28 Cdo 321/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelů:
a) J. H., C., b) J. M. d. H., C., c) K. H. M. C., d) D. H. M., C., zastoupených
JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, 500 02 Hradec Králové, Dukelská 15,
proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 4. 2011, sp. zn. 17Co 271/2011,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39C
50/2010 (žalobců J. H., J. M. d. H., K. H. M., bydlících v S. d. Ch., C.,
zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, 500 02 Hradec Králové,
Dukelská 15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, IČ 0000
6947, 110 00 Praha 1, Letenská 525/15, o vydání náhrady za znárodněný majetek,
I. Dovolání dovolatelů s e o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 16. 3. 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 1. 2011, č. j. 39C 50/2010-35. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla především zamítnuta námitka žalované České
republiky – Ministerstva financí, že by v této právní věci šlo již o věc
rozsouzenou. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla zamítnuta žaloba žalobců
domáhajících se, aby jím byla společně a nerozdílně přiznána náhrada (ve výši
podle znaleckého posudku) za znárodnění majetku podniku J. R. a spol., továrna
na drátěná lana v Ž., provedené podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění
dolů a některých průmyslových podniků, a aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno
rozhodnutí ministra financí z 9. 10. 2008, č. j. 908/55 789/2008, jakož i
rozhodnutí Ministerstva financí ČR z 30. 5. 2008, č. j. 44/28 949/2008-441. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 9. 2011, sp. zn. 17Co
271/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 z 28. 1. 2011, č. j. 39 C 50/2010-35, potvrzen ve výroku (označeném
II.) o věci samé, a ve výroku (označeném III.), o nákladech řízení. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal (podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu) rozsudek soudu
prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, v mezích podaného
odvolání (§ 206 odst. 2 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a
dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Odvolací soud poukazoval zejména na to, že žalobci se domáhali náhrady
za znárodnění majetku J. R. a spol., továrna na drátěná lana v Ž., jenž byl
znárodněn podle § 8 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., a to jako
právní nástupci původních společníků této uvedené společnosti, jíž podnik
patřil, a těmto společníkům patřila náhrada podle dekretu č. 100/1945 Sb. Žalobci tvrdili, že „správní řízení o náhradě nebylo při znárodnění podniku
zahájeno a proto podali dne 13. 5. 2002 u Ministerstva financí ČR žádost o
přiznání náhrady. Žalobci uplatňovali v tomto řízení názor, že „poskytnutí
finanční náhrady za znárodněné nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. nevylučuje náhradu a nepřekrývá se s náhradou podle dekretu č. 100/1945 Sb.“. Odvolací soud dále poukázal na to, že žalovaná ČR – Ministerstvo
financí ČR navrhovalo v tomto řízení zamítnutí žaloby s tím, že „nárok žalobců
nespadá do restitučního zákonodárství“; tvrdila, že tu jde o právní věc již
pravomocně rozhodnutou, když o ní již bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 5C 5/96, přičemž tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13Co 107/99; dovolání proti tomuto
rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu z 24. 10. 2000 (28Cdo 1682/99).
Žalovaná dokládala, že na základě uvedeného
pravomocného rozsudku soudu byla žalobcům vyplacena v roce 2003 finanční
náhrada za odňaté nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. v celkové částce
2,795.340,- Kč. Žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí v tomto soudním
řízení (sp. zn. 34C 50/2010 Obvodního soudu pro Prahu 1) uplatnila i námitku
promlčení žalobci tvrzeného nároku. Odvolací soud byl toho názoru, že v řízení před soudem prvního stupně byl
správně zjištěn skutkový stav a z těchto zjištění vycházel i odvolací soud. Odvolací soud konstatoval, že podle zjištění učiněných před soudy obou stupňů
právní předchůdci žalobců byli společníky firmy J. R. a spol. „Továrna na
drátěná lana v Ž.“ a tento podnik přešel 6. 12. 1938 do správy německých
správců (tzv. treuhändlerů). V roce 1941 uvedená firma přešla v rámci
židovského majetku do vlastnictví tehdejší Německé říše a připadla pod správu
německé firmy Gerhardt a Rahm. Po válce došlo ke znárodnění (podle dekretu č. 100/1945 Sb.) podniku Gerhardt a Rahm; za znárodnění nebyla vyplacena náhrada. Na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 11. 1998 (ve spojení i s
rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 13Co 107/98) vycházejícího z
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byla
žalobcům vyplacena Ministerstvem financí ČR finanční náhrada v celkové výši
2,795.340,- Kč za nemovitosti, které byly jejich právním předchůdcům odňaty. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že tu náhrada
za uvedené nemovitosti byla správně vyplacena podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, a že tu „přímá aplikace dekretu č. 100/1945 Sb. není možná“, tedy že tu byla poskytnuta jen náhrada satisfakční povahy a
nikoliv plná náhrada reparační. Odvolací soud má za to, že restituční předpisy
se vztahují na případy znárodnění provedeného v rozporu s tehdejšími předpisy o
znárodnění z let 1945-1948 (tedy i na případy znárodnění, u nichž nebyla
poskytnuta náhrada). Náhrada za odňaté nemovitosti tu byla žalobcům
Ministerstvem financí ČR poskytnuta. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (v rozsahu daném
podaným odvoláním) potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. (s poukazem i na
ustanovení § 205i o. s. ř.) včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224
odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 4. 1. 2012 advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno v pondělí dne 5. 3. 2012 u soudu prvního stupně, tedy v souladu s ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. (i s ustanovením § 57 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelé navrhovali, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 9. 2011 (sp. zn. 17 Co 271/2011
Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňovali, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst.
2 písm. b) o. s. ř.). Za nesprávný považují dovolatelé zejména názor odvolacího soudu o nemožnosti
přiznání náhrady podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., když tento
dekret zůstává stále součástí právního řádu České republiky, nebyl nikdy zrušen
a plynutí času nemůže účinnost tohoto právního předpisu zeslabovat. Dekret č. 100/1945 Sb. „jednoznačně zakotvuje právo na náhradu za znárodněný majetek; za
prvek zakládající porušení lidských práv je tu třeba považovat nikoli samotné
znárodnění, nýbrž neposkytnutí náhrady“; dovolatelé dovozovali, že tu nelze mít
za to, že by poskytnutí náhrady za znárodněný majetek bylo vylučováno
ustanoveními restitučních předpisů, když „restituční zákonodárství neobsahuje
žádné ustanovení o zrušení dřívějších předpisů, zaručujících náhradu za
znárodněný majetek“. Na podporu tohoto svého názoru dovolatelé poukazovali na
to, že řada osob, které byly postiženy znárodněním podle dekretu č. 100/1945
Sb. obdržely náhradu prostřednictvím mezinárodních náhradových dohod, které
uzavřelo Československo např. s USA, Kanadou a Velkou Británií, takže
dovolatelé by byli ve srovnání s nimi v daném případě neoprávněně
diskriminováni. Dovolatelé ještě ve svém dovolání dodávali, že pokud jde o
promlčení práva na náhradu za znárodnění, nelze námitce promlčení v daném
případě vyhovět s ohledem na rozpor této námitky s dobrými mravy. Podle názoru
dovolatelů nelze (s odkazem na názor Ústavního soudu ČR v nález I.ÚS 2216/09)
akceptovat námitku promlčení vznesenou státem, když vzniklá škoda byla
způsobena právě v souvislosti s porušením povinnosti v rozporu se zákonem, stát
dokonce porušil svou povinnost vydat prováděcí nařízení, předpokládaného
ustanovením § 9 odst. 2 zákona č. 100/1945 Sb., na základě kterého mělo být o
náhradách za znárodnění rozhodováno; tím došlo k tomu, že výkonná moc (vláda)
blokovala vyplácení náhrad, které bylo zabezpečeno mocí zákonodárnou. „Není
možné požadovat po žalobcích, aby předvídali, že uváděný prováděcí předpis
vydán nebude a že jim stejně nezbude než se domáhat svého nároku soudní cestou. Ve vyjádření ČR – Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelů bylo uvedeno,
že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Jde tu, podle názoru žalované, o
řešení otázky, která již dříve byla řešena v rozhodnutích dovolacího soudu i v
nálezech Ústavního soudu ČR. Z těchto právních závěrů Nejvyššího soudu nebo
Ústavního soudu ČR nelze vyvozovat, že by nárok na náhradu za znárodněný
majetek byl nárokem věcně právním, nýbrž je pouze nárokem závazkovým. Právo na
restituci znárodněného majetku není právem na ochranu vlastnictví, ale
představuje pouze právo na zmírnění křivdy v rámci zákonem stanoveném rozsahu. Podle názoru Ministerstva financí ČR, vycházejícího i z rozhodnutí Evropské
komise pro lidská práva ve Štrasburku neexistuje podle Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod právo na restituci vlastnictví, takže
restituce vlastnictví jsou zcela v rukou jednotlivého státu, jehož věcí je,
jakým způsobem vymezit obsah a výši náhrad poskytovaných v rámci restituce
podle restitučních předpisů.
Ministerstvo financí má za to, že uspokojením
žalobců v rámci režimu zákona č. 87/1991 Sb. bylo jejich očekávání ohledně
zjednání nápravy ze strany státu ohledně křivd, které právní předchůdce tohoto
státu v minulosti způsobil, zcela naplněno. Ve vyjádření žalované ČR –
Ministerstva financí bylo ještě uvedeno, že lze mít za to, že ze strany
žalované vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, „když
důvody k uplatnění nároku žalobci po uplynutí veškerých promlčecích lhůt, a to
i po roce 1990, spočívaly zcela v jejich nečinnosti; zejména po roce 1990 jim
žádné překážky nebránily v uplatnění jejich nároku“. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu z 20. 9. 2011
bylo tu třeba posoudit (vzhledem k novelizovanému ustanovení § 243f odst. 1
občanského soudního řádu, podle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu
rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle
dříve platného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění
majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty
nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve
vydání nebo v poskytnutí finanční náhrady za věc nebo ve zrušení některých
správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, byla-li
v důsledku politické praxe nebo postupu porušena obecně uznávaná lidská práva a
svobody. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se postupem porušujícím
uznávaná lidská práva a svobody pro účely zákona č. 87/1991 Sb. rozumí taková
jednání, která jsou v rozporu se zásadami uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o
znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990 (aniž by byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle
zákona č. 87/1991 Sb. nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (srov. zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby). V nálezu Ústavního soudu ČR z 22. 10. 1997, II.ÚS 192/96 (uveřejněném pod č.
129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: „V
případě § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. jde o titul spadající
pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 1
písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.), avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale
pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je vázán prvkem protiprávnosti, který
zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak jak to má na
zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.“
V nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 3. 1998, Pl.ÚS 45/97 (uveřejněném pod č. 41
ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní
závěr, že „je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím, a
pokud ano, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny“. V nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 24/98 (na který už poukázal odvolací soud ve
svém rozsudku z 20. 9. 2011) byl zaujat právní závěr, že účelem restitučního
zákona č. 87/1991 Sb. bylo zmírnit následky některých majetkových křivd a
legislativní úprava nemohla přistoupit k odstranění těch škod, které byly
způsobeny, takže byl vymezen pro uplatnění restitučních nároků časový, osobní a
věcný rámec. Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. i vzhledem k citovaným
právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž vychází dovolací soud i v
daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u
dovolání dovolatelů byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (kterého tu bylo
třeba použít ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř. vzhledem k době
vydání rozhodnutí odvolacího soudu z 20. 9. 2011, napadeného dovoláním
dovolatelů). Nešlo tu o rozhodnutí řešící některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování
dovolacího soudu, anebo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Lze tu poznamenat, že v tomto
případě nešlo ani o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (jak na tuto okolnost je nyní pro další období poukazováno v
novelizovaném ustanovení § 237 o. s. ř.). Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to
jako dovolání nepřípustného. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v řízení o dovolání
náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu