33 Odo 1064/2005

33 Odo 1064/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci

žalobkyně Ing. arch. A. Z., proti žalovanému Statutárnímu městu Č. B., o

zaplacení částky 142.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v

Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 239/2003, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2004, č. j.

23 C 239/2003-95, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 26. dubna 2005, č. j. 8 Co 617/2005-116, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých

Budějovicích ze dne 6. prosince 2004, č. j. 23 C 239/2003-95, se zastavuje.

II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. dubna

2005, č. j. 8 Co 617/2005-116, a rozsudek Okresního soudu v Českých

Budějovicích ze dne 6. prosince 2004, č. j. 23 C 239/2003-95, ve výroku, jímž

byla žaloba do částky 142.200,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výrocích o

nákladech řízení mezi účastníky a mezi účastníky a státem, se zrušují a v tomto

rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 428.590,- Kč s 2,5 % úrokem

z prodlení od 1. srpna 2003 do zaplacení. Uváděla, že je vlastnicí pozemků o

celkové výměře 42.859 m2, které jsou součástí významného krajinného prvku parku

S. v Č. B. Nesmí je proto oplotit, užívat je a brát z nich užitky. Pozemky

užívá žalovaný jako veřejnou zeleň a plochu pro každodenní rekreaci obyvatel,

aniž by jí za to cokoli platil. Žalobkyně je povinna nejen strpět omezení

vyplývající z toho, že její pozemky jsou součástí významného krajinného prvku a

podléhají omezení podle zák. č. 114/1992 Sb., ale i omezení vyplývající z toho,

že jsou současně veřejným prostranstvím, ve smyslu obecně závazných vyhlášek

žalovaného, jím také obhospodařovaným bez finanční náhrady, která jí náleží.

Žalovaná částka koresponduje s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení,

odpovídajícímu ceně, kterou by musel žalovaný vynaložit při pronájmu pozemků ve

stejné lokalitě pro obdobný účel a ve srovnatelných cenách, tj. nájemnému ve

výši 4,- Kč za 1 m2 pozemků ročně. Období, za které žalobkyně vydání

bezdůvodného obohacení požaduje, je vymezeno dobou od 1. 8. 2001 do 1. 8. 2003.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem

ze dne 6. prosince 2004, č. j. 23 C 239/2003-95, uložil žalovanému povinnost

zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 286.390,- Kč s 2,5

% úrokem z prodlení od 1. 8. 2003 do zaplacení (výrok I.), v rozsahu částky

142.200,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech

řízení (výroky III. až V.). Vzal za prokázané, že žalobkyně byla v období od 1.

8. 2001 do 1. 8. 2003 vlastnicí pozemkových parcel č. 1809/42, 1852/9, 1853/2,

1853/4, 1868/22, 1872/3, 1873/2, 1874/3, 1875/3, 1875/4 a 1884/10 v

katastrálním území Č. B. o celkové výměře 42.859 m2 . Ty jsou součástí

významného krajinného prvku parku „S.“. Žalovaný park S. (a tedy i předmětné

pozemky) prohlásil v období od 1. 8. 2001 do 31. 12. 2001 obecně závaznou

vyhláškou za veřejné prostranství; park byl užíván jako veřejné prostranství a

sloužil k rekreaci veřejnosti. Požadavek na vydání bezdůvodného obohacení za

dobu od 1. 8. 2001 do 31. 12. 2001 shledal oprávněným, protože pozemky

žalobkyně byly občany města v tomto období užívány bez právního důvodu; v

důsledku zrušení obecně závazné vyhlášky žalovaného s účinností od 1. 1. 2002

kdy již pozemky žalobkyně nebyly určeny jako veřejné prostranství, na straně

žalovaného k bezdůvodnému obohacení nedocházelo.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací

rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. 8 Co 617/2005-116, rozsudek soudu

prvního (s výjimkou odstavce I. výroku, který odvoláním zůstal nedotčen)

potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to,

že již v obdobné věci (v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Co 2361/2003, kde z téhož

právního důvodu žalovala žalovaného další vlastnice pozemků ležících v areálu

parku S.) řešil otázku, zda bezplatné užívání předmětných pozemků občany města

je třeba vždy považovat za bezdůvodné obohacení. V této obdobné věci dospěl k

závěru, že je nutno pečlivě rozlišovat, kdy dojde k zásahu do vlastnických práv

výkonem samosprávy, a kdy v rámci přenesené působnosti. Okolnost, že dané

území bylo státem a nikoliv obcí, prohlášeno za významný krajinný prvek,

nezakládá právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným; jde o důsledek zákona č.

114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyně je proto nucena strpět

omezení svého vlastnického práva. Vyvíjí-li žalovaný na těchto pozemcích

činnost v rámci zákonné delegace, vyplývající ze zákona č. 114/1992 Sb., nelze

na něho hledět jako na někoho, kdo se na úkor žalobkyně obohacuje. Odlišnou ale

odvolací soud shledal situaci, kdy žalovaný současně předmětné pozemky

prohlásil obecně závaznými vyhláškami za veřejné prostranství, a umožnil tak

každému jejich užívání. Vyhláška vydaná v rámci samostatné působnosti obce,

jejíž platnost skončila 31. 12. 2001, byla dalším omezením vlastnického práva

žalobkyně, která nemohla pozemky oplotit či jinak zabránit veřejnému užívání

cest a zeleně. Takové omezení vlastnického práva nemohlo znamenat ztrátu všech

atributů jejího vlastnického práva; ve svých důsledcích by se rovnalo

vyvlastnění bez náhrady, které zákon vylučuje (§ 128 odst. 2 obč. zák.).

Odvolací soud uzavřel, že tento protiprávní stav trval do 31. 12. 2001, přičemž

v důsledku zrušení příslušné vyhlášky, prohlašující předmětné pozemky za

veřejné prostranství, již k bezdůvodnému obohacování žalovaného nedochází.

Rozsudek soudu prvního stupně proto v napadeném zamítavém výroku (a výrocích

souvisejících) jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu podala žalobkyně (dále

jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm.

c/ a odst. 3 o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Soudu

prvního stupně, stejně jako soudu odvolacímu, vytýká nesprávné právní posouzení

věci spočívající v chybném závěru obou soudu o tom, že dovolatelka může

požadovat vydání bezdůvodného obohacení jen za dobu platnosti obecně závazné

vyhlášky, prohlašující její pozemky za veřejné prostranství, protože i po jejím

zrušení žalovaný pozemky užívá a obhospodařuje je. Park S. je jako celek

veřejným prostranstvím podle zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, a současně podle

zák. č. 114/1992 Sb. významným krajinným prvkem. Takto pojaté území je veřejně

přístupné a slouží ke každodenní rekreaci obyvatel města. Za tím účelem

žalovaný vybudoval v lesoparku S. a na pozemcích dovolatelky místní účelové

komunikace, jakož i ostatní drobné stavby, a takto její nemovitosti užívá, o

čemž svědčí i zahájené správní řízení se společností V. – V. s., spol. s r. o.,

která na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalovaným prováděla na pozemcích

dovolatelky stavbu bez jejího souhlasu. Nesouhlasila rovněž se závěrem

odvolacího soudu o tom, že další jednání žalovaného na předmětných pozemcích

již nelze podřadit pod některou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení.

Nesprávným právním posouzením věci je i úvaha soudu, že právo vlastníka ve

veřejném zájmu omezuje pouze zák. č. 565/1990 Sb., neboť ten upravuje

oprávnění obce vybírat poplatek za užívání veřejného prostranství. Z uvedených

důvodů dovolatelka navrhla napadené rozsudky v dovoláním dotčeném rozsahu

zrušit.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná

ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání

proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti

rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných

před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o

dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou

provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně

rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční

příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního

stupně. Tím, že dovolatelka napadla dovoláním též přímo rozhodnutí soudu

prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné v

časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2003, pod č. 151). Nedostatek funkční

příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit.

Nejvyšší soud ČR proto podle § 104 odst. 1 věty prvé ve spojení s § 243c odst.

1 o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil

(blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn.

20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Předmětem dovolacího přezkumu by mohlo být jen dovolání, směřující proti

rozsudku odvolacího soudu, ovšem za předpokladu, že se jedná o dovolání

přípustné. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po

zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval

nejprve jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího

soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst.

1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237 odst. 1

písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil v pořadí

první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Je proto namístě

zvažovat přípustnost dovolání výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.

ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237

odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata

se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že

dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým

dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,

jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti

skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v

případě dovolání přípustného podle § 237 odst 1. písm. c/ o. s. ř. vyloučeno

(srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto také při úvahách o přípustnosti

dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci)

musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním

posouzení věci soud odvolací. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.

a/ o. s. ř.), lze pak úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že

napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné.

Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/

o. s. ř. nezakládá.

Otázka vzniku bezdůvodného obohacení užíváním pozemků, vlastnicky nepatřících

obci a přitom tvořících veřejné prostranství, se v rozhodovací praxi dovolacího

soudu zatím vyskytuje jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený

rozsudek po právní stránce zásadní význam; navíc (jak bude uvedeno dále) ji

soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně je

tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř., které provedl

bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru,

že dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž

lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud

použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval

správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových

zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalobkyně nenamítá, že by

řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i

kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu,

dovolací soud se zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej

žalobkyně vymezila.

Žalobkyně v podstatě spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že

odvolací soud nepovažoval žalovaného za pasivně legitimovaného k uplatňování

nároku z titulu vydání bezdůvodného obohacení za dobu po 1. 1. 2002, tj. poté,

co pozemky dovolatelky na území parku S. nebyly již obecně závaznou vyhláškou

žalovaného označeny za veřejné prostranství.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí

obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch

získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo

plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z

nepoctivých zdrojů.

Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na

jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí

se vydat státu.

Podle § 34 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), veřejným

prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná zeleň,

parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému

užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle

které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení

je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se

obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na

jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.

O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty

vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč.

zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.). Věcnou legitimací (ať již aktivní

či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Kdo je v rámci

odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z § 451 odst.

1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil

nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem

dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné

obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho

zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot),

k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným

subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.)

je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.

Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně s jeho zamítavým výrokem

rozsudku) postavil své rozhodnutí na právním názoru, že obecně závazná vyhláška

žalovaného č. 15/97, ve znění vyhl. č. 11/98, 14/98 a 10/2000, umožňovala, aby

na jeho straně docházelo k získávání bezdůvodného obohacení, neboť vyhláškou

bylo umožněno obyvatelům města užívání veřejných prostranství, včetně toho,

které zahrnovalo pozemky dovolatelky, aniž by jí za to byl žalovaným poskytován

finanční ekvivalent. Tento dílčí závěr ostatně nalezl svůj výraz ve výroku I.

rozsudku soudu prvního stupně, tj. v částečném vyhovění žalobě v rozsahu

částky 286.390,- Kč včetně příslušenství. Ukončením platnosti obecně závazné

vyhlášky pominul stav, v důsledku kterého bezdůvodné obohacení vznikalo, a

žalovaný se již na úkor dovolatelky dále neobohacuje. Tento závěr je ovšem v

rozporu s hmotným právem.

Až do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 128/2000 Sb. (dále jen „zákon o

obcích“) tj. do 12. listopadu 2000 byla jen pro účely vybírání místních

poplatků (§ 1 písm. c/ a § 4 odst. 1 zák. č. 565/1990 Sb. o místních

poplatcích) za veřejná prostranství považována zejména náměstí, tržiště,

silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory

přístupné každému bez omezení (§ 4 odst. 2 zákona o místních poplatcích,

zrušený zákonem č. 229/2003 Sb. s účinností od 1. ledna 2004). Podle § 15

zákona o místních poplatcích zavedení poplatků stanovila obec obecně závaznou

vyhláškou, ve které upravila podrobnosti jejich vybírání, zejména konkrétní

sazbu poplatku, ohlašovací povinnost ke vzniku poplatkové povinnosti,

splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků. U poplatku za užívání

veřejného prostranství určila místa, která jsou v obci veřejným prostranstvím. Jedinou legální definici veřejného prostranství (poté, co bylo ustanovení § 4

odst. 2 zákona o místních poplatcích s účinností od 1. 1. 2004 zákonem č. 229/2003 Sb. zrušeno) obsahuje ustanovení § 34 zák. zákona o obcích, podle

něhož je veřejným prostranstvím prostor, splňující zákonné znaky veřejného

prostranství ze zákona. K tomu, aby z něj bylo možno ale vybírat místní

poplatek za jeho užívání (§ 1 písm. c/ zák. č. 565/1990 Sb.) musí být současně

obecně závaznou vyhláškou obce určen jako místo, ze kterého se tento poplatek

vybírá (§ 14 zák. č. 565/1990 Sb.) Tím, že žalovaný vyhláškou platnou od 1. 1. 2002 pozemky dovolatelky neurčil za takové místo, nemění nic na tom, že s

ohledem na svůj charakter jsou tyto pozemky nadále ze zákona veřejným

prostranstvím a jsou předmětem veřejného užívání. Současná právní teorie i

praxe chápe pod tímto pojmem užívání všeobecně přístupných materiálních statků

předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které

odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož

statku jiné, byť i potencionální uživatele. Rozlišují se přitom dva druhy

veřejného užívání, a to užívání obecné a užívání zvláštní. Obecné užívání

nevyžaduje žádné rozhodnutí správního orgánu, není tedy pro něj třeba žádné

povolení, okruh uživatelů je neomezený. Naproti tomu zvláštní užívání vzniká

na základě správního rozhodnutí a jen pro uživatele v tomto rozhodnutí

označeného (srov. Hendrych, D. a kol., Správní právo, 5. vydání, C. H. Beck,

Praha 2003, str. 261). Podle teorie jsou veřejná prostranství, jako materiální

statek, jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména

voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a

kmitočtové spektrum (Hendrych, D. a kol., citovaná práce shora, str. 265 a

násl.).

I když vlastník má právo bránit se obecnému užívání svého majetku,

vyjmutí prostor, vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky

veřejného prostranství, z veřejnoprávního režimu veřejného prostranství by

vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů,

na nichž má obec, jako veřejnoprávní korporace, veřejný zájem (k tomu srovnej

odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 2005, Pl. ÚS 21/02,

publikované pod č. 211/2005 Sb.). Tak je tomu proto, aby obec mohla plnit

povinnosti, vyplývající pro ni např. z § 10 či § 28 zákona o obcích. Vlastní-li

soukromý vlastník pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství

(§ 34 in fine zákona o obcích) podle zákonné definice, je nutno též akceptovat

možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství (§ 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v platném znění, § 84 odst. 2

zák. č. 128/2000 Sb., o obcích). Příslušná obecně závazná vyhláška obce tak

jen deklaruje již existující stav (k tomu opět nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Není-li proto v občansko-právní rovině (např. smlouvou) upraveno

obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky

vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného

obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.),

neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o

titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany

dovolatelky (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Připuštěním opačné možnosti by došlo k porušení základního principu občansko-

právních vztahů, spočívajícího v rovnosti jejich účastníků (§ 2 odst. 2 obč. zák.). Navíc, jak správně poukázal odvolací soud, jestliže podle § 128 odst. 2

obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit,

nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel

a za náhradu, pak by obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i

pozemky soukromé osoby, znamenalo ve svých důsledcích vyvlastnění bez náhrady. Jestliže pozemky dovolatelky nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je

dovolatelka jako jejich vlastník povinna strpět omezení vlastnického práva tím,

že její pozemky jsou užívány pro potřebu všech jako veřejné prostranství, ale

za náhradu. Tento názor vyslovil ostatně dovolací soud již ve svém rozsudku ze

dne 15. ledna 2004 sp. zn. 32 Odo 823/2003. Za hodné pozornosti stojí zmínit

usnesení dovolacího soudu ze dne 9. března 2004 sp. zn. 32 Odo 872/2003, kde na

straně žalující vystupovala Ing. arch. P. H. a na straně žalované Statutární

město Č. B., kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalovaného proti

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. června 2003, č. j. 19 Co 923/2003-212, proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po

právní stránce zásadní význam. Vymezenou otázku zásadního právního významu, tj.

zda žalovanému vzniká bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka pozemků, i když

tyto pozemky žalovaný ze soukromoprávního titulu neužívá, pozemky jsou

užívány obyvateli města jako park, přičemž žalovaný pozemky udržuje z titulu

plnění úkolů na úseku ochrany přírody a krajiny podle zák. č. 114/1992 Sb.,

nepovažoval dovolací soud za řešenou v rozporu s dosavadní judikaturou

dovolacího soudu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 29/2003, a ze dne 15. ledna 2004 sp. zn. 32 Odo

823/2003. Je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího

soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 byla Ústavním soudem usnesením ze dne 14. září

2004, sp. zn. III ÚS 338/2004, odmítnuta.

Ze shora uvedených důvodů nemůže být proto správný závěr odvolacího soudu, o

tom že jen po dobu platnosti obecně závazné vyhlášky označující pozemky

dovolatelky za veřejné prostranství docházelo k bezdůvodnému obohacení

žalovaného obecným užíváním prostoru, ze zákona prohlášeného za veřejné

prostranství, neboť nadále v důsledku zákonné úpravy je třeba na pozemky

žalobkyně, nacházející se v parku S., hledět jako na součást veřejného

prostranství.

Je tedy zřejmé že odvolací soud sice na věc aplikoval správnou právní normu (§

451 obč. zák.), tu ale nesprávně v návaznosti na § 34 zák. č. 128/2000 Sb.

vyložil. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím

je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nejvyššímu

soudu ČR proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s.

ř. napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu

prvního stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů

řízení, byl v tomto rozsahu zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu

byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním

názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve

spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů

řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1

věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu