28 Cdo 4047/2017-229
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause, a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně MUDr. B. R., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem
v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní
pozemkový úřad, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1,
Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 20 C 42/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č. j. 26 Co 44/2017-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 20 C 42/2014-176, ve výroku III. změněn tak, že se
žalované ukládá nahradit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního
stupně 26.833 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a současně potvrzen ve
výroku II., kterým byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se
žalobkyní o bezúplatném převodu v uvedeném výroku označených pozemků (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž rozhodl o povinnosti žalované
nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 3.388 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na vyřešení hmotněprávní otázky „důvodnosti žaloby oprávněné
osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných
nabídek“, a to za situace, kdy odvolací soud „nepřihlédl ke všem relevantním
hlediskům zformulovaným dosavadní judikaturou ohledně liknavosti a svévole
dovolatelky“. Dovolávala se přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
4758/2016 a sp. zn. 28 Cdo 1807/2013. Současně předestřela k řešení otázku, zda je možné uspokojit nárok oprávněné
osoby převodem konkrétního náhradního pozemku mimo veřejnou nabídku tehdy,
jestliže se oprávněná osoba se svým restitučním nárokem veřejných nabídek
dovolatelky neúčastní vůbec, případně jen ve velmi omezeném rozsahu. Měla za
to, že tato otázka má být dovolacím soudem nově vyřešena, případně jinak
posouzena. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4758/2016,
sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn III. ÚS 495/02,
sp. zn. II. ÚS 1782/16 a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Z obsahu dovolání se zároveň podává, že dovolatelka předestřela též otázku
ocenění oprávněným osobám odebraných zemědělských pozemků, jež by dle jejího
názoru měla být dovolacím soudem oproti stávající judikatuře vyřešena jinak,
když pravidla pro ocenění odebraných pozemků jako stavebních vyplývající z jeho
dosavadní rozhodovací praxe (například z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 444/2014), dle níž důvodem k takovému postupu je mimo jiné v době odnětí
pozemků existující územně plánovací dokumentace, podle níž byly pozemky určeny
k zastavění, nereflektují povahu územně plánovací dokumentace jako nástroje
„dlouhodobého a pravděpodobného rozvoje obce“, k jehož naplnění však nemusí
dojít. Měla rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při řešení „procesněprávní otázky“ dostatečnosti a
přezkoumatelnosti provedeného dokazování, uvádějíc, že skutková zjištění soudů
nižších stupňů nemají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud, aniž
dokazování doplnil, učinil nová skutková zjištění. Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle
zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelkou odkazované předpoklady přípustnosti zjevně v posuzované věci
nejsou naplněny. Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu –
srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok
uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový
postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči
ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační (k tomu srov. především
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky
skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za
přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem
věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyně (opakovaná
účast ve veřejných nabídkách) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její
uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky
pozemků; srov § 11a zákona o půdě) nesprávným oceněním restitučního nároku
(cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky,
CSc., v řízení před soudy nižších stupňů téměř šestadvacetkrát převyšuje
ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném
ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém
prodlení (restituční nárok žalobkyně byl deklarován rozhodnutími pozemkového
úřadu z let 1994 - 2011), odvolací soud zcela v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu a po náležitém zohlednění relevantních kritérií (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne
6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, či ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1807/2013, na nějž odkazuje sama dovolatelka) dovodil, že v důsledku liknavého
(až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni
spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, neboť tato nemohla
zjevně vést (vzhledem k nezanedbatelné disproporci mezi dovolatelkou provedeným
oceněním a skutečnou výší restitučního nároku žalobkyně) k uspokojení jejího
restitučního nároku, a bylo proto namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních
vhodných pozemků (o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou se
přitom, na rozdíl od mínění dovolatelky, nejedná – srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Potud není rozhodnutí dovolacího soudu ani v rozporu s další, dovolatelkou
citovanou, judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a
nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn III. ÚS 495/02, usnesení téhož
soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, a stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.
21/05), jež se otázkou liknavosti
dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývá (v souladu s ustálenou
judikaturou) se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých
posuzovaných případů právě s ohledem na skutečnost, že žaloba na vydání
konkrétního náhradního pozemku představuje výjimečný prostředek ochrany proti
libovůli dovolatelky. Není přitom žádného důvodu řešit vymezené otázky oproti
stávající ustálené judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu odchylně. V situaci, kdy ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo,
že část odňatých pozemků byla již v době přechodu na stát (v roce 1987) určena
k zastavění dle územního rozhodnutí z května 1966, července 1986 a směrného
územního plánu z roku 1955, pak rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje též
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (od níž není důvodu se odchýlit),
dle níž pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky
zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně
plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace
výstavby), je třeba (bez ohledu na postup dovolatelky, jakožto příslušného
správního orgánu) ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §
14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014,
ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28
Cdo 444/2014, jejž cituje sama dovolatelka, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1025/2015). Vytýká-li dovolatelka zmíněné rozhodovací praxi, že existence
územně plánovací dokumentace sama o sobě neodůvodňuje závěr, že oprávněné osobě
odebrané pozemky byly v době přechodu na stát určeny k zastavění, když tento
jejich účel nemusel být realizován bezprostředně po takovém přechodu, nýbrž i s
mnohaletým odstupem, anebo k zastavění nemuselo dojít vůbec, sluší se uvést, že
nebyly-li – tak jako v posuzované věci – oprávněné osobě odebrané pozemky
vydány právě pro překážku zastavěnosti (§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen
„zákon o půdě“), je námitka, že k jejich zastavění vůbec nemuselo dojít, zjevně
nepřípadná, neboť k realizaci záměru (zastavění) existujícího již v době
přechodu vlastnického práva k takovým pozemkům na stát nepochybně došlo. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pak nemůže založit ani
dovolatelkou předestřená otázka „dostatečnosti a přezkoumatelnosti provedeného
dokazování“, kterou dovolatelka dále ostatně ani argumentačně nerozvádí (k
vymezení důvodu dovolání srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Námitky k hodnocení
důkazů odvolacím soudem obecně přípustnost dovolání založit ani nemohou, neboť
způsob, jímž odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, se dovolacímu přezkumu
vymyká (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3365/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, či ze dne 11. 7. 2017, sp. zn.
28 Cdo 397/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/16). Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, pak
ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu,
jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení
mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč, by byla přípustnost dovolání tak či onak vyloučena
již ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. l a § 151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., neboť žalovaná na jejich náhradu nemá právo a žalobkyni, jež v dovolacím
řízení nepodala vyjádření, žádné náklady nevznikly. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.