28 Cdo 837/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců 1) Mgr. J. J., a 2) Mgr. M. K., obou zastoupených Mgr. Lukášem
Hegnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle k uzavření
smlouvy o převodu náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Tachově pod
sp. zn. 3 C 199/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 26. října 2016, č. j. 15 Co 263/2016-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
rovným dílem k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera celkem částku 5 203 Kč do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 4. května 2016, č. j. 3 C
199/2015-66), jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu
o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 3920 v katastrálním území Ch. P., jako
náhradního pozemku za pozemky, které nebylo možno dle označených rozhodnutí
pozemkového úřadu vydat žalobcům jako oprávněným osobám (§ 11 odst. 2, § 11a
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s.
ř.“), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí
nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených v § 238a o. s. ř. a
přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř.,
protože rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V relevantních otázkách hmotného práva (jde-li o možnost uspokojení nároku
oprávněné osoby převodem pozemku mimo veřejnou nabídku žalované, včetně úvahy,
jde-li snad o postup diskriminující jiné oprávněné osoby), jejichž řešení
napadeným rozsudkem považuje dovolatelka za rozporné s jí odkazovanou
judikaturou dovolacího soudu, se odvolací soud – v rovině prověřovaného
právního posouzení věci – závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3.
2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS
495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS
6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) nikterak nezpronevěřil, vycházel-li z
teze, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok
uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový
postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči
ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a
otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat
toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu se shora citovanou judikaturou
dovolacího soudu i proto, že při rozhodování projednávané věci měly soudy
nižších stupňů na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s
uspokojením nároku žalobců, ale vzaly v úvahu i další okolnosti případu,
jejichž zhodnocením dospěly k závěru, že postup žalované ve vztahu k žalobci
důvodně vznášeným nárokům lze kvalifikovat přinejmenším jako liknavý (ba až
svévolný či diskriminační) – viz zjištění o aktivním přístupu žalobců při
uplatňování práv, v kontrastu s jednáním žalované (jejího právního předchůdce),
jež – bez ospravedlnitelného důvodu – ztěžovala uspokojování nároku žalobců
zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným oceněním oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků [s
přihlédnutím ke zjištění, že při uspokojování (a jemu předcházejícímu ocenění)
nároků upřednostňovala žalovaná jiné osoby – viz konkrétní skutkové zjištění o
„přecenění“ nároku jiné oprávněné osoby realizované na základě téhož znaleckého
posudku předkládaného žalobci coby oprávněnými osobami].
Odkazuje-li pak dovolatelka argumentačně i na závěry z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, jde v poměrech nyní
posuzované věci o odkaz nikoliv zcela přiléhavý (je-li toto dovolatelkou
citované rozhodnutí vybudováno na odlišném skutkovém základě, kdy liknavost,
svévole či diskriminace oprávněné osoby při uspokojování nároku nebyly
prokázány). Za relevantní nelze mít pak ani odkaz na usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10 (kdy v tomto odkazovaném, Ústavním
soudem řešeném případě byla liknavost Pozemkového fondu ČR shledána méně
závažnou, nedosahující intenzity libovůle a svévole).
Ovšem ani v otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku
vydat oprávněné osobě a za něž je třeba poskytnout náhradu (§ 11 odst. 2 a §
11a zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž poukazuje i dovolatelka (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne
21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2699/2008, či dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013) a podle které ve prospěch oprávněné osoby nelze
počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po
přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Dovolací soud přitom ve své
rozhodovací praxi konstantě judikuje, že v situaci, kdy pozemky byly v době
přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly
určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace,
vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba
pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1
vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne
3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Potud nejsou závěry
odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s dovolatelkou citovanou judikaturou
Ústavního soudu, akcentující smysl a účel restitučních zákonů (srovnej zejména
nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž bylo –
se zřetelem na vyjádřený princip rovnosti – aprobováno pravidlo, že cena
náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě
odebrán).
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže pak založit ani
dovolatelkou předestřená (blíže nezdůvodněná) otázka „týkající se výkladu § 135
odst. 2, ve spojení s § 159a občanského soudního řádu v platném znění“, kterou
argumentačně dovolatelka dále nerozvádí (k vymezení důvodu dovolání srov. §
241a odst. 3 o. s. ř.) a na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu
v souzené věci tak či onak nezávisí.
Přestože žalovaná v dovolání uvádí, že je podává i proti výrokům rozsudku
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (navzdory v dovolání uvedenému
nesprávnému číselnému označení napadených výroků rozhodnutí), tak ve vztahu k
nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
– v dovolání nevznáší. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost dovolání tak či
onak vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců, jež se prostřednictvím
zástupce vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta za každou z jím
zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3
písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014)
se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu