28 Cdo 3265/2024-621
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. S. a b) B. H., zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Lenkou Brodskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Krakovská 1366/25, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 191/2021, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2024, č. j. 19 Co 13/2024-572, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2024, č. j. 19 Co 13/2024-572, se ve výroku I v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. srpna 2023, č. j. 11 C 191/2021-530, v zamítavém výroku I ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, ve výrocích II a III v částech týkajících se žalobkyně b) i ve výroku IV ruší a věc se vrací tomuto soudu v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 11 C 191/2021-530, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu čtyř specifikovaných pozemků (výrok I), ohledně dalších sedmi pozemků řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Žalobci se domáhali bezúplatného převodu pozemků jakožto oprávněné osoby dle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud dospěl ke zjištění, že právním předchůdcům žalobců nevydaný pozemek nebyl v době odnětí určen k výstavbě, ta byla realizována až na základě územního rozhodnutí vydaného devět let po výkupu pozemku. Neshledal tak důvody pro přecenění restitučního nároku žalobců, tudíž odmítl úvahy o možné svévoli a liknavosti žalované z důvodu nesprávného ocenění nároku, žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 Co 13/2024-572, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou jej v tomtéž výroku zrušil a věc vrátil v daném rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), ve výrocích III i IV jej vůči žalobkyni b) změnil co do výše nákladů řízení, vůči žalobci a) jej zrušil (výroky II a III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil s některými skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, nicméně naznal, že okresní soud svůj závěr, že odňatý pozemek nelze ocenit jako stavební, nedostatečně odůvodnil, respektive se nevypořádal s řadou důkazů navržených žalobci k prokázání stavebního charakteru pozemku ani se znaleckými závěry. Poté posuzoval možnost žalobců domáhat se saturace jejich nároků prostřednictvím převodu náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku. Právní předchůdkyni žalobkyně b) byla v roce 2008 na základě dohody s Pozemkovým fondem vyplacena finanční náhrada ve smyslu § 16 zákona o půdě, pročež odvolací soud naznal, že tímto byl její restituční nárok zcela vypořádán. V době uzavření darovací smlouvy mezi touto právní předchůdkyní a žalobkyní b) tak první jmenovaná již nebyla držitelem nároku (jenž zanikl roku 2008), žalobkyně b) jej tedy nemohla na základě smlouvy nabýt. Vycházeje z judikatury dovolacího soudu usoudil, že není významné, zda poskytnutá finanční náhrada odpovídá dnešním měřítkům, zásadní se jeví skutečnost, že byl nárok kompenzován právě relutární formou. Odlišná situace nastala u žalobce a), jehož právní předchůdce o finanční náhradu nepožádal a jeho restituční nárok nebyl doposud saturován. Jelikož se soud prvního stupně nikterak nezabýval možným liknavým a svévolným postupem žalované při vyřizování restitučního nároku žalobce a) a nedostatečně odůvodnil své závěry ohledně charakteru odňatého pozemku, odvolací soud mu věc v naznačeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobkyni b) potvrdil z výše jmenovaných důvodů. II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně co do výroku I vztahujícího se k její osobě i do navazujících výroků akcesorických podala žalobkyně b) dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky vypořádání jejího restitučního nároku, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (cituje z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 738/2018, a ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018), k čemuž tvrdí nesprávné ocenění odňatého pozemku jako nestavebního, liknavost a svévoli žalované lpící na nesprávném ocenění pozemku i nemožnost celkového vypořádání a zániku nároku právní předchůdkyně žalobkyně b) poskytnutím finanční náhrady (v nesprávně určené nižší výši).
4. Dovolatelka vymezuje též otázku, která má být dovolacím soudem ve světle recentní judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezem ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, posouzena jinak a již formuluje jako zánik restitučního nároku z důvodu poskytnutí finanční náhrady dle § 16 zákona o půdě, jež byla doposud řešena např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, z něhož vyšel odvolací soud v nynější věci a jenž byl zrušen právě výše uvedeným nálezem Ústavního soudu.
5. Žalobkyně b) proponuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. K dovolání žalobkyně b) se vyjádřila žalovaná, jež s daným mimořádným opravným prostředkem nesouhlasí a navrhuje jeho odmítnutí. Upozorňuje, že tvrzené nesprávné ocenění restitučního nároku žalobkyně b) nebylo dosud v řízení ověřeno, a trvá na názoru, že předmětný nárok zanikl již poskytnutím finanční náhrady právní předchůdkyni žalobkyně b), jež proti tomuto způsobu vypořádání a výši náhrady po zbytek svého života nebrojila.
7. Žalobkyně b) reagovala na podání žalované replikou, v níž upozornila na nedávný nález Ústavního soudu (ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23), na nesouhlas právní předchůdkyně žalobkyně b) s oceněním restitučního nároku vyjádřený ve smlouvě o jeho darování žalobkyni b) i na rozhodnutí nalézacích soudů v paralelně vedeném řízení mezi týmiž účastníky, v nichž oba soudy dospěly k závěru o stavebním charakteru odňatého pozemku. III. Přípustnost dovolání
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalobkyně b) je přípustné pro řešení otázky, zda je možné restituční nárok částečně saturovaný finanční náhradou dle § 16 zákona o půdě do zbytku jeho výše vypořádat bezúplatným převodem náhradních pozemků, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem je v rozporu s recentní rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 175/2025, či nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23, a ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24). IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání je též důvodné.
13. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23, v němž se zabýval ústavně-právními aspekty uspokojování restitučního nároku relutární a naturální formou, dovodil, že za relevantní způsob, jímž může oprávněná osoba brojit proti poskytnuté výši finanční kompenzace ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, lze považovat žalobu o nahrazení projevu vůle žalované s bezúplatným převodem náhradního pozemku. Není vyloučeno, aby oprávněná osoba jednotlivé způsoby náhrad kombinovala, když ani zákon o půdě nic takového nezakazuje. Zdůraznil přitom, že z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, jež usilují o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 téhož zákona. Jejich postavení je rovné.
14. V bodě 62 zmíněného nálezu poté Ústavní soud shrnul, že žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky. K témuž závěru se Ústavní soud přihlásil i ve svém pozdějším nálezu sp. zn. II. ÚS 1186/24 (bod 49).
15. Nejvyšší soud na judikaturu Ústavního soudu navázal a v již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 175/2025 vyjádřil názor, že subsidiarita finanční formy náhrady a její volba oprávněnou osobou neznamená, že v procesu uspokojování restitučního nároku, zvláště v případech, děje-li se tak v delším časovém období, nemůže být zaměněna za formu naturální (za požadavek na vydání náhradního pozemku) a naopak. Uvedené přitom platí i tehdy, pokud se oprávněná osoba pro finanční náhradu rozhodla pod vlivem nesprávně provedeného ocenění restitučního nároku ze strany povinné osoby, které jí prakticky znemožňovalo účastnit se veřejných nabídek vyhlašovaných žalovanou, respektive dříve Pozemkovým fondem ČR.
16. Z uvedené rozhodovací praxe též plyne, že je třeba zkoumat, zda byla hodnota nároku původní oprávněné osoby stanovena ve správné výši. Jestliže žalovaná (resp. Pozemkový fond ČR) ocenila restituční nárok v rozporu se svou povinností nižší částkou, oprávněné osobě přesto ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc). Není proto rozhodné, v jaké výši jej žalovaná (popřípadě její právní předchůdce) ke dni žádosti o poskytnutí finanční náhrady evidovala a jakou finanční náhradu oprávněné osobě poskytla. Částečným plněním dluh (obecně) nezaniká a není žádný důvod, aby zanikl restituční nárok. Tím spíše proto, že na jedné straně stojí stát plnící své zákonné povinnosti a na druhé straně restituent, jehož křivdy (a křivdy jeho předchůdců) se stát snaží odčinit. Opačný výklad by vedl k protiústavním důsledkům, především by byl v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů (viz bod 44 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1186/24).
17. V nynější věci založil odvolací soud úsudek, že se žalobkyně b) nemůže domáhat převodu náhradních pozemků ve smyslu ustanovení § 11a zákona o půdě (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné v roce 2021 a následně podané žaloby o vydání náhradních pozemků), na zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně b) namísto žádosti o převod náhradních pozemků uplatnila právo na poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), ohledně níž uzavřela s Pozemkovým fondem ČR dohodu a jež jí byla vyplacena v roce 2008, čímž dle krajského soudu její restituční nárok zcela zanikl. Nemohla jej tedy převést darovací smlouvou na žalobkyni b). Význam odepřel otázce, zda poskytnutá finanční náhrada odpovídá měřítkům dnešním, neboť je třeba rozlišovat případy, v nichž byla oprávněné osobě poskytnuta finanční náhrada, oproti případům, v nichž restituenti setrvali na privilegované formě naturální náhrady. Odvolací soud podpořil své konkluze rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, a usnesením téhož soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 78/2024, obě rozhodnutí však byla posléze zrušena a jejich závěry překonány právě výše citovanými nálezy Ústavního soudu. Odvolacím soudem přijaté řešení otázky, zda je možné saturovat restituční nárok vydáním náhradního pozemku, jestliže byl již v minulosti částečně uspokojen poskytnutím finanční náhrady, je tak v rozporu se zmiňovanou recentní judikaturou dovolacího i Ústavního soudu.
18. Nelze též opomenout, že se odvolací soud nikterak nevypořádal s otázkou, zda byl restituční nárok právní předchůdkyně žalobkyně b) oceněn ve správné výši (resp. s argumentací restituentů, že byl nesprávně oceněn jako nestavební), což je nutný předpoklad pro vyslovení závěru o celkovém zániku
nároku vyplacením finanční náhrady v roce 2008. Z uvedeného plyne, že právní posouzení otázky uspokojení restitučního nároku žalobkyně b) odvolacím soudem je v tomto směru neúplné, a tudíž nesprávné.
V. Závěr
19. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalobkyně b) v tomto směru opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu ve shora popsaném rozsahu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
20. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu