28 Cdo 2777/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalované M. V., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky ve výši 126.244,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 60/2005, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, č. j. 53 Co 375/2008-133,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, č. j. 53 Co 375/2008-133,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 126.244,- Kč s příslušenstvím. V
odůvodnění uvedl, že žalovaná užívala bez právního důvodu v období od 25. 2.
2003 do 25. 2. 2005 nemovitosti v jeho vlastnictví (konkrétně pozemky parc. č.
3524/7 a parc. č. 3524/4, a dále část pozemku parc. č. 3524/2, vše v kat. území
H., obec P.).
Žalovaná ve svém vyjádření potvrdila, že předmětné nemovitosti v daném období
užívala. Zpochybnila však aktivní legitimaci žalobce, když označila za vadné
restituční řízení, na jehož základě se měl žalobce stát vlastníkem předmětných
nemovitostí, neboť v něm nevystupovala jako účastnice. Uzavřela, že rozhodnutí
pozemkového úřadu z uvedeného důvodu nenabylo právní moci, žalobce se nikdy
nestal vlastníkem předmětných nemovitostí a není tudíž věcně legitimován k
podání žaloby. Žalovaná rovněž zpochybnila výši žalobcova nároku, neboť v
rozhodném období byla maximální možná výše nájemného regulována cenovými výměry
Ministerstva financí a to v částce 30,- Kč/m2/rok.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2008,
č.j. 38 C 60/2005-106, žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 126.244,-
Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaná v řízení
neprokázala žádný právní důvod užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce a
proto se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Odmítl rovněž námitku žalované
ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, neboť žalobce své
vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl na základě pravomocného
správního rozhodnutí, které nemůže být v rámci předmětného soudního řízení
podrobeno přezkumu. Soud prvního stupně konečně uzavřel, že výše bezdůvodného
obohacení odpovídá výši obvyklého nájemného v daném místě a čase stanoveného na
základě provedeného znaleckého ocenění.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2009, č.j.
53 Co 375/2008-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že žalovanou namítané procesní vady restitučního řízení mohou
být podrobeny přezkumu pouze v režimu správního soudnictví. Konstatoval, že
žalobce se na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu stal vlastníkem
předmětných nemovitostí, čímž je dána i jeho aktivní věcná legitimace v souzené
věci. Odvolací soud rovněž uzavřel, že pro určení výše bezdůvodného obohacení
je třeba vycházet z výše obvyklého nájemného stanoveného znaleckým posudkem.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o
věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla postižení řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítala, že pozemkový úřad rozhodl o nároku
žalobce podle zákona č. 229/2001 Sb., ač k tomu nebyl v případě zastavěného
pozemku parc. č. 3524/7, kat. území Horní Počernice, pravomocný. Odvolací soud
následně tím, že se s námitkou nicotnosti uvedeného správního rozhodnutí
vypořádal tak, že jej není oprávněn věcně přezkoumávat, ačkoliv z uvedeného
rozhodnutí při posouzení věci vycházel, založil vadu řízení ve smyslu § 134 a §
135 odst. 2 o.s.ř. Dále uvedla, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s
hmotným právem, když při určení výše bezdůvodného obohacení opomenul existenci
cenového výměru Ministerstva financí č. 1/2003. Na základě tohoto výměru mělo
být nájemné stanoveno v maximální výši 30,- Kč/m2/rok.Žalovaná konečně
poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu řešící obdobnou problematiku
např. v rozhodnutích pod sp. zn. 25 Cdo 845/99, sp. zn. 33 Odo 668/2002 nebo
sp. zn. 33 Odo 394/2004.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3
o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími
nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou
právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu
a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí je zásadního
právního významu, neboť řeší právní otázku (týkající se výše bezdůvodného
obohacení spočívajícího v užívání věci bez právního důvodu) jinak, než je
posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu. Z uvedeného důvodu shledal
dovolací soud podané dovolání přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce nesprávného posouzení výše bezdůvodného obohacení
1. Dovolací soud předesílá, že otázku, zda může cena obvyklého
nájemného, zjištěného za účelem stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním věci bez právního důvodu, přesáhnout maximální výši nájemného, které
by mohlo být sjednáno s ohledem na cenový výměr, již Nejvyšší soud řešil např.
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/2000, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2905/2005. V
uvedených rozhodnutích dospěl dovolací soud závěru, že výše bezdůvodného
obohacení spočívajícího v užívání věci bez právního důvodu nemůže přesáhnout
výši regulovaného nájemného, které by se jinak uplatnilo. Nejvyšší soud dále ve
svém rozhodnutí ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008, v obdobné věci
konstatoval, že „cenové výměry stanovením maximální ceny nájemného z pozemků
nesloužících k podnikání v rozhodném období za existence nájemního vztahu
zásadním způsobem ovlivňují výši bezdůvodného obohacení při užívání těchto
pozemků bez právního důvodu, a je tedy zcela logické, že „návětí“ citovaných
cenových výměrů neobsahuje formulace „bezdůvodné obohacení a nájemné z pozemků
nesloužících k podnikání nájemce“ či obecnější „cena za užívání pozemků
nesloužících k podnikání nájemce.“
2. V souzené věci žalobce jako vlastník uplatnil právo na vydání
bezdůvodného obohacení za bezplatné užívání 862 m2 pozemků žalovaným za období
únor 2003 až únor 2005 včetně, tedy za období, v němž nájemné z pozemků
nesloužících k podnikání nájemce bylo regulováno právními předpisy, cenovými
výměry Ministerstva financí č. 1/2003, 1/2004 a 1/2005, dle kterých maximální
cena nájemného z pozemků nesloužících k podnikání v P. činila 30,- Kč za m2
ročně. S ohledem na shora uvedené, resp. skutečnost, že odvolací soud
nepřihlédl k cenovým výměrům Ministerstva financí č. 1/2003, 1/2004 a 1/2005,
které regulovaly nájemné z pozemků nesloužících k podnikání, odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil a rozhodl, že žalovaná je za užívání předmětných
pozemků k nepodnikatelským účelům v rozhodném období povinna vydat částku
126.244,- Kč s příslušenstvím, ačkoliv žalobce mohl (s přihlédnutím k uvedeným
cenovým výměrům) po žalované požadovat eventuálně sjednané nájemné v částce
výrazně nižší (v daném případě nejvýše 25.860,- Kč ročně).
II. K námitce vady řízení způsobené porušením ustanovení § 135 o.s.ř.
3. Podle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. „otázky, o nichž přísluší
rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce
vydáno rozhodnutí, soud z něho vychází.“
4. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 339/2007
konstatoval, že „[r]ozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat (stejně jako rozhodnutí téhož orgánu
podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) jako rozhodnutí o
vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti. […] Soud v občanském soudním řízení
nemůže dospět k závěru, že vlastníkem dotčené nemovitosti je osoba jiná než
osoba oprávněná (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.), o jejímž vlastnictví k
nemovitosti bylo rozhodnuto […] podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991
Sb. To platí vždy, pokud nedošlo ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu např.
na základě obnovy řízení, popřípadě na základě ústavní stížnosti ve smyslu
ustanovení § 42 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR. […] Soud
pak není mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost
správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt),
zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda
je pravomocný nebo vykonatelný (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.
prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 11/2000, svazek č. 2).“
5. V souzené věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl,
že námitka žalované směřuje k posouzení věcné správnosti rozhodnutí Pozemkového
úřadu Praha ze dne 17. 2. 2003 a tudíž může být předmětem posouzení pouze v
režimu správního soudnictví. Potud je odůvodnění odvolacího soudu správné.
Odvolací soud však zcela opomenul přezkoumat, zda rozhodnutí Pozemkového úřadu
Praha ze dne 17. 2. 2003 není rozhodnutím nicotným (paaktem). Žalovaná totiž v
řízení namítla, že Pozemkový úřad Praha nebyl pravomocným orgánem pro
rozhodování o restitučním nároku žalobce v případě zastavěného pozemku parc. č.
3524/7 v kat. území Horní Počernice, když uvedený pozemek dle jejího názoru
nespadal pod rozsah působnosti zákona č. 229/1991 Sb. Dovolací soud tudíž
uzavřel, že pokud odvolací soud neuvedl, z jakých zákonných ustanovení dovodil
pravomoc Pozemkového úřadu Praha k přiznání restitučního nároku žalobce ohledně
pozemku parc. č. 3524/7, kat. území Horní Počernice, je odůvodnění jeho
rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 2. září 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu