28 Cdo 1675/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce M. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze
5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému
úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené
u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 39/2014, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2015, č. j.
19 Co 321/2015-394, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6 195,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Homoly, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve výroku II. rozsudek
Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. června 2015, č. j. 16 C 39/2014-333, jímž
byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném
převodu pozemků parc. č. 1537/1 a 1537/11 v k. ú. P. a pozemků parc. č. 1370/5
a 1370/6 v k. ú. H., k uspokojení nároku žalobce (oprávněné osoby) na převod
náhradních pozemků za pozemky, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového
úřadu a dohody o vyčíslení restitučního nároku – náhrady za živý a mrtvý
inventář a zásoby podle § 11 odst. 2, § 11a, § 18a odst. 2 zákona o půdě (výrok
I.); ve výroku III. pak rozsudek změnil tak, žalované uložil povinnost nahradit
žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 59 373 Kč (výrok II.)
a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve
výši 15 176 Kč (výrok III.). Odvolací soud předně zjišťoval, zda žalovaná
postupovala vůči žalobci liknavě, se znaky libovůle či svévolně. Uzvřel, že
žalovaná nenabízela v procesu veřejných nabídek dostatek náhradních pozemků
tak, aby nárok žalobce mohl být v přiměřené lhůtě uspokojen. Nárok přitom
uplatnila již právní předchůdkyně žalobce E. F., zohlednil dobu, jež uplynula
od uplatnění nároku, od úmrtí matky žalobce i okolnost, kdy bylo předloženo
potvrzení, že žalobce je jejím jediným dědicem. Hodnota restitučního nároku
žalobce byla vyčíslena až v červenci 2012 a do současné doby není nárok žalobce
plně uspokojen. Tento postup je třeba považovat za liknavý, a to i s
přihlédnutím k posouzení vhodnosti požadovaných pozemků a k postupu u pozemku v
k. ú. V.. Z listin předložených žalobcem shledal i prvky libovůle, neboť
žalobce měl snahu uspokojovat svůj nárok cestou veřejné nabídky, ale jeho
žádost byla nesprávně posouzena jako neplatná a tento závěr byl bez bližšího
odůvodnění přehodnocen až na zásah zástupce žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze proti výroku I.) podala žalovaná s
poukazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že dovolacím soudem vyřešená právní
otázka má být vyřešena jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci) resp. uvedla, že má dovolání za přípustné
proto, že jde o rozhodování zásadního právního významu podle § 237 (fakticky
podle obsahu dovolání poukazovala na rozpor s judikaturou). Namítala, že
převedení požadovaných pozemků na žalobce by bylo v rozporu s rozhodnutím
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 a s rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 a ze dne 18. 9.
2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014. Mělo být zohledněno, že žalobci již bylo
převedeno velké množství pozemků, jeho restituční nárok byl z velké části
uspokojen a nelze hovořit ani o nečinnosti žalované v letech 2001 až 2012 ve
vztahu k vyčíslení nároku žalobce. Žalobce svými žalobami a návrhy na předběžná
opatření maří veřejné nabídky realizované žalovanou. Dovozovala, že se vůči
žalobci nechovala svévolně, liknavě či diskriminačně a navrhla zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl primárně odmítnutí dovolání (popřípadě zamítnutí), neboť právní
posouzení věci odvolacím soudem je správné a odpovídá účelu restitučního
zákonodárství.
V řízení o dovolání bylo s ohledem na zahájení řízení dne 14. 3. 2014
postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“) od 1. 1. 2014, které je podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241
odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je dlouhodobě zastáván názor, že se
osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků,
mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (jehož
nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní
pozemkový úřad; viz § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uložena povinnost
uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť
jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány
nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatelka, viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený
veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků
mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování
restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by
bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3.
2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp.
zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není dotčen ani vložením ustanovení § 11a do
zákona o půdě, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků
oprávněným osobám cestou veřejných nabídek (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a
povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č.
503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn.
28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v
níž oprávněná osoba v důsledku zjištěných (prokázaných) nedostatků v postupu
žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních
pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje ani za diskriminační vůči jiným
restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle
něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Při přezkumu právního posouzení odvolacím
soudem se pak dovolací soud může zabývat toliko tím, zda úvahy odvolacího soudu
vážící se k závěrům o liknavosti, svévoli resp. diskriminačním postupu nejsou
zjevně nepřiměřené a zda důsledně přihlížejí k hlediskům formulovaným již
ustálenou judikaturou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, nebo rozsudek ze dne 17. 6. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 5389/2014).
V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházející ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně dílem doplněných v řízení odvolacím) za beze všech pochyb
prokázané, že jednání žalované jest považovat za liknavé a svévolné, když vyšel
zejména z toho, že struktura nabídky žalované nemá (neměla) takové kvalitativní
a kvantitativní parametry, aby byla způsobilá v přiměřené době uspokojit
oprávněné nároky žalobce (coby právního nástupce své zemřelé matky, jež
restituční nárok řádně uplatnila již v roce 2001), přičemž nadále (rozuměj v
roce 2014) zbývalo vypořádat nároky v hodnotě 5 415 316,98 Kč. Žalobce se
přitom účastnil i výběrového řízení, kde se bez své viny převodu pozemku v k.
ú. V. nedomohl, zatímco v jiném případě v r. 2015 byla jeho žádost o převod
zemědělského pozemku shledána neplatnou, ačkoli jeho nárok (s ohledem na výši
nevypořádaného restitučního nároku) byl zcela oprávněný, což posléze
deklarovala i žalovaná. Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře řešící v
případě liknavosti a svévole ze strany státu možnost vydání konkrétních pozemků
zcela zjevně nezpronevěřil a jeho právní posouzení věci je zcela přiléhavé
zjištěné liknavosti a svévoli žalované.
Dovolací soud současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících
skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho
předchůdce Pozemkového fondu ČR), jejichž hodnocením odvolací soud dochází k
závěru o liknavosti žalované (jejího předchůdce), je pak otázkou skutkových
zjištění. Pro otázky skutkové rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu
otevřen není a jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na
níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a
usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve
vydaným rozhodnutím ve skutkově a právně podobné věci těchže účastníků (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo1825/2016) a ani z
tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, a na rozhodnutí ze dne 18.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, je v dané věci nepřípadný, neboť první z
rozhodnutí řešilo jinou problematiku a druhým z nich bylo dovolání odmítnuto
proto, že obsahovalo toliko námitky zpochybňující skutkový stav, a proto bylo
shledáno nepřípustným (otázku možného převodu konkrétního pozemku v souvislosti
s tvrzenou liknavostí věcně neřešilo).
Na základě shora uvedeného nejsou splněna kritéria obsažená v § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání
žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna
advokáta (počítaná z hodnoty nárokovaných pozemků ve výši 92 461 Kč) v částce 4
820 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm.
k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
náhrada hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden
úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a daň z přidané hodnoty [§ 137
odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek, což celkem představuje sumu 6
195,20 Kč, kterou je žalovaná povinna nahradit žalobci k rukám jeho advokáta.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu