28 Cdo 397/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně PhDr. V. B.,
zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře
123, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1,
Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Na Slupi 134/15, o 242.832 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 24/2013, o dovolání žalovaného proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016, č. j. 18 Co
400/2014-175, takto:
Dovolání se odmítá.
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. – správně výrok
III.). Obvodní soud přisvědčil žalobkyni, že žalovaný se na její úkor
bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), měl-li v posuzovaném
období na jejím pozemku parc. č. 2342/453, v k. ú. S., obci P., umístěnu jím
vlastněnou stavbu místní komunikace IV. třídy, aniž by ho k tomu opravňoval
odpovídající právní titul. Opodstatněným naopak již neshledal tvrzení, že se
žalovaný na úkor žalobkyně obohatil i užíváním jejích pozemků parc. č.
2342/401, 2342/402 a 2342/403 v téže obci i katastrálním území, neboť na nich
se nacházející zeleň není silniční vegetací, a tudíž příslušenstvím místní
komunikace, nýbrž zelení veřejnou, o niž pečuje městská část Praha 13.
K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. 18 Co 400/2014-119, zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek obvodního soudu
shledal rozporným s dřívějšími rozhodnutími soudů v obdobném sporu týchž
účastníků, týkajícím se stejných pozemků a lišícím se toliko obdobím, za něž
byla náhrada požadována. Akcentuje nepřípustnost rozhodovat bez náležitého
zdůvodnění o téže otázce mezi stejnými účastníky odlišně, přistoupil ke kasaci
napadeného rozsudku.
K dovolání žalovaného se posledně zmíněným rozhodnutím zabýval Nejvyšší soud,
jenž je usnesením ze dne 7. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 1071/2015-150, zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl, že důvodné
očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, pro něž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního
stupně, může jen stěží vzniknout, bude-li se průběh řízení vycházející z
obdobného faktického stavu vyvíjet odlišně, bude-li povinnost účastníků nést
břemeno tvrzení a břemeno důkazní naplňována ve vztahu k rozhodným skutečnostem
rozdílným způsobem či bude-li mít soud na základě volného hodnocení důkazů za
prokázaný jiný skutkový stav. Postrádaje v usnesení městského soudu patřičné
srovnání dotčených sporů a spatřuje v něm rezignaci na snahu dostát instrukcím
uloženým mu příslušnou procesní úpravou (§ 153 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“),
přistoupil Nejvyšší soud ke kasaci napadeného rozhodnutí. Blíže se z důvodu
nastalé procesní situace nevěnoval ostatním právním otázkám nastíněným v
dovolání, ve vztahu k nimž toliko odkázal na svá dřívější rozhodnutí – rozsudky
ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28
Cdo 332/2015.
Městský soud v Praze i následným usnesením ze dne 31. 8. 2016, č. j. 18 Co
400/2014-175, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud měl po zopakování a doplnění důkazů za prokázané, že
předmětné pozemky tvoří funkční celek s místní komunikací a zeleň, jež je
umístěna na pozemcích, je pak vegetací silniční. Nejedná se tedy o veřejné
prostranství, za jehož bezesmluvní užívání by povinována k náhradě měla být
příslušná městská část. S ohledem na uvedený závěr a po připomenutí relevantní
judikatury dovolacího soudu shledal žalovaného ve sporu pasivně věcně
legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání všech
žalobou dotčených pozemků. Ani po doplnění dokazování ovšem nepovažoval za
dostatečně zjištěné skutečnosti rozhodné pro určení výše bezdůvodného
obohacení, pročež konstatoval potřebu zpracování nového znaleckého posudku,
jejž žalobkyně ve fázi řízení před soudem prvního stupně navrhla, avšak soud
jej neprovedl. Z vylíčených důvodů proto opakovaně zrušil rozsudek obvodního
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti posledně uvedenému usnesení brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost
ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od judikatury
Nejvyššího soudu při řešení otázky vymezení pojmu stavby ve smyslu občanského
práva, resp. jejího příslušenství, jakož i při hodnocení důkazů. Dovolatel
odmítá závěry o zastavěnosti předmětných nemovitostí pozemní komunikací a
posouzení zeleně jako silniční vegetace. Zdůrazňuje, že porost lze považovat za
silniční vegetaci, jež je příslušenstvím komunikace, pouze pokud náleží
vlastníku komunikace a je s ní trvale užíván, přičemž poukazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 1983, sp. zn. 4 Cz 46/83. Rovněž s odkazem na
konkrétní judikaturu dovolacího soudu vytýká městskému soudu, vycházel-li při
posuzování stavby pouze z veřejnoprávních předpisů a nepřihlédl-li ke všem
rozhodným skutečnostem. Závěrem brojí též proti postupu soudu při dokazování a
jeho pochybení spatřuje v tom, že vyšel výhradně z důkazů navržených žalobkyní
a pominul jím předkládanou informaci Odboru dopravy MHMP a sdělení ÚMČ Praha
13, z nichž se má podávat, že jsou dané pozemky na rozdíl od toho, na němž se
nachází pozemní komunikace, udržovány právě městskou částí. Vzhledem k řečenému
navrhuje napadené usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, považujíc je za nedostatečně
odůvodněné a projevující toliko nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu
stran charakteru dotčených pozemků. Připomíná již dříve rozhodnuté pře týchž
účastníků, kterými se zabýval i Nejvyšší soud, jemuž proto navrhuje, aby
dovolání v nynějším sporu jako nepřípustné odmítl.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Dovolatel v podstatě charakterem svých argumentů napadá závěr odvolacího soudu
o jeho pasivní věcné legitimaci založený na úsudku o povaze dotčených pozemků.
Nutným se jeví poznamenat, že obsahově totožnými námitkami žalovaného v
obdobných sporech týchž účastníků, jejichž předmětem bylo vydání náhrady za
užívání shodných pozemků, se dovolací soud již zabýval v řadě rozhodnutí, na
něž a v nich uvedenou argumentaci lze pro stručnost odkázat i v nyní posuzované
kauze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo
4525/2011, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3309/2013, ze dne 3. 8. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 2830/2015, a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2924/2015, jež
obstála i v rámci přezkumu před Ústavním soudem – srov. jeho usnesení ze dne
13. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 4359/12, ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS
3217/15, či ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16). Nejvyšší soud se v nich
vyjádřil jak obecně k povinnosti obce vydat bezdůvodné obohacení získané
bezesmluvním užíváním pozemků jiného jako veřejného prostranství bez právního
důvodu, tak k faktu, že hodnocení povahy předmětných pozemků a způsobu jejich
užívání jsou otázkami skutkovými, jejichž řešení nemůže být v rámci dovolacího
přezkumu revidováno (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1.
2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, jakož i další v něm odkazovaná rozhodnutí).
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani žalovaným v nynější věci nově
uplatňovaná argumentace. Ač v úvodu svého podání avizuje nesouhlas se závěrem o
zastavěnosti pozemků, blíže tuto svou výhradu nerozvádí, ani relevantně
nezdůvodňuje. Namítá-li dále nesoulad rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou
soudu dovolacího ve vztahu k vymezení pojmu stavby a jejího příslušenství,
dezinterpretuje tím do jisté míry napadené rozhodnutí a v podstatě konstantně
brojí proti dostatečně podloženému a řádně odůvodněnému skutkovému závěru
přijatému odvolacím soudem stran zastavěnosti pozemků stavbou silnice a
chodníků, jakož i o tom, že zeleň na dotčených pozemcích je vegetací silniční,
jež je ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. považována za příslušenství pozemní
komunikace. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu SR sp. zn. 4 Cz 46/83 pak
nelze pokládat za případný především pro zásadní rozdílnost skutkových
okolností v něm řešené kauzy a nynějšího sporu. Nezbytným se ukazuje dodat, že
posouzení dovolatelem zdůrazňované otázky týkající se vymezení stavby v
občanskoprávním smyslu nebylo pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu, založené
na úsudku, že všechny dotčené pozemky, jež spolu funkčně souvisí, nepředstavují
svým charakterem veřejné prostranství, určující, pročež nelze uvažovat o jeho
vlivu na výsledek sporu. Ani námitky mířící naznačeným směrem tedy nemohou
přípustnost dovolání přivodit (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Napadá-li pak žalovaný hodnocení důkazů,
maje pocit, že odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost jím poukazovaným
listinám, které ovšem byly k důkazu provedeny již soudem prvního stupně, z
jehož skutkových zjištění odvolací soud vycházel, jeví se vhodným připomenout,
že ani námitky takového rázu, nejsou-li provázány s náležitě vymezenou otázkou
procesního práva, nemohou přípustnost dovolání založit, neboť způsob, jímž
odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, se dovolacímu přezkumu vymyká
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3365/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).
Jelikož důvody, z nichž vychází i řešení aktuální pře, byly dovolateli detailně
zpřístupněny již v dřívějších shora zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a
protože odvolací soud řečené závěry respektoval a rozhodl v souladu s nimi,
přičemž na přípustnost dovolání nebylo možné usuzovat ani z námitek, o něž svou
obranu žalovaný nově rozšířil, viz výše, nezbylo dovolacímu soudu než jeho
podání ve smyslu § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu