32 Odo 872/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse
v právní věci žalobkyně Ing. arch. P. H., zastoupené, advokátkou, proti
žalovanému S. m. Č., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 417 912
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 8 C 230/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. června 2003, č. j.
19 Co 923/2003 - 212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. června 2003, č. j. 19 Co 923/2003 - 212, jímž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 25.
února 2003, č. j. 8 C 230/2000 - 179, kterým bylo žalovanému
uloženo zaplatit žalobkyni částku 417 912 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši
10 % ročně od 1. 6. 2000 do zaplacení, nebylo shledáno podle § 236 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“) přípustným.
Za otázku zásadního významu považuje žalovaný ve svém dovolání vyřešení otázky,
zda žalovanému městu vzniká bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka pozemků,
jestliže město tyto pozemky ze soukromoprávního titulu neužívá, tyto pozemky
jsou využívány obyvateli města jako park, město udržuje pozemky z titulu plnění
veřejného zájmu výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny,
přičemž využití takových pozemků upravuje speciální zákon č. 114/1992 Sb., o
ochraně přírody a krajiny a s ohledem na institut veřejného prostranství i
zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.
Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odstavce 1 písm. c) o. s. ř., neboť neřeší právní otázku v rozporu s dosavadní
judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 4. 2003
sp. zn. 33 Odo 29/2003, kterým bylo odmítnuto dovolání směřující proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Co
1275/2002, protože nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., neboť toto rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní
význam, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který
zavázal žalované město zaplatit vlastnici pozemku v parku S. v Č. za užívání
jejího pozemku bez právního důvodu bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého
nájemného a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2004
sp. zn. 32 Odo 823/2003).
Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení, dovodil-li, že
nárok žalobkyně je nárokem občanskoprávním, proto je nepřípadný odkaz žalované
na zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jehož účelem je
ochrana veřejného zájmu (podle § 1 - udržení a obnova přírodní
rovnováhy v krajině, ochrana rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a
krás a šetrné hospodaření s přírodními zdroji), a na zákon č.
565/1990 Sb., o místních poplatcích, a poukazuje-li žalovaný, že podle
zákona č. 114/1992 Sb. s ohledem na ochranu přírody a krajiny
plynou pro vlastníky, uživatele a další subjekty vymezených pozemků určité
povinnosti, jedná se o vztahy veřejnoprávní, přičemž ustanovení tohoto zákona
nezasahují do občanskoprávních vztahů a ani je neřeší.
Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně uzavřel, že
uplatněný nárok žalobkyně je oprávněným nárokem občanskoprávním - na zaplacení
náhrady za omezení užívání jejích pozemků z titulu bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., který získal žalovaný bez právního
důvodu, začlenil-li předmětné pozemky mezi veřejná prostranství jako součást
parku S., určeného ke každodenní rekreaci občanů města, a za toto užívání a
omezení vlastnických práv žalobkyně nezaplatil žádnou náhradu. V souladu s
dosavadní judikaturou byla určena i výše za užívání pozemků odpovídající výši
obvyklého nájemného. Protože žalobkyní požadovaná částka byla však nižší, než
by mohlo činit nájemné za předmětné pozemky, správně uložil odvolací soud
žalovanému zaplatit žalobkyni jen částku jí požadovanou.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné,
dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako
nepřípustné odmítl § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný
žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v
souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. března 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu