzdal přídělu. Navrhl, aby
rozsudek odvolacího soudu byl ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba A. S.,
zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání druhého žalobce je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ,
protože směřuje proti výrokům o zamítnutí jeho žaloby, přičemž v předchozím
řízení soud prvního stupně rozsudkem ze 7.6.1999 žalobě vyhověl. Dovolací soud
však neshledal dovolání důvodným. Poukazuje na právní závěry, obsažené v jeho
rozsudku z 11.3.2003, jež nemá důvod měnit. Dovolatel nemá pravdu
v tom, že důkazní břemeno, o tom, že žalobce se (dobrovolně) vzdal přídělu,
spočívá na žalovaných. Obecná zásada, že žalobce je povinen svá tvrzení
prokázat, není prolomena ani u § 6 odst. 1 zákona o půdě,
který vymezuje, který zemědělský majetek se z hlediska způsobu jeho přechodu na
stát vydává oprávněným osobám. Odevzdání nemovitostí, získaných přídělem, zpět
státu, není mezi skutkovými podstatami v § 6 odst. 1 zákona o půdě uvedeno. Z
obsahu spisu je zřejmé, že žalobce na přiděleném zemědělském majetku
nehospodařil řádně a posléze se odstěhoval, přičemž neprokázal, že by se tak
stalo v důsledku tísně. Neplnil tedy povinnosti stanovené mu v přídělu a jeho
opuštění přiděleného majetku včetně ujednání o vyúčtování přídělu, lze hodnotit
jako odevzdání přídělu státu na základě oboustranného zájmu, nikoli jako
darování majetku státu, učiněné v tísni, ani přechod na stát bez právního
důvodu.
Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu v jeho zamítavém
výroku správným a dovolání druhého žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst.
1 věta před středníkem OSŘ).
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nebyla přiznána náhrada jeho
nákladů žádnému z účastníků ( § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 2
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu