28 Cdo 3218/2018-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce R. K., O.-K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Brostíkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovanému I. V., B., o
zaplacení částky 132.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 342/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2018, č. j. 57 Co 367/2017-49, t a k
t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. 4. 2018, č. j.
57 Co 367/2017-49, rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 4. 2017,
č. j. 24 C 342/2016-21, v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, pokud jím
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 82.209,- Kč spolu s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10.000,- Kč od 17. 7. 2015 do
zaplacení, z částky 60.000,- Kč od 16. 10. 2016 do zaplacení a ve výši 8,05 % z
částky 12.209,- Kč od 7. 12. 2016 do zaplacení, potvrdil, a pokud jím byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 50.000,- Kč a úrok z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 60.000,- Kč od 17. 7. 2015 do 15. 10.
2016, jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.); dále
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku
9.230,- Kč „advokátu žalobce“ (výrok II.) a na nákladech odvolacího řízení
částku 5.612,- Kč „advokátu žalobce“ (výrok III.).
Proti zamítavé části výroku I. a proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího
soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(srov. článek II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť podle § 238 odst. 1 písm.
c) a h) o. s. ř. není přípustné.
Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanoví, že dovolání podle § 237 o.
s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž
předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité
plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního
řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, schválené k
publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry
jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené
s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem
uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy
zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018).
Ke změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodová zpráva k citované novele
uvádí: „Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným
výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky
nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c)
přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v
rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o
mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ I z tohoto
zřetelně formulovaného záměru je tedy zřejmé, že účelem změny nebylo rozšíření
přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního
výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání.
Změnil-li odvolací soud částí výroku I. rozsudku - v dané věci, v níž nejde o
vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní - část výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně tak, že pokud jím byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobci (další) částku 50.000,- Kč a úrok z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 60.000,- Kč od 17. 7. 2015 do 15. 10. 2016, žalobu v
tomto rozsahu zamítl [přičemž jde o dva samostatné nároky odvíjející se od
odlišného skutkového základu, a to jednak o částku 50.000,- Kč (uplatněnou
žalobcem jakožto smluvní pokutu) a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
částky 60.000,- Kč od 17. 7. 2015 do 15. 10. 2016], pak ani jeden z těchto
dílčích nároků nepřesahuje 50.000,- Kč.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem není dovolání přípustné
vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu