28 Cdo 427/2018-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M., P.,
zastoupené JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Jeremiášova 1705/18, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr.
Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C
110/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. září 2017, č. j. 19 Co 1118/2017-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku konkretizovaných pozemků zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok IV.). Parciálně tak vyhověl požadavku žalobkyně, jakožto osoby
oprávněné ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), na vydání náhradních
pozemků za pozemky odňaté, jejichž restituci brání zákonem o půdě předvídané
překážky. Shledav dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni (shodně jako
v obdobných kauzách týchž účastníků) liknavým pro dlouhodobé neplnění
povinnosti vydávat náhradní pozemky, jakož i pro nedostatečnost veřejné nabídky
k tomu určených pozemků, vyhověl žádání uspokojit její restituční nárok mimo
zákonem předpokládaný proces a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy
o bezúplatném převodu konkrétních pozemků. V části, v níž vzala žalobkyně svou
žalobu zpět, řízení zastavil a ve vztahu k některým pozemkům (dotčeným
církevními restitucemi či soudním rozhodnutím v jiné věci) žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v
Českých Budějovicích, jenž rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 19 Co
1118/2017-222, odvolací řízení o odvolání žalobkyně pro zpětvzetí zastavil,
napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil vyjma části týkající se blíže
identifikovaného pozemku, v níž jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování a doplnění
dokazování shledal odvolání žalované důvodným ve vztahu k rozhodnutí o pozemku
zapsaném u Katastrálního úřadu, kat. pracoviště Č. B. na LV, pro obec Č. B., k. ú. Č. B., jejž pro jeho zatížení služebností inženýrské sítě nelze pokládat za
vhodný náhradní pozemek. S odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu se
pak ve zbytku ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, považuje postup
žalované za liknavý z důvodu mimo jiné nepatřičného ocenění žalobkynina nároku,
pro něž se nepřihlašovala do veřejných nabídek, jež nadto neměly náležité
parametry. Původní a nyní pro existenci zákonné překážky nevydatelné pozemky
vykoupené za účelem výstavby sídliště ocenil v souladu s judikaturou Nejvyššího
i Ústavního soudu jako pozemky stavební, vycházeje přitom z dostupné územně
plánovací dokumentace (včetně směrného územního plánu). Jelikož vyčíslený
restituční nárok žalobkyně nebyl doposud zcela uspokojen, rozhodl odvolací
soud, jak bylo naznačeno shora. Výslovně proti potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu brojí
žalovaná dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu při posuzování údajné liknavosti a svévole žalované. Ostatně odvolací
soud sám uzavřel, že se žalobkyně veřejných nabídek (jež dle dovolatelky nejsou
nedostatečné) neúčastnila. Neposkytnutí součinnosti ze strany oprávněné osoby
pak nelze klást k tíži žalované. Konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1992/2015 se krajský soud odchýlil, vyšel-li při ocenění restitučního
nároku ze směrného územního plánu.
Jako judikaturou doposud neřešenou dále
předkládá otázku nutnosti aplikace srážek ze zjištěné ceny dle přílohy č. 7 k
vyhlášce č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., při určení výše
restitučního nároku. Pro nesprávné právní posouzení věci závěrem navrhuje
zrušení rozsudků krajského soudu i soudu okresního a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované ovšem přípustným shledat nelze.
Rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, na niž ostatně poukazuje i sama
dovolatelka, je ustálena v závěru, podle něhož se oprávněná osoba disponující
nárokem na poskytnutí náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě může žalobou
domáhat uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (jehož právní
nástupkyní je žalovaná, srov. § 22 zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém
úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), aby s ní uzavřel smlouvu o
převodu vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr konkrétního náhradního
pozemku nadána není), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost
udržovat nabídku náhradních pozemků takových kvalitativních a kvantitativních
parametrů, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným
průtahům a k počínání povinné osoby, které by bylo lze označit za liknavé, či
dokonce svévolné (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3893/2008, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02,
a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Spatřoval-li v nynější věci
odvolací soud liknavost žalované v její nečinnosti a znesnadňování patřičného
ocenění žalobkynina nároku, jakož i v nedostatečnosti (kvalitativní i
kvantitativní) veřejné nabídky, pro něž nebyla s to nárok žalobkyně řádně
uspokojit, nikterak se jeho úsudek nepříčí shora poukazované ani dovolatelkou
citované judikatuře. Nepřípadným se rovněž jeví argument žalované vytýkající
žalobkyni neúčast ve veřejných nabídkách, poněvadž ta byla důsledkem právě
liknavého postupu žalované projevujícího se v nesprávném ocenění nároku
restituentky. Uvedené nelze klást k tíži žalobkyně, a zhojit tak nekorektní
přístup veřejnoprávního subjektu, jehož povinností bylo nárok oprávněné osoby
uspokojit, pročež i takto rozporované úvahy odvolacího soudu obstojí jako s
judikaturou konformní (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4173/2017). Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani výtky dovolatelky
zpochybňující zjištění o nedostatcích veřejných nabídek, poněvadž jimi brojí
toliko proti skutkovým závěrům, jež ovšem revizi ze strany dovolacího soudu
orientované toliko na přezkum konkluzí právních pro svou povahu podléhat
nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn.
28 Cdo 1675/2016).
Ohledně zpochybňování ocenění původních pozemků sluší se připomenout judikaturu
Nejvyššího soudu opakovaně dovozující, že cena náhradního pozemku má být
ekvivalentní k ceně odebraných pozemků – pokud byl oprávněné osobě odňat
zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2699/2008). Účelem je zachování identity v charakteru pozemků, přičemž
rozhodnými jsou jejich vlastnosti, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V
situaci, v níž pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako
zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (zejména podle v době prodeje
existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem realizace
sídliště, bezprostřední uskutečnění takového záměru), je však třeba je ocenit
jako pozemky stavební ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988
Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4678/2014, a jeho usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze
dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, či ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4120/2016, a další v něm poukazovaná rozhodnutí). Judikatura dovolacího soudu
je konstantní rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci lze se
zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i schválený
směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež i pozemky
jím určené k zastavění v době jejich odnětí je nezbytné (zvláště byla-li
výstavba skutečně realizována) ocenit jako pozemky určené pro stavbu (srov.
namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, a ze dne 1. 9. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). V intencích uvedeného postupoval i odvolací soud,
jenž vycházel ze znaleckého posudku, oceňujícího předmětné pozemky právě jako
stavební, neboť byly vykupovány za účelem výstavby sídliště.
Za nepřiléhavý je dále v této souvislosti třeba označit poukaz dovolatelky na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, pro
rozdíl ve skutkových okolnostech tehdejšího sporu, v němž k okamžiku odnětí
pozemků nebylo možné dostatečně spolehlivě uzavřít, že k jejich zastavění
opravdu dojde, a nyní projednávané věci, v níž obdobné specifické aspekty v
průběhu řízení najevo nevyšly.
Konečně nelze na přípustnost dovolání usuzovat ani v souvislosti s dovolatelkou
předkládanou, dle jejího mínění doposud neřešenou, otázkou obecné
aplikovatelnosti ustanovení o srážkách ve smyslu přílohy užitého cenového
předpisu, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž v daném případě nejsou v
důsledku charakteristik oceňovaného pozemku (především možnost připojení na
inženýrské sítě v době jeho odnětí) splněny podmínky pro aplikaci dovolatelkou
prosazovaných srážek. Nevyjadřoval se tak obecně k (ne)uplatnitelnosti
dotčených ustanovení na restituční kauzu. Naznačuje-li pak snad žalovaná
nesouhlas se závěry znaleckého posudku v tomto směru a jejich převzetí
odvolacím soudem, brojí tím opětovně toliko proti skutkovým zjištěním, jakož i
proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit
nelze (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn.
28 Cdo 4047/2017, obecně viz jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Se zřetelem ke shora uvedenému lze uzavřít, že dovolatelka Nejvyššímu soudu
nepředložila žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., a její dovolání
proto muselo být coby nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.)
odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu