U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně PhDr. V. B., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se
sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO:
000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr.
Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky
245.126,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
27 C 93/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 15. ledna 2015, č. j. 70 Co 453/2014-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.616,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
11. 2010 do zaplacení (výrok I), změnil je toliko ve výroku II o náhradě
nákladů řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně je
výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 2342/401, 2342/402, 2342/403 a 2342/453 v
katastrálním území S., na nichž se nachází místní komunikace ve vlastnictví
žalovaného, spolu se silniční vegetací a dalším „vybavením“, tvořícím se
zmíněnou komunikací funkční celek (přitom i bezprostředně nezastavěné části
pozemků žalovaný prohlásil v jím vydané vyhlášce současně za veřejné
prostranství); okolnost, že by některý z pozemků byl svěřen k obhospodařování
příslušné městské části (MČ Praha 13), dle závěru odvolacího soudu prokázána
nebyla. Mezi žalobkyní a obcí nebyla uzavřena nájemní smlouva či jiná dohoda o
užívání pozemků a žalovaná neposkytuje žalobkyni za užívání žádnou náhradu, ač
je žalobkyně z užívání pozemků vyloučena. V takovém případě – uzavírá odvolací
soud – žalobkyni přísluší náhrada ze strany obce, kterou – není-li mezi
vlastníkem a obcí jiné dohody – může vlastník vymáhat i z titulu bezdůvodného
obohacení (aplikováno ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“, se zřetelem k
tomu, že žalobkyní žádaná náhrada v dané věci pokrývá období od 1. 12. 2008 do
30. 9. 2010).
Výši náhrady soud určil v úrovni maximální výše regulovaného nájemného z
pozemků nesloužících k podnikání nájemce (částka 85 Kč za m2 plochy pozemku
ročně stanovené výměrem Ministerstva financí ČR č. 1/2009) jež – dle zjištění
odvolacího soudu – nepřekračuje hladinu obvyklého nájemného za pronájem
srovnaných pozemků v dané lokalitě a čase (opřeno též o dříve podaný posudek
znalkyně Ing. Jany Kováčikové a „cenové mapy pozemků v daném území“).
Proti rozsudku podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné podle
ustanovení § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a jako dovolací důvod
ohlašuje nesprávné právní posouzení věci dovolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejm. nález ze dne 1. června
2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, k němuž se Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne
21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), zastává názor, že je-li pozemek
veřejným prostranstvím a podléhá-li obecnému užívání, jde o omezení
veřejnoprávní povahy; v takovém případě – pokračuje dovolatel – je obecné
užívání pozemku zásadně bezplatné. Prostřednictvím kritiky skutkových zjištění
odvolacího soudu „o povaze pozemků parc. č. 2342/401-403“ pak vyvozuje, že
nejde o pozemky tvořící jednotný účelový celek s pozemní komunikací, z čehož
následně usuzuje, že nejméně v případně těchto dalších pozemků není ve sporu z
bezdůvodného obohacení ani pasivně legitimován (že povinnou k poskytnutí
náhrady může být nanejvýše příslušná městská část). Za nesprávné má žalovaný i
závěry vedoucí k určení výše náhrady v úrovni maximální výše regulovaného
nájemného, kdy argumentuje tím, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem
ovlivňujícím výši obvyklého nájemného, které je podle názoru žalovaného
podstatně nižší. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a
žalobu (při současně navržené změně rozsudku soudu prvního stupně) zamítl,
případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soudu dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení
o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že
dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K prvé z dovolatelem označených otázek – týkající samotného základu uplatněného
nároku a jeho právní kvalifikace – sluší se z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu odkázat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006,
sp. zn. 33 Odo 396/2004, rozsudky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo
1253/2005, a sp. zn. 33 Odo 1064/2005, rozsudek ze dne 2. května 2012, sp. zn.
28 Cdo 561/2012, nebo rozsudek ze dne 10. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012
(jež jsou – spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na jeho
webových stránkách www.nsoud.cz), v nichž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil
k závěru, že „není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné
užívání veřejného prostranství, zahrnující pozemky vlastnicky náležející třetí
osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním
bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní
důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci
vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání
jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně“.
Citované závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu byly jako ústavně
konformní hodnoceny i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze
dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. I.
ÚS 1607/11, nebo ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13 – dostupné i
na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
Na tuto relevantní judikaturu ostatně Nejvyšší soud upozornil dovolatele již v
usnesení ze dne 4. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, vydaném ve skutkově
prakticky totožné věci těchže účastníků (lišící se od věci nyní posuzované
toliko vymezením období, za něž žalobkyně žádá náhradu za užívání pozemků ve
svém vlastnictví), přičemž i ústavní stížnost podanou dovolatelem proti
označenému usnesení odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. III. ÚS 4359/2012).
K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud znovu v dané věci přihlásil i usnesením ze
dne 12. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3309/2013 (jímž bylo odmítnuto dovolání
žalované směřující proti kasačnímu usnesení odvolacího soudu ze dne 25. dubna
2013, č. j. 70 Co 119/2013-93) a neshledává důvody, pro které by se měl od
dříve přijatých právních závěrů odchýlit.
K nově doplněné argumentaci žalovaného dílčími závěry, jež vyslovil Ústavní
soud v nálezu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, lze rovněž odkázat
na jejich reflexi v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, nebo rozsudek
ze dne 3. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015), nehledě na to, že
dovolatelem citovaná pasáž odůvodnění nálezu, o vypořádání vztahu mezi
vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím veřejný statek (obiter dictum
nálezu, bod 40 a 41 odůvodnění) nepatří k nosným důvodům rozhodnutí (které
Ústavní soud jinak zakládá na otázkách týkajících se jedné z překážek vydání
pozemku oprávněným osobám v restituci – výklad a aplikace ustanovení § 11 odst.
1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů). Citovaným nálezem nebyla
revidována, ba ani popřena předchozí judikatura Ústavního soudu, k níž se
ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov. např.
kasační nález ze dne 16. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, v němž se
Ústavní soud znovu postavil na stanovisko, že za bezesmluvní užívání pozemků
přísluší vlastníku náhrada ze strany obce a není-li poskytována, lze ji po obci
vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení). Další dovolatelem citovaný nález
Ústavního soudu (nález ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, v němž
Ústavní soud znovu ocitoval závěry z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14),
věcně týká se již pak výlučně otázky překážek z naturální restituce pozemků.
Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu sleduje napadený rozsudek i v
otázce určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání
bezdůvodného obohacení, vzniklého obci užíváním pozemků ve vlastnictví jiné
osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn.
28 Cdo 2056/2009; nebo usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009;
usnesení ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009; nebo usnesení ze
dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009).
Spojuje-li se v dané – ve vazbě na soudy v dané věci učiněná skutková zjištění
– povinnost žalovaného k poskytnutí náhrady převážně s jejím vlastnictvím
(stavba místní komunikace a její příslušenství, zatěžující pozemky ve
vlastnictví žalobkyně, resp. ostatní pozemky tvořící se zastavěným pozemkem
funkční celek), jsou nepřiléhavé odkazy dovolatelky na rozhodnutí, jež řeší
otázku věcné legitimace (hl. m. Praha vs. městská část) za jiných skutkových
okolností (dovolatekou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
3684/2013 a 28 Cdo 4175/2013).
Otázka „povahy“ pozemků (způsobu jejich užívání a obhospodařování), o
jejíž znovuotevření žalovaný usiluje i nyní podaným dovoláním, patří pak mezi
otázky skutkové, nikoliv právní (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených
důkazů). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není ovšem zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné
hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto ani argumentace
dovolatele, že zmíněné závěry odvolacího soudu „nemají oporu v provedené
dokazování“ (námitky dříve podřatitelné dovolacímu důvodu dle ustanovení § 241a
odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012), není z
hlediska přípustnosti dovolání relevantní.
Konečně k právní problematice výše náhrady (rozsahu bezdůvodného obohacení;
§ 458 odst. 1 obč. zák.), sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999,
sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále např. rozsudek ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo
5484/2007; rozsudek ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo
rozsudek ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009), jímž byl formulován
a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se
zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li
nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného
obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
Ačkoliv nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v posuzovaném
období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými
výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990
Sb., o cenách), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být
obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby
zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována
stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde
jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (k tomu
přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp.
zn. 28 Cdo 1332/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2013, sp.
zn. 28 Cdo 1425/2012).
Ze shora citovaných judikaturních závěrů ovšem odvolací soud v dané věci
nevybočil, určil-li sice náhradu v úrovni maximálního nájemného z pozemků
nesloužících k podnikání nájemce (částka 85 Kč za m2 plochy pozemku ročně),
avšak v situaci, kdy vzal z provedeného dokazování současně za zjištěné, že
nebýt uvedené regulace – dosahovalo by tržní (obvyklé) nájemné úrovně vyšší.
Sama otázka určení hladiny obvyklého nájemného (stran jejíhož zjištění odvolací
soud odkazuje na obsah provedených důkazů – znalecký posudek a cenové mapy) je
pak otázkou nikoliv právní, nýbrž skutkovou, pro kterou rozsudek k dovolacímu
přezkumu otevřen není a jejímž prostřednictvím taktéž nemůže být založena
přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Za situace, kdy ostatní otázky právní, na jejichž řešení napadené rozhodnutí
závisí, odvolací soud (jak vidno shora) vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, nelze než
uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (poměřováno dovolatelem
vymezeným důvodem) přípustné není.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy k nákladům žalobkyně, účelně
vynaloženým v tomto řízení, patří odměna advokáta ve výši 9.300,- Kč [§ 6
odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů
advokáta určená paušální částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a
náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 2.016,- Kč (§ 137
odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu