30 Cdo 2063/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) J. M., b) O. Ž., a c) H. Ž., všech zastoupených JUDr. Petrem
Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rytířská 10, proti žalovanému Hlavnímu
městu Praze, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1,
o 233.126,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 30 C 170/2004, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 28. srpna 2008, č. j. 25 Co 146/2008-177, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 4.10. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalobci proti
žalovanému domáhali zaplacení částky 233.126,40 Kč s příslušenstvím z titulu
bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaný užívá bez právního důvodu od
1.10. 2002 do 1.10.2004 pozemky, jejichž jsou žalobci spoluvlastníky.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 30 C
170/2004 - 139, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) (dále jen „první
žalobkyně“) částku 43.711,20 Kč, žalobci b)(dále jen druhý „žalobce“) částku
43.711,20 Kč a žalobkyni c) (dále jen třetí „žalobkyně“) částku 145.704,- Kč,
vždy s 3% úrokem z této částky od 5.10.2004. Rozhodl též o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc.č.
2031/5 a 2031/23, v kat. území Ch., obec P., na nichž byla bez jejich souhlasu
v rozsahu 934 m? postavena stavba záchytného parkoviště ve vlastnictví
žalovaného, která je žalovaným užívána k nepodnikatelským účelům. Za užívání
pozemků žalovaný žalobcům nic neuhradil. Soud prvního stupně uzavřel, že
žalovaný užívá pozemky žalobců bez právního důvodu a tím na jeho straně vzniká
bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 451násl. občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) povinen žalobcům vydat. Výši bezdůvodného obohacení stanovil
na základě znaleckého posudku s přihlédnutím k úrovni nájemného, jež by byl
žalovaný povinen platit v případě existence nájemní smlouvy, kdy obvyklá cena
nájemného za předmětné pozemky o výměře 934 m?, byla odhadnuta minimálně za rok
2002 na 148.618,88 Kč, za rok 2003 na 158.780,- Kč a za rok 2004 na 161.638,04
Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2008,
č.j. 25 Co 146/2008-177, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé v
rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni a) částku 10.507,50 Kč,
žalobci b) částku 10.507,50 Kč a žalobkyni c) částku 35.025,- Kč, vždy s 3 %
úrokem z této částky od 5.10.2004, potvrdil, v rozsahu povinnosti žalovaného
zaplatit žalobkyni a) částku 33.203,70 Kč, žalobci b) částku 33.203,70 Kč a
žalobkyni c) částku 110.679,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem
prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně a rovněž i s jeho právním posouzením, že žalovanému na úkor
žalobců vzniklo v rozhodném období bezdůvodné obohacení získané plněním bez
právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., které je povinen jim vydat
podle § 451 odst. 1 obč. zák., a to ve formě peněžité náhrady podle § 458 odst.
1 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale dospěl k závěru, že vzhledem
k tomu, že parkoviště je parkovištěm veřejným, resp. záchytným a jako takové je
užíváno k nekomerčním účelům, je maximální výše bezdůvodného obohacení dána
cenovým předpisem, a to v celém předmětném období 30,- Kč za m? za rok, protože
cena nájemného pro pozemky užívané k nekomerčním účelům byla v rozhodném období
regulována cenovými výměry Ministerstva financí č. 01/2002, a 01/2003, jimiž
byly vydány seznamy zboží s regulovanými cenami. Na základě toho provedl sám
výpočet náhrady jako součinu 934 (m?) x 30 (Kč) x 2 (roky), při zohlednění
spoluvlastnických podílů žalobců a), b) a c).
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 17. října
2008 a právní moci nabyl dne 20. října 2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho měnícím výrokům, podali
žalobci a) a b) dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm.a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.). V dovolání tvrdí existenci
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Odvolacímu soudu vytýkají, že pro zjištění výše obvyklého nájemného použil
cenových výměrů ministerstva financí. Dovozují, že v dané věci nebyla dána
jejich věcná působnost, protože regulují výlučně „nájemné z pozemků
nesloužících k podnikání nájemce“, nikoli též výši plnění odpovídajícího
majetkové újmě, kterou jeden subjekt (zde žalovaný) způsobí druhému (zde
dovolatelům) tím, že užívá pozemek v jeho vlastnictví bez existence nájemního
vztahu. Proto podle jejich názoru je správné právní posouzení soudem prvního
stupně. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožňuje s právním závěrem
obsaženým v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a zdůrazňuje, že neodporuje
hmotnému právu a plně koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR
k dané problematice.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání proti
označeným pravomocným výrokům rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1
o.s.ř.), stalo se tak v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté napadený rozsudek
přezkoumal v dovoláním napadených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením
§ 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že z hlediska výtek obsažených v
dovolání je třeba jej v této části považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá
na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu. O takový případ v projednávané věci nejde.
Otázku, zda může cena obvyklého nájemného, zjištěného za účelem stanovení výše
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci bez právního důvodu, přesáhnout
maximální výši nájemného, které by mohlo být sjednáno s ohledem na cenový
výměr, již Nejvyšší soud řešil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2008, sp. zn. 25 Cdo 2905/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
září 2009, sp.zn. 28 Cdo 2777/2009). V uvedených rozhodnutích dospěl dovolací
soud závěru, že výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání věci bez
právního důvodu nemůže přesáhnout výši regulovaného nájemného, které by se
jinak uplatnilo. Podle § 10 zákona o cenách, zboží, u něhož se uplatňuje
regulace cen podle § 5 a 6, zařazují cenové orgány rozhodnutím do seznamu zboží
s regulovanými cenami (dále jen "seznam"). Seznam a ceny v jeho rámci stanovené
a zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen podle § 8, uveřejňují cenové orgány
v Cenovém věstníku. Uvedené ustanovení dává ministerstvu financí oprávnění
stanovit cenová omezení tím, že seznamy zboží s regulovanými cenami včetně
stanovených cen budou publikovány v cenovém věstníku. Zákon nevyžaduje, aby se
tak stalo obecně závazným předpisem publikovaným ve Sbírce zákonů, přesto v
některých případech ministerstvo financí některé ceny upravilo vyhláškou, jako
tomu bylo například ohledně nájemného z pozemků až do 31. 10. 1994 vyhláškami
č. 393/1991 Sb., č. 110/1992 Sb. a č. 611/1992 Sb.; od 1. 11. 1994 byla
regulace nájemného z pozemků nesloužících k podnikání upravena výměry (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp.zn. 30 Cdo
5484/2007). Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 8. 12. 2008, sp. zn.
28 Cdo 1748/2008, v obdobné věci konstatoval, že „cenové výměry stanovením
maximální ceny nájemného z pozemků nesloužících k podnikání v rozhodném období
za existence nájemního vztahu zásadním způsobem ovlivňují výši bezdůvodného
obohacení při užívání těchto pozemků bez právního důvodu, a je tedy zcela
logické, že „návětí“ citovaných cenových výměrů neobsahuje formulace
„bezdůvodné obohacení a nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce“ či
obecnější „cena za užívání pozemků nesloužících k podnikání nájemce.“
Protože tedy je třeba napadený rozsudek v dovoláním napadených výrocích
hodnotit jako správný, dovolací soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 150 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že dovolací soud
shledává důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení
žalovanému v okolnostech sporu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu