28 Cdo 3215/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
ve věci žalobkyně WELL, PRIVATE TRADING s.r.o. v likvidaci, IČ: 46709282, se
sídlem v Lounech, SNP 2206, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se
sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti žalované Žihelský statek, a.s., IČ:
49788744, se sídlem v Žihli 106, zastoupené JUDr. Janem Kocinou, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6,
o 1,900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod
sp. zn.
7 C 326/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – sever
ze dne 14. ledna 2011, č. j. 7 C 326/2010-59, a rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne
28. dubna 2011, č. j. 10 Co 112/2011-78, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne
14. 1. 2011, č. j. 7 C 326/2010-59, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2011, č. j.
10 Co 112/2011-78, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta JUDr. Roberta Vargy.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky se
žalobkyně domáhala jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované
plněním z neplatné kupní smlouvy ohledně nemovitostí v rozhodnutí blíže
specifikovaných. Žalobkyně zaplatila žalované kupní cenu za tyto nemovitosti,
později se však ukázalo, že kupní smlouva je stižena absolutní neplatností,
neboť na dané nemovitosti byl uplatněn restituční nárok podle ustanovení § 9
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, a v souladu s ustanovením § 5 tohoto zákona předmětné
nemovitosti neměly být převáděny. Restituční nárok byl posléze soudy shledán
oprávněným a vlastnictví k nemovitostem nabyl restituent, jemuž byly tyto
vydány společností A.D. Holding, s. r. o., jíž v mezidobí žalobkyně v dobré
víře, že je jejich vlastníkem, nemovitosti prodala. Okresní soud věc posoudil
dle § 457 obč. zák. ukládajícího stranám neplatné smlouvy, aby si vrátily, co
podle ní obdržely. Žalobkyně přitom tuto povinnost splnila vydáním nemovitostí
skutečnému vlastníkovi, a je tedy na žalované, aby i ona vrátila plnění, jež
obdržela na základě neplatné smlouvy. Na posuzovaný případ pak rovněž dopadá
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. vylučující důvodnost námitky promlčení
vznesené žalovanou. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. umožňuje soudu
přihlédnout k námitce promlčení, jen pokud
by ji mohl namítat i druhý účastník neplatné smlouvy. Byly-li nemovitosti
vydány skutečnému vlastníku, aniž by bylo možné se této povinnosti bránit
námitkou promlčení, je na žalované, aby i ona dostála své povinnost vrátit
plnění z neplatné smlouvy. Je přitom bezvýznamné, zda žalobkyně vrátila kupní
cenu společnosti A.D. Holding, s.r.o., neboť se jedná
o dva samostatné vztahy z bezdůvodného obohacení – jeden mezi žalobkyní a
žalovanou a druhý mezi žalobkyní a společností A.D. Holding, s.r.o. Žalovaný
nárok tedy soud shledal po právu a žalobě v plném rozsahu vyhověl. K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž
je rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 10 Co 112/2011-78, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po
zhodnocení výše předestřených skutečností zdůraznil, že na projednávaný spor
plně dopadá ustanovení § 457 obč. zák., dle nějž v případě bezdůvodného
obohacení z neplatné smlouvy jsou ve vztahu pouze její účastníci. Povinnosti
vrátit plnění z neplatné smlouvy lze přitom dostát i vrácením věci jejímu
skutečnému vlastníku. Odvolací soud se dále ztotožnil i s úvahou soudu prvního
stupně, dle níž ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. vylučuje v daném případě
důvodnost vznesené námitky promlčení. Úprava promlčení práva z bezdůvodného
obohacení
dle tohoto ustanovení se uplatní tam, kde každá ze smluvních stran něco
obdržela, a směřuje k zachování rovnováhy práv obou smluvních stran z neplatné
smlouvy. Byť byly nemovitosti skutečnému vlastníku předány společností A.D.
Holding, s.r.o., na níž byly žalobkyní převedeny neplatnou smlouvou, je zřejmé,
že žalobkyně své povinnosti vrátit plnění z neplatné smlouvy dostála, a je tedy
na místě požadavek žalobkyně vůči žalované považovat po právu, pročež odvolací
soud potvrdil vyhovující rozhodnutí soudu prvého stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvého stupně podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost považuje za danou v souladu s ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka zdůraznila,
že na projednávanou věc nedopadají ani závěry obsažené v soudem prvního stupně
připomínaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 ani závěry
vyslovené v odvolacím soudem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32
Cdo 5170/2008, neboť posuzovaný spor se v podstatných bodech odlišuje. V
projednávané věci došlo k řetězení převodů předmětných nemovitostí z původního
vlastníka Státního statku Žihle, státního podniku, až na posledního domnělého
nabyvatele, společnost A.D. Holding, s. r. o., jež posléze vydala nemovitosti
oprávněnému vlastníkovi. Této společnosti tedy vzniklo právo na vrácení kupní
ceny od žalobkyně, od níž nemovitosti nabyla. Pokud by žalobkyně uvedené
společnosti kupní cenu vrátila, vznikl by jí nepochybně nárok na vydání
bezdůvodného obohacení v rozsahu „realizované kupní ceny za neplatný převod
nemovitostí“ vůči dovolatelce. K tomuto ovšem nedošlo, a dovolatelka tak
nemohla být na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacena. Došlo-li k uskutečnění
absolutně neplatných převodů nemovitostí, bylo povinností všech smluvních
stran, jež uzavřely neplatné kupní smlouvy, aby si vzájemně vrátily smluvní
plnění. Jestliže tak poslední kupující, společnost A.D. Holding, s. r. o.,
vydala nemovitosti osobě oprávněné dle restitučních předpisů, vzniklo jí právo
na vrácení kupní ceny od žalobkyně, od níž tyto nemovitosti koupila. Tato
společnost byla účastníkem řízení, v nichž se řešil restituční spor, a již v
roce 2003 jí muselo být zřejmé, že všechny převody nemovitostí jsou absolutně
neplatné, a mohla tedy uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti
současné žalobkyni. Tento však uplatněn nebyl a z přípisů přiložených k
dovolání je zřejmé, že žalobkyně s uvedenou společností jedná v součinnosti.
Vrátila-li by žalobkyně kupní cenu této společnosti, vzniklo by jí právo na
vydání bezdůvodného obohacení vůči dovolatelce, ovšem mohla by se ho domáhat
pouze v zákonných lhůtách. Aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. v daném případě
není na místě, neboť při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ze
strany A.D. Holding, s.r.o. proti žalobkyni by mohla žalobkyně promlčení nároku
namítat. Základem pro právní posouzení věci by tedy měla být skutečnost, že
dovolatelka není na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacena. Byla-li by dovolatelka
zavázána zaplatit žalobkyni žalovanou částku, došlo by na straně žalobkyně ke
stavu, kdy by za neplatný převod nemovitostí obdržela kupní cenu od A.D.
Holding, s. r. o. a kromě toho další částku od dovolatelky za neplatný převod
nemovitostí na žalobkyni. S ohledem na uvedené tedy dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila argumenty dovolatelky, označila
dovolání za nepřípustné a navrhla jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Uvedla-li dovolatelka, že napadá jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i
rozhodnutí soudu prvního stupně, pak je třeba připomenout, že opravným
prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, k jehož
projednání není Nejvyšší soudu funkčně příslušný (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 47, svazek
6/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení ve smyslu § 104 o. s. ř., jež brání tomu, aby Nejvyšší soud
mohl pokračovat v řízení o dovolání proti tomuto rozsudku, pročež Nejvyšší soud
dovolací řízení v této části dle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243c o. s. ř.
zastavil.
Jelikož pak napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Takovouto otázku však Nejvyšší soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledává.
Dovolatelka ve svých úvahách chybuje zejména v tom, že ztotožňuje plnění
poskytnuté na základě neplatné smlouvy s prospěchem, jež na základě domnělého
vlastnictví k dané věci smluvní strana nabyla od třetí osoby, byť opět v
důsledku neplatné smlouvy. Vznik bezdůvodného obohacení je objektivní stav,
vázáný na splnění zákonem stanovených podmínek - v daném případě plnění na
základě neplatné kupní smlouvy. Zákon nedává prostor, aby bylo přihlíženo k
tomu, jaký prospěch smluvní strana neplatné smlouvy posléze nabyla prodejem
věci třetí osobě. Pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení a rozsahu
restituční povinnosti účastníků neplatné smlouvy je naopak rozhodující pouze
to,
zda a co bylo na základě neplatné smlouvy plněno (srov. § 451 a § 457 obč.
zák.). Byly-li na žalobkyni oproti kupní ceně převedeny nemovitosti v
(domnělém) vlastnictví dovolatelky, pak jsou takto vymezená plnění předmětem
vzájemné restituční povinnosti stran neplatné smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák.
Dostála-li žalobkyně své povinnosti vrátit převáděné nemovitosti jejich vydáním
skutečnému vlastníku prostřednictvím osoby, na níž v mezidobí tyto nemovitosti
dále převedla, pak je na dovolatelce, aby i ona vrátila plnění obdržené na
základě neplatné smlouvy, tj. kupní cenu. Na tuto povinnost nemůže mít vliv,
jakými dalšími úkony žalobkyně s nemovitostmi nakládala. Úvahu, že na daný
případ nemůže dopadat ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., pak dovolatelka
zakládá i na mylném předpokladu, že by ve vztahu z bezdůvodného obohacení z
neplatné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou, na níž byly tyto
nemovitosti převedeny, žalobkyně mohla úspěšně namítat promlčení bez ohledu na
§ 107 odst. 3 obč. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2010, č. j. 31
Cdo 2250/2009, zmiňovaném již soudem prvního stupně, dovodil, že uvedené
ustanovení dopadá na všechny případy, kdy synallagmatický vztah vznikl ze
zákona. I v případě kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí uzavřené mezi
žalobkyní a třetí osobou, v němž by proti sobě taktéž stálo nepromlčitelné
vlastnické právo a pohledávka na vrácení kupní ceny, by tedy bylo namístě toto
ustanovení aplikovat. Vztah z bezdůvodného obohacení z této neplatné smlouvy
ovšem nemůže nijak ovlivnit vztah z bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy
mezi žalobkyní a dovolatelkou. Dovolatelkou vyzdvihované jednání žalobkyně ve
shodě se subjektem, na nějž nemovitosti převedla,
pak na ze zákona objektivně nastalé povinnosti žalobkyně a dovolatelky nemá
žádný vliv.
Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními
ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu,
a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst.
5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, § 146 odst. 2,
věty prvé, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení
§ 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb.,
a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20%
DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. října 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu