28 Cdo 3211/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů:
a) B. S., B. W. C. 2 (V. B.), b) T. K., C., R. R. 24 (V. B.), c) M. A. E. K.,
L., B. A. 515 (U. – N. P.), a d) M. P. K., W. G., C. C. D. 102 (U.),
zastoupených V. P., J. E., N. Y. 14 P. Pl., 225 W. 34th S., S. 1800 (U.),
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 303/2008,
vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C
314/2005 (žalobce Českomoravského cementu, a. s., nástupnické společnosti,
Mokrá – Horákov, IČ 2620 9578, 664 04 Mokrá č. 20, zastoupeného JUDr. Daliborem
Lorencem, advokátem, 602 00 Brno, Masná č. 20 a dalších účastníků řízení: B.
S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K., zastoupených V. P., J. E., dále Pozemkového
fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11, a Správy železniční
dopravní cesty, státní organizace, 180 00 Praha 8, Prvního pluku č. 367/5, o
znovu projednání právní věci, o níž bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství –
Pozemkovým úřadem Brno dne 20. 6. 2005, pod č. j. 1815/96/5-RBD+RNP), t a k t
o :
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18
Co 303/2008, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
36 C 314/2005.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení odvolacímu soudu (Krajskému soudu v
Brně).
O žalobě žalující akciové společnosti Českomoravský cement, podané u soudu 14. 10. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 19. 10. 2007, č. j. 36 C 314/2005-162. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta
žaloba žalující akciové společnosti s návrhem, aby bylo zrušeno rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 20. 6. 2005, č. j. 1815/96/5-RBD+RNP, a nahrazeno rozhodnutím soudu, že není prokázán restituční
nárok B. S., T. K. a F. K. k částím pozemků (vyznačených v žalobě žalující
akciové společnosti údaji z pozemkové knihy i z katastru nemovitostí) v
katastrálním území Maloměřice, a že tedy B. S., T. K. a F. K. nejsou
oprávněnými osobami podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona
č. 212/2000 Sb.)“. Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit
účastníkům řízení B. S., T. K. a F. K. na náhradu nákladů řízení 15.004 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně
rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalující akciovou společností a účastníky řízení
Správou železniční dopravní cesty, státní organizací, a Pozemkovým fondem ČR se
žádnému z nich nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalující akciové společnosti Českomoravský cement proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 303/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek Městského soudu v Brně z 19. 10. 2007,č. j. 36 C 314/2005-162, změněn
tak, že bylo rozhodnuto, že se B. S., T. K. (ani jeho právním nástupcům M. A. E. K. a M. P. K.) nevydávají v žalobě uvedené části pozemků v katastrálním
území Maloměřice a že nemají ani nárok na náhradu za ně. Ve výrocích rozsudku
soudu prvního stupně označených II. a III., byl tento rozsudek změněn tak, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud projednal
odvolání žalující akciové společnosti a rozhodl o něm podle ustanovení páté
části občanského soudního řádu za přiměřeného užití části čtvrté, hlavy první
občanského soudního řádu. Odvolací soud především konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení zemřel 15. 7. 2008 žalobce F. K. a bylo proto usnesením odvolacího soudu z 3. 2. 2011, sp. zn. 18 Co 303/2008 Krajského soudu v Brně, rozhodnuto, že bude v řízení
pokračováno s jeho právními nástupci M. a M. Odvolací soud v úvodu odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil právní zásady, z
nichž při posuzování žalobního návrhu žalující akciové společnosti vycházel. Konstatoval, že vydat zemědělský majetek (tedy i majetek, o nějž jde v tomto
řízení, týkajícím se pozemků), respektive určit vlastnictví oprávněných osob k
tomuto majetku, lze tehdy, jsou-li splněny zákonné předpoklady stanovené
zákonem č. 229/1991 Sb. (zákonem o půdě), zákonem č. 243/1992 Sb., kterým byly
upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., a zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, způsobených holocaustem a
o změně zákonem č. 243/1992 Sb.
Podle této právní úpravy jsou tu oprávněnými
osobami k vydání zemědělského majetku fyzické osoby, které před přechodem
takového majetku na stát některým ze způsobů uvedených v § 6 zákona č. 229/1991
Sb. zemědělský majetek vlastnily, a jestliže původní vlastník už nežije, pak
jsou na jeho místě oprávněnými osobami v zákoně uvedené fyzické osoby. Na tom
nebylo nic změněno zákonem č. 243/1992 Sb., který rozšířil zákonem č. 229/1991
Sb. stanovené restituční tituly, prolomil hranici rozhodného období před 25. únor 1948 a prodloužil lhůtu, v níž lze návrh na restituci na základě nově
stanovených restitučních titulů uplatnit. V tomto smyslu, uváděl odvolací soud,
byly posuzovány skutkové a správní závěry soudu prvního stupně, které tento
soud zaujal ve svém rozsudku z 19. 10. 2007, č. j. 36 C 314/2005-162. Pozemky, o něž jde v tomto řízení, souvisely s majetkem komanditní společnosti
Leo Czech a spol. a s jí patřící cementárnou v Brně; podíl na této společnosti
měl Ing. M. K. (který dědici veškerého svého jmění ustanovil své vnuky F. K.,
T. K. a B. K., tedy osoby, od nichž se odvíjejí nároky žalobců v této právní
věci). Majetek Ing. M. K. a P. K., komplementářů uvedené společnosti Leo Czech
a spol., byl za nacistické okupace zkonfiskován z nařízení německé Tajné státní
policie – Ředitelství Brno ze 14. 10. BNr. 1 C 3 – 42/40, ve prospěch Německé
říše; majetek ostatních společníků byl zabaven z příkazu německé Tajné státní
policie – Ředitelství Brno. V roce 1941 došlo k tzv. arizačnímu převodu
uvedeného majetku na německou firmu Z. u. K. M., A.G. Odvolací soud poukazoval
na to, že v daném případě je „existence společnosti L. C. a spol. potvrzena od
roku 1906, kdy tato společnost předmětné pozemky koupila od předchozího
vlastníka, ale nic nesvědčilo o tom, že by pozemky byly vneseny do společnosti
jako vklad společníka; v pozemkové knize není od roku 1906 žádný zápis o
vlastnictví fyzické osoby (některého společníka společnosti L. C. a spol)“. Odvolací soud dále dovozoval, že „zápisy v pozemkové knize ve spojení s právní
úpravou před 1. 1. 1951 vedly odvolací soud k závěru, že společnost L. C. a
spol. byla právnickou osobou, jejíž majetek byl oddělen od majetku společníků“. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že tu „nebyly splněny zákonné předpoklady
pro vydání předmětných pozemků B. S., T. K. a F. K.“, byť tyto osoby jsou
potomky společníků společnosti L. C. a spol.“
Odvolací soud byl pak i toho názoru, že „nebyl-li splněn jeden ze základních
předpokladů pro restituci majetku podle zákona o půdě a předpisů na něj
navazujících, je již bezpředmětné zabývat se dále tím, zda správním orgánem
stanovené a soudem prvního stupně akceptované podíly na vydávaném majetku (u B. S. 1/9, u T. K. 1/12 a u F. K. 1/9) měly být odvozeny od podílu M. K. ve firmě
L. C. a spol, či od podílu P. K. v této firmě. Odvolací soud poukazoval také na zjištění, že T. K. uplatnil v rámci Dohody
mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z 28. 9.
1949 (o
náhradě za britský majetek, práva a oprávnění, dotčena československými
opatřeními, plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění nebo odnětí držby, nárok na
odškodnění z 1/36 veškerého majetku firmy L. C. a spol, B., a bylo mu vyplaceno
odškodné; měl tedy odvolací soud za to, že toto odškodnění by bránilo považovat
ho za osobu oprávněnou podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1993 Sb. Podle názoru
odvolacího soudu není stejně tak třeba se dále zabývat námitkou žalobce, že
předmětné pozemky nesloužily a neslouží zemědělské a lesní výrobě. Na místě
není, podle názoru odvolacího soudu, ani námitka, že podle pravomocného
rozhodnutí pozemkového úřadu jsou již oprávněné osoby zapsány v katastru
nemovitostí a jsou tedy v dobré víře, že jsou vlastníky pozemků, o něž jde v
tomto řízení. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že ačkoli soud prvního stupně
zjistil skutkový stav potřebný k posouzení oprávněnosti restitučních nároků B. S., T. K. a F. K., v důsledku nesprávného právního posouzení zjištěného stavu
věci, rozhodl ve věci samé nesprávně. Proto odvolací soud změnil odvolání
napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, jak uvedl ve výroku (označeném I.) svého rozsudku. Měnícím rozsudkem odvolacího soudu bylo pak nahrazeno rozhodnutí Pozemkového
úřadu Brno z 20. 6. 2005, zn. 1815/96/5 – RBD+RNP, jako celek. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 28. 4. 2011 zplnomocněnému zástupci
účastníků řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. K. Dovolání ze strany těchto
odvolatelů bylo předáno dne 14. 6. 2011 na poště k doručení Městskému soudu v
Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení (pokud by sám svým rozhodnutím jej nenahradil
rozhodnutím o přiznání podílů na pozemcích, o něž jde v tomto řízení, a to B. S. z 1/9, T. K z 1/12, M A. E. K z 1/18 a M. P. K. z 1/18). Dovolatelé poukazují co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu i na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako odvolací důvod uplatňovali, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé v této právní věci (v níž jde i o vydání podílů na nemovitostech v
katastrálním území Maloměřice, původně připsaných komanditní společnosti L. C. a spol., jejímiž komplementáři, (nikoli jen komandisty) byli P. K. i Ing. M. K., (právní předchůdci odvolatelů) pokládají za zcela nesprávný názor, že
zemědělská půda, zapsaná na jméno uvedené komanditní společnosti, není
restituovatelná nástupcům jejích osobně ručících společníků (a tím i jejich
nástupcům podle zákona č. 229/1991 Sb. zákona o půdě). Odvolací soud svůj závěr
založil na determinaci otázky, zda nástupci společníků prosté komanditní
společnosti jsou oprávněnými osobami v režimu zákona č. 229/1991 Sb. (respektive zákona č. 243/1992 Sb. ve spojení se zákonem č. 212/2000 Sb.) na
rozdíl od toho, jak na tuto otázku nahlížejí soudy v režimu zákona č.
87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolatelé mají za to, že tento závěr
odvolacího soudu není podložen dosavadní judikaturou, ani dobovými právními
náhledy a je v kontrastu se všemi dosavadními soudními i správními posouzeními
oprávněnosti nárokovatelů ve restitučních kauzách rodiny K., v nichž se
vycházelo z právního názoru, že veřejné obchodní společnosti a prosté
komanditní společnosti právnickými osobami nejsou (srov. k tomu stanovisko
uveřejněné pod č. 34/1993/str. 116/250/ Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, ale také např. nález Ústavního soudu ČR,
IV. ÚS 259/05). Dovolatelé vytýkají rozhodnutí odvolacího soudu i to, že se nezabýval rozdílným
právním postavením společníků (komplementářů na rozdíl od komanditistů) u
uváděné společnosti L. C. a spol., zejména pokud šlo o dědice komanditistů
prosté komanditní společnosti, na něž odvolací soud nepřipustil aplikovat zákon
č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.). Odvolací soud se rovněž vůbec nezabýval, podle názoru dovolatelů, posouzením
postupu žalující akciové společnosti Českomoravský cement (nástupní
společnosti), která po podání žaloby bez vědomí soudu podávala správní opravné
prostředky proti rozhodnutím, týkajícím se téže právní věci, což podle názoru
dovolatelů je nepřípustné.
Vyjádření k dovolání dovolatelů podal z ostatních účastníků řízení jen
Pozemkový fond ČR, který „pouze uvedl, že ponechává rozhodnutí o dovolání na
úvaze dovolacího soudu“.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo. že odvolatele jako dovolací důvod
uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu ze 17. 3. 2011 [sp. zn. 18 Co
303/2008 Krajského soudu v Brně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud projednávanou
právní věc posoudí podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný
právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45)
V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 243/1992 Sb.
(kterým se upravily některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. ve
znění zákona č. 212/2000 Sb.). V tomto smyslu odvolací soud tedy posoudil
projednávanou právní věc podle správných právních předpisů, které se nepochybně
na tuto právní věc vztahovaly.
Šlo však v tomto případě o otázku správného výkladu ustanovení § 4 zákona č.
229/1991 Sb. (o oprávněných osobách podle tohoto zákona) v souvislosti s
otázkou právní povahy tzv. komanditní společnosti, tedy jedné z veřejných
obchodních společností podle dříve platné právní úpravy z doby před 1. 1. 1951
(zejména před nabytím účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. občanského zákoníku,
platného pak do 1. 4. 1964).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR (na str. 116/250/) vyloženo, jak je
třeba při posuzování restitučních nároků hledět na taková sdružení podle dříve
platných předpisů, která nebyla právnickými osobami, a na právní postavení
fyzických osob, které založily taková sdružení nebo byly členem takového
sdružení: „Pokud jde o fyzické osoby, které např. provozovaly pod společnou
firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti [srov. čl. 85 dříve
platného obchodního zákoníku z roku 1863 (zákona č. 1/1863 ř. z.)], jež nebyla
zrušena způsobem uvedeným v článku 123 a 125 obchodního zákoníku z roku 1863,
přičemž majetek této veřejné obchodní společnosti přešel na stát (popřípadě na
jinou právnickou osobu), potom u těchto osob může jít o uplatnění nároku na
vydání věci, která představuje jejich prokazatelné majetkové vklady do veřejné
obchodní společnosti (popřípadě podíly na jmění společnosti)“. K tomuto výkladu
bylo pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedeno (na str.
122/256), že se vztahují i k ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., pokud jde o
výklad vedený pod III/3 citovaného stanoviska, tedy ke str. 116/250, jak shora
uvedeno.
Odvolací soud se ve svém rozsudku ze 17. 3. 2011 (sp. zn. 18 Co 303/2008
Krajského soudu v Brně) na str. 8 sice zmínil o výkladovém závěru ze Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, uveřejněném pod č. 34/1993 (str. 116/250),
ale s tímto výkladovým závěrem se neztotožnil (na rozdíl od soudu prvního
stupně), neboť měl za to, že i z obecných zápisů v pozemkové knize vyplývá, že
komanditní společnosti L. C. a spol. (o niž šlo v tomto soudním řízení) byla
právnickou osobou.
Dovolací soud naproti tomu setrvává na citovaném právním závěru ze stanoviska
č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (pod III/3 a pod IV/1 na
str. 116/250/ a na str. 122/256/) a proto má za to, že tu v této právní otázce
odvolací soud si ustanovení č. 229/1991 Sb. i ustanovení § 2 odst. 1 a 2
zákona č. 243/1992 nesprávně vyložil a v tomto smyslu tedy jeho rozhodnutí
spočívá, podle názoru dovolacího soudu, na nesprávném právním posouzení věci
[ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu]. Ke
stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud i pod sp. zn. 28 Cdo 3362/2011,
týkající se obdobné právní věci týchž účastníků řízení.
Přikročil proto dovolací soud z tohoto důvodu svým rozsudkem ke zrušení
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského
soudního řádu, a to jako rozsudku opírajícího se o nesprávné právní posouzení
věci; dovolací soud neshledal opodstatněnými a přesvědčivými vysvětlující
obecné závěry odvolacího soudu o tom, proč v daném případě dospěl k jinému
výkladovému závěru, odlišnému od výkladového závěru uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož naopak dovolací soud nadále vychází.
Věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu, neboť tu neplatily důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, na rozhodnutí soudu prvního
stupně (srov § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu); lze tu však
odvolacímu soudu poukázat na to, aby v dalším řízení byla i s přihlížením k
ustanovením § 246, § 250a odst. 3 a § 250f občanského soudního řádu posouzena
otázka, jak (správně či nesprávně) bylo v řízení před soudem prvního stupně
objasněno a posouzeno to, zda tu je dána překážka vydání pozemků (částí
pozemků) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a v
závislosti na tom, zda tu jsou nebo nejsou zákonné předpoklady k poskytnutí
náhrady za nevydávané pozemky (části pozemků) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2
a § 16 zákona č. 229/1991 Sb.
Pro další řízení v této právní věci dovolací soud poukazuje na ustanovení §
243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu (o vázanosti právním názorem
dovolacího soudu) i na ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, občanského
soudního řádu (o rozhodování o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího
řízení v novém rozhodnutí o věci).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 2. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu